Nejlepší ponorkoví kapitáni druhé světové války (3): Alexej Matijasevič

Předválečná sovětská ponorková flotila rostla rychlým tempem, kvalita ale neodpovídala kvantitě. Týkalo se to i posádek, jejichž jakoukoli iniciativu brzdil duální velitelský systém. Na každé ponorce totiž působil politický komisař, který s námořníky někdy navázal dobrý pracovní vztah, mnohem častěji ale viděl smysl svého života v honu na možné nepřátele komunistické strany. To v důsledcích znamenalo, že kapitáni nedělali nic, k čemu nedostali písemný rozkaz. 

Pracant z obchodního loďstva

Sovětské velení považovalo obranu pobřeží za hlavní úkol ponorných člunů; napadání nepřátelské dopravy a válečných lodí ve vzdálenějších vodách se chápalo jen jako druhotný úkol. Z hlediska taktiky měly ponorky útočit z periskopové hloubky, ale jen za dne, protože v noci kvůli nevalné kvalitě periskopů kapitáni téměř nic neviděli. Obecně se cvičilo dost ledabyle, což admirálové sice věděli, ale když požádali lidového komisaře obrany maršála Klimenta Vorošilova o rozkazy vedoucí k vyšší intenzitě výcviku, s ohledem na zvýšené riziko už tak příliš častých mimořádných událostí nepochodili.

Navzdory všemu řečenému lze mezi sovětskými ponorkáři najít několik mužů, kteří se za své bojové výkony nemuseli stydět. Jedním z nich byl původním povoláním kapitán obchodního loďstva Alexej Matijasevič. Většinou platilo, že přeškolení civilní důstojníci na ponorkách moc nezářili, protože v jejich podvědomí převládala snaha nevystavit svou loď žádnému riziku. Matijasevič byl ale z jiného těsta.

Dary z Estonska

Na konci roku 1940 byl povolán do aktivní služby, absolvoval ponorkovou školu a stal se zástupcem kapitána Viktora Poleščuka na ponorce Lembit. To se dalo považovat za výhru v loterii, protože Lembit se sesterským Kalevem patřil mezi nejmodernější sovětské jednotky. Původně se jednalo o estonský člun zakoupený v roce 1937 ve Velké Británii, přičemž konstruktéři firmy Vickers stavbu podřídili specifickým podmínkám Baltského moře.

Lembit nesl solidní kombinovanou výzbroj torpéd a min při zachování nevelkých rozměrů, které neomezovaly rychlost a obratnost. Po záboru Estonska Lembit sloužil pod sovětskou vlajkou a posádku vytvořili nejzdatnější námořníci. Když Lembit dokončil první misi k ostrovu Rujána, převzal Poleščuk velení ponorkové brigády a na kapitánské místo nastoupil Matijasevič. Jeho muže čekaly všechny těžkosti spojené se službou v obleženém Leningradě.

Minové úspěchy

Kromě toho, že trpěli podvýživou, bez originálních náhradních dílů se na plavby připravovali jen za cenu velkých improvizací. Lembit do konce války podnikl pět bojových misí, při nichž položil minová pole a podnikl osm torpédových útoků. Počet obětí se dá jen těžko odhadnout; podle německých zdrojů Matijasevič torpédy potopil jednu loď a druhou těžce poškodil, pět dalších prokazatelně zničily miny. Je ovšem možné, že v minových polích položených Lembitem protivník přišel až o 21 plavidel a ponorku.

TIP: Strastiplná cesta na dno: 6 nejslavnějších havárií ponorek

Nízké procento úspěchu torpédových útoků se Matijasevičovi vyčítat nedá. Původní britská torpéda byla ztracena v přístavních skladech během německého postupu v roce 1941 a torpédisté se museli spokojit se zastaralým a tehdy užnepoužívaným sovětským typem 53-27, který nevyzpytatelně zatáčel, explodoval předčasně anebo vůbec a pravděpodobnost zásahu tak činila pouhých 13 %.

Jiný sovětský model se ale do torpédometů Lembitu nevešel a Matijasevičovi tak nezbývalo než střelbu rozptýlenou salvou zavrhnout a své šance zvyšoval palbou torpéd po dvojicích odpálených ve stejném kursu. Po válce by úspěšného kapitána asi čekala slušná kariéra ve válečném námořnictvu, jenže Matijasevič své místo viděl jinde. Čekal 10 let, než byl propuštěn, ale pak dlouhé roky velel nákladním lodím, leningradskému přístavu a do penze odešel v 76 letech.