Největší tanková střetnutí (2): Bitva u El Alameinu a Prochorovky

Druhá bitva u El Alameinu znamenala bod obratu v severoafrické kampani a zároveň se stala jedinou velkou tankovou bitvou, kterou síly Britského společenství národů vyhrály bez americké účasti. Jistým způsobem však USA na bojišti přítomny byly – královští tankisté totiž sedlali mimo jiné tři stovky shermanů. 

Čelní střet

Vojska Osy dosud na černém kontinentě vítězila a v polovině roku 1942 se zdálo, že jim nic nemůže zabránit v dobytí Alexandrie. Ve skutečnosti měl i polní maršál Erwin Rommel plnou hlavu starostí, neboť Britové získávali převahu ve vzduchu a zásobovací trasy Osy se stávaly častým cílem útoků. Královští vojáci sice drželi už jen pás pouště kolem města El Alamein, jenže přírodní podmínky Němcům neumožňovaly jej obejít. Za této situace rozhodli v Londýně o přípravě protiofenzivy a do čela spojeneckých jednotek postavili pečlivého plánovače Bernarda Montgomeryho. Ten určil za datum útoku 23. říjen a do karet mu hrál i fakt, že Rommel odjel do Německa na zdravotní dovolenou.

Po reorganizaci a přísunu posil zahájila britská 8. armáda operaci Lightfoot, sestávající z dělostřeleckého bombardování následovaného útokem pěchoty. Úder se uskutečnil na frontě o šířce pouhých 10 km a infanterie při něm vytvořila průchody v minových polích. Těmi do německých linií zamířilo 500 tanků, ale záhy se útok zadrhl kvůli zvířenému prachu a nulové viditelnosti. Mezitím 7. obrněná divize jižněji zahájila klamnou ofenzivu, ale i v tomto sektoru miny postup zpomalily. Nepřítel přeskupil síly a 24. října za soumraku vyrazila německá 15. tanková divize a italská 133. obrněná divize Littorio z prolákliny Kidney, aby napadly 1. obrněnou divizi. Britové měli navrch, ovšem 88mm kanony mnoho jejich strojů vyřadily a ani jedna ze stran nedosáhla průlomu. Střet se změnil v opotřebovávací bitvu, kterou si Spojenci mohli dovolit, zato Rommel – jenž se urychleně vrátil z Evropy – nikoliv.

Britský triumf v poušti

Když první fáze bojů 26. října skončila patem, německý polní maršál uvažoval, kde protivník příště udeří. Došel k názoru, že na severu bojiště, a přesunul tam 21. tankovou divizi s podporou italských sil. Boje pokračovaly se střídavými úspěchy a 29. října zůstávalo Montgomerymu stále 800 tanků, zatímco Rommelovi jen 81 německých a 197 italských. Kromě materiální převahy měly rozhodnout i analytické schopnosti britského generálporučíka. Ten si všiml tvrdého odporu nepřítele na severu a usoudil, že právě tam Němci očekávají rozhodující britský nápor. Proto se rozhodl zaútočit jižněji a na severu nechal vést pěchotu jen diverzní akce. 

Závěrečná fáze bitvy dostala název operace Supercharge, začala 2. listopadu a jejím cílem se staly obrněné síly Osy severozápadně od Kidney. Ačkoliv zprvu britské tanky utrpěly těžké ztráty, nazítří 1. obrněná divize vylákala nepřítele k protiútoku a bombardéry i děla zničily desítky panzerů. Rommelovi zbylo 35 strojů a 4. listopadu zahájil ústup. Britové jej pronásledovali, nicméně nedokázali převzít iniciativu a poskytli mu čas se stáhnout. Přesto šlo o jednoznačný úspěch, a ne náhodou Winston Churchill po El Alameinu prohlásil: „Toto není konec, není to dokonce ani začátek konce. Ale možná je to konec začátku.“ Obě strany odepsaly shodně asi 500 tanků, britské opravárenské čety dokázaly tři stovky zprovoznit.

