Nejjednodušší družice: Těžce vydřené prvenství Sputniku

Všichni už chtěli jít spát. Ale Nikita Chruščov večeři s kyjevskými funkcionáři protahoval. Občas mrknul na hodinky, jako by na něco čekal. Konečně po půlnoci přišel asistent a odvolal ho k telefonu. Z vojenské raketové základny v Kazachstánu mu předseda státní komise Vasilij Rjabikov oznamoval: „První umělá družice krouží okolo Země.“ 

Chruščov se vrátil k ostatním a s velkým nadšením jim sdělil: „Dnes, 4. října 1957, jsme jako první vypustili družici.“ Přesto význam Sputniku nedomyslel. Teprve když si po návratu do Kremlu pročítal zprávy ze západního tisku, uvědomil si, že jeho lidé vlastně otevřeli cestu do vesmíru celému lidstvu. Američané totiž počítali s vypuštěním své družice nejdřív koncem roku. Chruščov se tedy začal vychloubat: „Naše rakety pohání do vesmíru socialismus.“

Soupeření začíná

Po skončení druhé světové války a zahájení té studené měli ve zbraních převahu Američané a jejich spojenci. USA vlastnily atomovou bombu i dálkové strategické bombardéry, které ji mohly dopravit nad sovětské území z letišť poblíž hranic. Josif Stalin nemohl pustit své tanky k Rýnu, dokud nebude mít k dispozici jak zmíněné ničivé bomby, tak letadla, jež by je přepravila nad Ameriku. Na atomových zbraních pracovali usilovně fyzici vedení Igorem Kurčatovem, ale postavit vhodná letadla, která by se navíc mohla po akci bezpečně vrátit domů, neuměl nikdo. Stalin se postupně nechal přesvědčit, že snazší bude zkonstruovat rakety dlouhého doletu.

Od prosince 1950 zkoumal hlavní konstruktér dálkových raket Sergej Koroljov ve své kanceláři v Podlipkách na okraji Moskvy možnost postavení obřího nosiče, jenž měl nad Spojené státy dopravovat třítunové atomové bomby. Když Kurčatov požadoval nosnost pět tun, dostal Koroljov v květnu 1954 za úkol projekt přepracovat a začala vznikat legendární R-7. Jednalo se o vhodnou raketu také pro družice i další umělá kosmická tělesa, a od března následujícího roku už se plány mohutného stroje rýsovaly.

Již krátce po Stalinově smrti v březnu 1953 nechal Chruščov zatknout obávaného šéfa tajné policie Lavrentije Beriju a raketoví konstruktéři si oddechli: Teď je nikdo nebude strašit, že je pošlou na Sibiř kvůli haváriím, za které nemohou. A také jim nikdo nebude vyčítat, že příprava vesmírné družice podlomí obranyschopnost země. Sovětská vláda však s uvedeným projektem váhala. Přesvědčila ji až zpráva z Bílého domu v červenci 1955, že se i Američané chystají do vesmíru. Takové soupeření si ctižádostivý Chruščov nemohl nechat ujít – vždyť prohlašoval, že Sovětský svaz Spojené státy předežene.

Propagandistický trik Moskvy

V první polovině 50. let chystali vědci z celé planety jedinečnou akci, Mezinárodní geofyzikální rok. Američtí výzkumníci si uvědomili, že by mohli světu ukázat svou vysokou technickou zdatnost vysláním umělé družice, která by sbírala údaje o horních vrstvách atmosféry. Na zasedání výboru pro zmíněnou akci v říjnu 1954 v Římě proto navrhli, aby se součástí vědeckého programu stalo i vypuštění družice – a ať se přidá, kdo to dokáže. Nikdo však netušil, že se výzvy chopí rovněž sovětští raketoví odborníci. Na jaře 1955 tak Koroljov požádal svého dlouholetého spolupracovníka Michaila Tichonravova, aby připravil činnost oddělení specializovaného na kosmické lety.

Když Bílý dům koncem července 1955 oznámil, že USA vyšlou v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku do vesmíru družici, vydala vzápětí tisková agentura TASS zprávu, že podobný krok připravuje i Sovětský svaz. Západní politici, vojáci a novináři to však považovali za „obvyklý propagandistický trik Moskvy“. Američtí inženýři se projektem Vanguard nijak netajili a v srpnu uvedeného roku jej představili na zasedání Mezinárodní astronautické federace v Kodani. Když sovětská delegace přivezla plány družice do Moskvy, byli Koroljov a jeho kolegové udiveni: „Tak malá!“ Sami totiž počítali s mnohem větším zařízením.

Lákavá družice pro špionáž

Nejdřív Koroljov přesvědčil o přínosu projektu viceprezidenta Akademie věd Mstislava Keldyše. Zmíněný matematik získal v Kremlu vliv tím, že dělal výpočty pro jaderné zbraně, a nakonec i pro rakety. Aby si ho Koroljov ještě víc naklonil, navrhl jej coby předsedu komise pro první družici. Generálové však zůstávali skeptičtí, a tak je šéfkonstruktér lákal: „Postavíme zařízení s kamerami, které vám ukážou, co dělají Američané.“ A to začalo zabírat.

Koroljov při každé příležitosti upozorňoval politiky a vojáky, že se Američané také chystají do kosmu a dávají na projekt miliony dolarů. Koncem srpna 1955 poslal do Kremlu první program výzkumu vesmíru, od nejjednodušších satelitů až po vypuštění člověka. V lednu 1956 pak projekt družice schválila sovětská vláda. Ovšem na rozdíl od americké strany probíhala všechna jednání a přípravy v tajnosti – což souviselo s raketovými zbraněmi, jejichž existenci se Sověti snažili utajit.

