Němá tvář armády: Jakou roli hrál pes v Napoleonových bitvách?

Byl to kamarád ve slavných dnech,
a já jsem už sám.

Když vám vyprávím ten příběh,
cítím, že v očích slzy mám.

Tak zní jedna ze slok písně Antoina-Josepha-Michela Romagnésiho, která se stala populární na samém konci napoleonských válek. Vypráví o smutku příslušníka staré gardy, jenž prošel se svým psem všemi Bonapartovými taženími – Egyptem počínaje a bitvou u Brienne v lednu 1814, kde jeho psa zabili, konče. Ačkoliv jde zřejmě o smyšleného zvířecího hrdinu, existoval jeden skutečný, který stál francouzské armádě věrně po boku.

Hrdina od Slavkova

Nejproslulejším ze psů napoleonských armád byl, lze-li mluvit o rase, barbet, kterému se také říká francouzský vodní pes. Je to prastaré plemeno, temperamentní, chytré i přívětivé a vzhledem připomíná velkého, nestříhaného pudla. Ten, o kterém budeme mluvit, se jmenoval Moustache, což by se dalo přeložit jako Fousek. Vzhledem prý připomínal jednoho z Napoleonových Grognards, oněch svérázných bručounů, ostřílených vojáků, neholených, nemytých, otrhaných a vyhublých, kteří sice kleli, ale pochodovali tam, kam byli posláni.

Pocházel ze statku v Normandii, kolem roku 1799 patřil jakémusi hokynáři v Caen, rád se toulal a jednoho dne se mu nesmírně zalíbila pochodující kompanie elitních granátníků, které udával rytmus kroků rotní tambor. Pes se zařadil vedle tambora a s jednotkou došel až do kasáren 40. řadové půlbrigády, z nichž se mu už k pánovi do krámu nechtělo. Teprve tady dostal jméno Moustache a rychle si na ně zvykl. Moustache hlídal v kasárenské bráně, provázel vojáky na cvičiště a bavil je stopařskými kvalitami. Své oblíbence a poté i věci, na které byl cvičen, dokázal najít, i když ho předtím na hodinu někde zavřeli.

V březnu 1800 vyrazily všechny tři bataliony 40. lehkého na pochod přes Francii do Dijonu, kde se formovala takzvaná Záložní armáda, určená ke vpádu do severní Itálie. Byla začleněna do Watrinovy divize, přidělena k předvoji generála Lannese a Moustache s ní přešel v noci ze 14. na 15. května přes průsmyk Velkého svatého Bernarda, což byl i pro muže svrchovaně namáhavý výstup. Pes následoval vojáky při sestupu do údolí Aosty, byl s nimi v bitvě u Montebella a 13. června v předvečer bitvy u Marenga vyčenichal rakouského zvěda, který se vloudil do ležení.

Byl přitom lehce zraněn bodákem a jeho jméno se pak objevilo v armádním rozkaze. To samo o sobě představovalo cosi výjimečného, neboť citace v rozkaze znamenala odměnu těm nejstatečnějším! Rozkaz mu zajistil převazy, misku jídla navíc a česání po dobu jednoho týdne. Neužil si jich, neboť hned dalšího dne, ačkoliv kulhal, kráčel vedle oblíbeného vlajkonoše do bitvy. Podle pamětníků v ní podstoupil osobní souboj s dogou jakéhosi rakouského důstojníka, což jen dokládá oblibu psů u všech armád. Souboj barbeta s německou dogou by nejspíš skončil pro „Francouze“ špatně, kdyby jeden z vojáků „Rakušana“ nezastřelil. Kdosi odnaproti vypálil po Moustachovi, ten ale vyvázl jen s prostřeleným uchem a škrábnutím nad předním během.

Smrt na poli cti

Další Moustachovou bojovou akcí se stala bitva u Pozzola 25. prosince 1800, kterou přežil ve zdraví. Do nové války vyrazil roku 1805, kdy jeho půlbrigáda, přejmenovaná na 40. pluk řadové pěchoty, překročila Rýn a pochodovala do Německa. Pes s ní došel 2. prosince až na dohled od městečka Slavkov. V bojích stál na severním křídle vedle praporečníka a znovu se vyznamenal. Vlajkonoš, či přesněji orlonoš (podle císařského orla na žerdi praporu) se v jednu chvíli ocitl sám mezi Rusy a zoufale volal: „K praporu!“

Moustache se pustil do nepřátel, štěkal a kousal, bránil zástavu. Když zůstala pod orlonošovým tělem, snažil se ji vytáhnout. Nepohnul s ní, jen kus praporu utrhl a dal se s ním na útěk, v té chvíli ho ale zasáhla do tlapy kulka. Naštěstí klesl blízko Francouzů, kteří ho i s cárem praporu v tlamě našli. Sám maršál Lannes mu za pár dní navlékl kolem krku stříbrnou, jen pro něho vyrobenou medaili. Na líci stálo: „Moustache, francouzský pes. Ať se s ním nakládá jako s hrdinou.“ a na rubu: „V bitvě u Slavkova utrpěl zlomeninu nohy, když zachraňoval prapor svého pluku.“ Od té doby psa znala celá Velká armáda a on s plukem absolvoval i tažení do Pruska a Polska.

TIP: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi

V srpnu 1808 byly tři ze čtyř batalionů 40. řadového převeleny do Španělska a Moustache s nimi v prosinci dorazil před zuřivě bráněnou Zaragozu. Když město v únoru 1809 kapitulovalo, táhl pes s vojáky dál, prošel bitvou u Ocana a v lednu 1811 došel až před Badajoz. Podle kusých zpráv už stárnul, začínal se ztěžka pohybovat, proto jezdil za dlouhých přesunů na povozech granátníků či markytánek. Před Španěly hájeným Badajozem ho 11. března 1811 zasáhla dělová kule, která ukončila jeho život. Vojáci Moustache pohřbili jako starého druha se všemi vojenskými poctami na břehu Rio Guadiana a na krku mu nechali i obojek se slavkovskou medailí. Na hrob dali plochý kámen s vytesaným nápisem: „Tady leží Moustache, hrdina, který padl na poli cti.“

V roce 1814 byl kámen na příkaz inkvizice rozbit, psí ostatky vykopány a spáleny. Dne 11. března 2006, rovných 195 let po Moustachově smrti zasadili členové sdružení Amis du Patrimoine Napoléonien na psím hřbitově v Asinieres-sur-Seine pamětní desku s větou: „Psovi Moustachovi, hrdinovi Velké armády, zabitému ve Španělsku 11. 3. 1811.“