Největší naleziště pravěkých velrybích fosilií leží uprostřed egyptské pouště

Paleontologické naleziště vádí Al-Hitan, doslova „údolí velryb“, leží zhruba sto padesát kilometrů jihozápadně od Káhiry a ukrývá největší koncentraci pravěkých velrybích fosilií na planetě. Podle archeologů jde o ideální místo, kde lze sledovat jedno z největších tajemství evoluce zmíněných tvorů – přesněji řečeno jak se ze suchozemských kolosů stali vládcové moří, plně adaptovaní na život ve vodě. Došlo k tomu ještě před tím, než se skupina rozdělila na několik vývojových větví, přičemž dnes zahrnuje asi třicet druhů.

Pravěký rekordman

Na ploše dvou set čtverečních kilometrů egyptské pouště zůstaly roztroušené stovky často kompletních koster, a u některých se dokonce dochoval neporušený obsah žaludku. Vesměs pocházejí z třetihorního eocénu, tzn. z období před čtyřiceti miliony let, kdy měli masožraví prakytovci ještě poměrně dobře vyvinuté zadní končetiny, ale zároveň používali pětiprsté ploutve na těch předních.

Fosilní nálezy pomohly zjistit, že jim příroda sice již dala do vínku charakteristické protáhlé tělo, jaké známe u novodobých velryb; současně si však stále zachovávali některé primitivní znaky svých předků, například pokud jde o stavbu lebky a chrupu. Vůbec největší dosud odhalená kostra z oblasti Al-Hitan měřila jednadvacet metrů, což přibližně odpovídá dnešním plejtvákům obrovským.

Želvy, rejnoci i pelikáni

Další zkameněliny umožňují rekonstruovat ekologické podmínky eocénu, což nám skýtá představu o mimořádně bohaté paletě tehdejších druhů. Kromě velryb se v Al-Hitanu podařilo identifikovat kostry celé řady jiných živočichů, včetně prehistorických krokodýlů, želv, rejnoků či žraloků, ale třeba i nejstarší známý exemplář pelikána.

Od objevu prvních fosilií v roce 1902 tam vědci napočítali půl druhého tisíce zkamenělých ostatků savců, plazů a ryb. Nezřídka se sice jedná pouze o drobné zuby, ovšem ty největší „poklady“ si mohou zájemci prohlédnout ve veřejné části parku. Mezi nejlépe dochované fosilie, spočívající dosud v písečném lůžku, patří kostry dravého basilosaura a asi čtyřikrát menšího dorudona, dorůstajícího zhruba pěti metrů. Nechybí však ani bezmála dvoumetrový lebeční výběžek posetý ostrými zuby, jenž patřil vyhynulému druhu pilouna, příbuznému dnešních rejnoků.