Nejvýše na dva za den: V minulosti platily přísné zákony líbání
Polibek mezi milenci představoval v historii soukromou záležitost. Veřejné líbání bylo naopak motivováno něčím jiným než romantikou a mělo svá velmi přísná pravidla
V antickém Římě se bral polibek velmi vážně a měl povahu právního aktu, který nedovoloval žádnou libovůli. Teoretici rozpracovali „polibkové právo“ (ius osculi) do norem, jež detailně určovaly, kdo koho smí políbit.
Hlavní zásluhu si připsal Marcus Porcius Cato Starší, řečený Censorius. V roce 184 př. n. l. se stal cenzorem, tedy senátorem odpovědným mimo jiné za dodržování mravů mezi elitami republiky. Od té doby postupně stanovil řadu rituálů, jimiž se římští občané museli řídit v rodině.
A předpisy se nevyhnuly ani polibkům: Manželka nesměla tento projev přijmout v přítomnosti své dcery, ale jinak měla povinnost ráno a se setměním políbit všechny své mužské příbuzné v domě. Gesto představovalo nejen výraz pozdravu a uznání příbuzenství, ale podle Cata mělo i důležitou kontrolní funkci: Každý muž tak ověřoval, zda žena nepila víno, což měla zakázáno.
Nanejvýš dvakrát za den
Císař Tiberius si stmelovací role polibku v římské společnosti necenil a odmítal své příbuzné líbat na veřejnosti. Raději vydal nařízení omezující počet polibků v rodině nejvýše na dva za den pro ženu. Postupně se povinnost „příbuzenského líbání“ z římského rodinného práva vytratila, ale ještě ve 3. století byla vydána série ustanovení, která občanům velela zdravit takto císařské úředníky a senátory na znamení úcty. Uvedené předpisy převzal i Codex Theodosianus z roku 439, přičemž na byzantském dvoře platily až do vrcholného středověku. Smyslem bylo dodat úředníkům společenský respekt a veřejně je přijímat na úrovni příbuzenstva.
Křesťanské políbení
Za přesun polibku z roviny oficiálního právního úkonu do sféry osobních vztahů vděčíme rané křesťanské církvi. Původně si křesťané vyměňovali na začátku bohoslužeb políbení míru, aby demonstrovali své bratrství v Kristu. S rostoucím vlivem germánské tradice se gesto postupně posunulo z počátku bohoslužby před přijímání svátosti. Dodnes se přitom přeneseně zachovalo ve vzájemném podání rukou, jež doprovází přání pokoje.
TIP: Vyhněte se trapasu: Mapa polibků poradí, jak správně líbat
Ačkoliv Otcové polibek ve středověku nařizovali jako vhodnou formu uvítání přátelské osoby, i v rané církvi se našli kritici. Překladatel Bible do latiny Jeroným kázal proti klerikům, kteří líbali ženy, a zformuloval kanonický zákaz polibků kněží a něžného pohlaví. Na nátlak cisterciáka Bernarda z Clairvaux se křesťanské polibky ve 12. století omezily pouze na mnichy v klášterech a kněze při větších pobožnostech.
Líbání tak z běžné liturgie postupně zmizelo jako nevhodné konání při službě Bohu. Na Zelený čtvrtek se pak polibky v upomínce na Jidášův falešný čin, jímž římským vojákům označil Ježíše, vnímaly jako faux pas a zakazovaly se úplně.