Likvidace kurského oblouku

Žádný přehled významných tankových bitev druhé světové války by nebyl kompletní bez legendárního boje u Prochorovky, k němuž došlo 12. července 1943 v rámci rozsáhlejšího kurského střetnutí. A to i přesto, že podle posledních výzkumů se nejednalo o největší souboj obrněnců v historii, a tento primát nyní historici připisují bitvě u Brodů. 

Operaci Citadela v kurském oblouku zahájila německá vojska 5. července se záměrem znovu získat strategickou iniciativu a oslabit nepřítele tak, aby v nadcházejících měsících nemohl zahájit větší ofenzivu. Bezprostřední cíl berlínského hlavního stanu spočíval právě v likvidaci kurského oblouku neboli výběžku fronty vzniklého okolo důležitého železničního uzlu a průmyslového centra Kursk. Německý úder měl podobu dvou ramen, severního a jižního, která měla jako obrovské kleště sevřít město, obklíčit statisíce rudoarmějců a narovnat frontu. 

V jižním sektoru, kde se nacházela i vesnice Prochorovka, tvořil hrot útoku II. tankový sbor SS generála Waffen-SS Paula Haussera. Tlak panzerů přiměl Sověty uvést do pohybu rezervy Stepního frontu tvořené 5. gardovou tankovou armádou, jíž velel generálporučík Pavel Rotmistrov. Masy jeho T-34 se přiřítily k bojišti 10. července. Německá ofenziva na severu záhy zkrachovala, a tak se útočníci zaměřili na jižní směr, kde si probojovávala cestu vpřed 4. tanková armáda generálplukovníka Hermanna Hotha. Ve snaze ji odrazit vrhli Sověti do boku panzerů další zálohy, což Hotha donutilo změnit směr a zamířit k Prochorovce.

Sověti přebírají iniciativu

O průběhu samotného klání kolují protichůdné informace. Sovětská historiografie píše o hrdinném střetném boji na minimální vzdálenost (včetně sebevražedných taranů), německá tvrdí, že tankisté Waffen-SS využili lepších postavení i dostřel svých kanonů a pálili spíše na delší distance. Jistý není ani počet zapojených strojů stejně jako výše ztrát. Podle údajů udávaných po desetiletí se u Prochorovky střetlo zhruba 1 500 tanků: 800 sovětských a 700 německých. Škody na obou stranách byly podle týchž zdrojů značné – útočníci prý přišli o 350 panzerů a 10 tisíc vojáků, Rudá armáda odepsala stejné nebo dokonce vyšší počty. 

Revidované údaje vycházejí nejen z prací západních badatelů, kteří většinou uvádějí mezi dvěma a třemi sty německých obrněnců, ale i z ruského ministerstva obrany. To kupříkladu v roce 2018 uvedlo, že podle archivních údajů přišla Rudá armáda 12. července 1943 o 470 ze 670 nasazených tanků a samohybných děl, zatímco Němci jen o padesátku ze 490 obrněnců. Ztráty Rotmistrovovy 5. gardové tankové armády podle těchto údajů činily 70 %, u II. tankového sboru SS šlo jen o 10 %. Zkreslení původních informací má vycházet z nekriticky přejímaných hlášení sovětských velitelů, zejména samotného Rotmistrova, který se snažil zakrýt děsivé škody. 

Ať už byla pravda jakákoliv, bitva u Kurska skončila v posledním srpnovém týdnu dobytím Charkova Rudou armádou a zastavení panzerů u Prochorovky k tomuto výsledku přispělo. Po triumfu u Stalingradu šlo o druhé rozhodující vítězství Stalinových vojsk, po němž Sověti na východní frontě definitivě převzali iniciativu. Porážka tankistů třetí říše pozvedla též reputaci Rudé armády u západních Spojenců.