Vyzkoušet, že létá

První družice měla nést spoustu přístrojů pro výzkum vesmíru a nazvali ji objekt D. Převážnou část měla zajistit Akademie věd, její ústavy však byly zaostalé, mizerně vybavené a nikdo tam necítil žádnou odpovědnost. Američané se chystali do kosmu hlasitě, přestože s různými obtížemi. V sovětských ústavech ovšem nedokázali pro družici postavit ani jednoduché přístroje. Na východisko z nouze přišel vynalézavý Tichonravov a Koroljovovi navrhl: „Co kdybychom postavili úplně tu nejjednodušší družici? Abychom vyzkoušeli, že létá a že dokáže vysílat…“ 

Šéfkonstruktér se nápadu chytil a prosadil změnu projektu: „Připravíme malou jednoduchou družici – prostějšij sputnik.“ Jenže zpočátku to před Akademií věd, a především před Keldyšem tajili. Báli se, že by mohl projekt z prestižních důvodů ještě v poslední chvíli zastavit. Informovali ho, teprve když konstruktéři v Kremlu vysvětlili, že kvůli soutěži s Amerikou musejí vypustit kouli bez veškerých vědeckých přístrojů, jenom s vysílačkou, a dostali k tomu požehnání.

O dva dny dřív!

Sověti do té doby zkoušeli rakety na základně, kterou vybudovali poblíž vesnice Kapustin Jar ve stepi východně od Stalingradu, dnešního Volgogradu. Pro vypouštění mezikontinentální rakety se ovšem zmíněné středisko nehodilo, proto uvažovali o několika jiných místech. Nakonec Stalin rozhodl, že raketodrom vznikne nedaleko kazachstánské železniční stanice Ťuratam. Ženisté ho začali stavět v lednu 1955 a později dostal název Bajkonur.

První exempláře rakety R-7 přivezli po železnici z Podlipek v lednu 1957. Přípravy ke startu se protahovaly a nosič na rampě vztyčili až 14. května. Vypustili ho druhý den, jenže po půldruhé minutě vybuchl a trosky dopadly čtyři sta kilometrů daleko. V červnu a červenci se odehrály další nepovedené pokusy a velitel raketových vojsk maršál Mitrofan Nedělin zuřil. Koroljov odletěl do Moskvy, aby uklidnil Chruščova: „Takové havárie se stávají. Ale létat bude!“

Teprve 21. srpna odstartovala R-7 úspěšně, přestože maketa hlavice vodíkové bomby se rozpadla už nad Kamčatkou. Konstruktéři podcenili problémy návratu do atmosféry, ale opakování přišlo 7. září do cílové oblasti v Pacifiku. Nyní tedy bylo možné vypustit družici.

Speciálně upravená balistická raketa dorazila na střelnici maskovaným vlakem 22. září a státní komise určila start na 6. října. Večer všichni inženýři poslouchali Hlas Ameriky v ruštině. Ukázalo se, že USA mají zpoždění a Vanguard poletí až v březnu 1958. Jenže na kongresu v Barceloně 6. října o něm měli Američané mluvit. Co když práce tajně uspíšili a chtějí tam oznámit úspěch? Koroljov proto volal do moskevské centrály tajné služby KGB, kde ovšem nic nevěděli. Přesto nařídil: „Musíme startovat o dva dny dřív!“

V pátek časně ráno vyvezli raketu z montážní haly na rampu vzdálenou dva kilometry, začali testovat její aparatury a plnit nádrže pohonnými látkami. Bylo skoro půl jedné v noci místního času, když se nosič odpoutal od země. Druhému stupni pak trvalo necelých pět minut, než dosáhl oběžné dráhy. Následovalo ještě dvacet sekund napjatého ticha, než se družice od rakety oddělila. Teprve potom uslyšeli operátoři u přijímače toužebně očekávané „píp – píp – píp…“. Všech třináct sledovacích stanic na sovětském území postupně potvrzovalo příjem. Čekalo se však na signál po prvním obletu, který měl definitivně potvrdit, že se Sputnik dostal do vesmíru. Po půldruhé hodině konečně opět zaslechli vysílání družice a oddechli si – opravdu létá. Chruščova přesto raději informovali až po druhém obletu.

Postavil ji všechen sovětský lid

Když přišel Koroljov ohlásit do Kremlu podrobnosti, ptal se ho Chruščov, co chystá dál. Hlavní konstruktér mluvil o velké družici, kterou pošlou do vesmíru příště. Nikita Sergejevič měl smysl pro propagandistické atrakce a současně si uvědomoval, že se blíží třicáté výročí Velké říjnové revoluce: „Co kdybyste vystřelili něco na její počest?“ Rozhovoru byl přítomen také člen politbyra komunistické strany Anastas Mikojan: „A co takhle nějaké zvíře?“ 

Koroljov pochopil, že splnění takového přání mu přinese nejen slávu, ale hlavně další finance, a okamžitě souhlasil. Z letů na výškových raketách měl připraveny jak potřebné hermetické kabiny pro psy, tak početnou skupinu zvířat. Stačilo kabinu instalovat na raketu. A tak začátkem listopadu 1957 odstartoval Sputnik 2 s Lajkou. 

Švédská Akademie věd se dotazovala svého sovětského protějšku, kdo se stal autorem družice: „Rádi bychom mu udělili Nobelovu cenu.“ Keldyš, který mezitím povýšil na prezidenta Akademie věd SSSR, se šel zeptat Chruščova. Ten se však rozohnil: „Řekněte, že ji postavil všechen sovětský lid!“