Nelítostní smrtihlavové v boji (4): Německá divize SS Totenkopf

Po znovuobsazení Charkova se mateřský II. tankový sbor SS začal přesouvat na sever, aby se zapojil do příprav operace Citadela u Kurska. V červencové ofenzivě připadl divizi tankových granátníků SS „Totenkopf“, v té době již vedené SS-Brigadeführerem Maxem Simonem, úkol krýt pravé křídlo 4. tankové armády.

Smrtihlavové zpočátku postupovali rychle, takže do konce druhého dne útoku pronikli 32 km hluboko do nepřátelského území. Do 12. července dosáhly předsunuté jednotky vesnice Prochorovka, kde narazily na silná obrněná uskupení protivníka.

Úspěchy i prohry

Totenkopf se tak zúčastnila největší tankové bitvy války, v níž sama čelila koncentrované síle čtyř sovětských divizí. Pod neúprosným tlakem musela přejít do obrany, přesto své pozice udržela. Do krachu kurské operace ale odepsala téměř polovinu tanků a přišla také o téměř 700 padlých a 3 700 raněných. V následujících týdnech se Němci pokusili zlikvidovat nebezpečné sovětské předmostí na řece Mius a v boji nechyběla ani oslabená divize tankových granátníků SS „Totenkopf“.

Pokud si esesmani mysleli, že to nejhorší už mají za sebou, krutě se mýlili – v krvavém střetu přišli o více mužů než za celou operaci Citadela. Když předmostí konečně zničili, měla divize 1 500 padlých a zbylo jí pouhých dvacet obrněnců. Nyní se měl vyčerpaný II. tankový sbor SS přesunout k odpočinku do Itálie, ale sovětská ofenziva v oblasti Doněcké pánve donutila Totenkopf i „sesterskou“ divizi tankových granátníků „Das Reich“ k opětovnému zaujetí frontové linie.

U Stalina se smrtihlavům podařilo nápor odrazit, načež museli neprodleně hasit další požár u Charkova. Tam obě divize SS protivníka načas zadržely a vyřadily údajně až osm stovek sovětských tanků, jenže rudoarmějci nakonec obešli pozice esesmanů po křídlech a donutili je koncem srpna 1943 město vyklidit. 

Na březích Dněpru

V následujících bojích museli Simonovi muži krýt ústup ostatních německých jednotek a osvědčili se přitom natolik, že je velení spolu s dalšími elitními svazky nasazovalo na nejexponovanější úseky fronty. Jako tvrdí bojovníci se esesmani projevili třeba v říjnu 1943 u Krivého Rogu, když zabránili obsazení tohoto klíčového zásobovacího centra Rudou armádou. Za předvedené výkony čekal na esesmany krátký odpočinek v týlu i reorganizace na 3. tankovou divizi SS „Totenkopf“, do jejíhož čela se opět postavil Hermann Priess.

Zatímco tankový prapor se rozrostl v plnohodnotný obrněný pluk, dva regimenty tankových granátníků obdržely čestné názvy „Theodor Eicke“ a „Thule“. Na oslavy ale nebyl čas a už v polovině listopadu se smrtihlavové znovu ocitli v boji západně od Dněpru. Přestože svazek ještě nedisponoval plnými stavy, v třídenní bitvě zničil takřka 250 sovětských obrněnců.

Organizovaný ústup

Ústupu německých sil na západ však nemohl zabránit a leden 1944 zastihl divizi uprostřed urputných ústupových bojů, při nichž spolupracovala s divizí tankových granátníků Grossdeutschland. Přes oslabení na 70–75 % tabulkových stavů se formace pokoušela zadržovat rudoarmějce a v krytí stahujících se německých svazků pokračovala i na jaře, kdy působila coby zadní voj armád mířících do Rumunska. V květnu se smrtihlavové po dlouhé době dočkali posil v podobě 1 600 dovolenkářů a 4 500 vojáků převelených od 16. divize tankových granátníků SS „Reichsführer SS“.

Dokončení: Nelítostní smrtihlavové v boji (5): Německá divize SS Totenkopf

Totenkopf se tak konečně mohla znovu pochlubit více než 20 000 muži ve zbrani. Doplnění přišlo v nejvyšší čas, neboť 22. června 1944 zahájila Rudá armáda rozsáhlou útočnou operaci Bagration. Divize, pod čerstvým velením SS-Brigadeführera Hellmutha Beckera, okamžitě vyrazila ke Grodnu na bělorusko-polské hranici, kde musela čelit sérii úderů 2. tankové armády. Sovětská přesila činila místy až 10:1 a esesmani tak byli neustále pod silným tlakem.