Opožděné odtajňování: Pomohli Němci sovětské kosmonautice?

V polovině 60. let jsem chtěl od akademika Anatolije Blagonravova zjistit, jak Sovětům pomohli zajatí němečtí inženýři při vývoji raket. Blagonravov byl prezidentem Dělostřelecké akademie a občas se vyjadřoval k sovětské kosmonautice. Jeho odpověď mě zklamala: „Žádné vedoucí specialisty jsme nezajali, a proto jsme od nich ani nemohli očekávat žádný velký užitek.“

Představa, že němečtí raketoví inženýři pomohli Sovětům k vypuštění první družice v říjnu 1957 a ke startu Jurije Gagarina v dubnu 1961, dlouho přetrvávala. K Američanům přešel šéf německého raketového výzkumu Wernher von Braun, zatímco menší skupina Němců vedená Helmutem Gröttrupem pracovala několik let v Sovětském svazu.

Odvoz uprostřed noci

Britové otestovali bojovou raketu V-2/A-1 v říjnu 1945 v Cuxhavenu na pobřeží Severního moře. Předtím Němci stejnou střelou ničili západoevropská města. Sovětští inženýři si to chtěli na německém území ověřit také, Stalin jim však nařídil přivézt tamní zajaté specialisty s sebou do SSSR.

Bylo jasné, že Němcům se na východ nebude chtít. Sovětská tajná služba proto vymyslela fintu. Večer 21. října 1946 uspořádali Sověti v Bleicherode, kde měli výzkumné středisko, obrovskou pijatyku. Do půlnoci Němce opili a potom je rozvezli domů. Uprostřed noci je však sovětští vojáci probudili, odnesli na nákladní auta veškerý jejich majetek a je samotné naložili do připravených vlaků. Vítězové odvezli 152 raketových odborníků, s rodinami dohromady 495 lidí. Postupně došlo rovněž na přírodovědce, konstruktéry letecké a optické techniky i další – celkem zhruba dva tisíce osob.

Odborníci menšího významu

Tajné služby věděly, že nejdůležitějším člověkem je Wernher von Braun, ten však utekl k Američanům. Pobýval ve zvláštním oddělení zajateckého tábora v Mannheimu a Sovětům se podařilo získat zajatce, kteří tam pracovali v kuchyni. Přes ně pak koncem léta 1945 von Brauna kontaktovali s vlastní nabídkou, nicméně neuspěli a pokus o únos rovněž selhal.

Sověti k sobě lákali na vysoké platy německé specialisty nižšího kalibru, kteří doma živořili, neboť v poválečném Německu vládl hlad a bída. Zpočátku získali na 150 tamních zaměstnanců a hlavním centrem sovětského výzkumu V-2 se stal Nordhausen. Aby mohli Sověti práci Němců lépe organizovat, zřídili pro ně už v červenci 1945 v Bleicherode zvláštní instituci, které dali později krycí název Nordhausen.

Práce vedl podplukovník inženýr Boris Čertok, jenž v polovině září 1945 přilákal Helmuta Gröttrupa, žijícího v americké okupační zóně. Elektroinženýr Gröttrup byl zástupcem vedoucího telemetrického úseku v raketovém středisku Peenemünde na poloostrově Usedom. Měl blízko k von Braunovi, ovšem už dřív se s ním nepohodl. Znal jeho dlouhodobé plány včetně cest do vesmíru, proto dostal za úkol napsat podrobnou historii raket V-2/A-4. Z toho pak chtěli Sověti vyvodit, s jakými obtížemi se němečtí konstruktéři potýkali a jak se s nimi vyrovnávali.

Pátrání po troskách raket

Sověti netušili, že němečtí vědci a inženýři dospěli při výzkumu a vývoji některých nových zbraní velice daleko. Němci jim však nehodlali své objevy přenechat, a proto zničili téměř vše, co nestačili odvézt s sebou za oceán. Sovětům tedy nezbylo než informace pracně sbírat po kouscích. 

Zpočátku vytvořili 40 trofejních rot, jež pátraly po troskách raket i po jejich dokumentaci. V září 1945 se zmíněné útvary rozrostly na 48 trofejních brigád, z nichž 23 působilo v Německu, sedm v Polsku a šest v Československu. Skupina vedená majorem inženýrem Vasilijem Mišinem objevila na Moravě železniční vagon s von Braunovou dokumentací a týmu kapitána inženýra Georgije Petrova přivezli komunisté ze Škody Plzeň na hranice sovětského sektoru u Rokycan nejrůznější materiály o německém raketovém výzkumu.

„Z trosek a agregátů, nalezených ve skladech různých firem v Německu, Československu a Polsku, se složitým způsobem podařilo dát dohromady 29 kusů rakety A-4, úplně obnovit konstrukční dokumentaci a instrukce, rovněž tak zkompletovat detaily a agregáty pro sestavení ještě deseti raket v Sovětském svazu,“ uvedli autoři oficiální publikace o historii podniku Energija, který se stal pokračovatelem výzkumného ústavu NII-88, kde pracoval Sergej Koroljov.

Výnos o reaktivním vyzbrojení

V květnu 1946 vydal Kreml výnos o reaktivním vyzbrojení. Vznikl Zvláštní výbor pro reaktivní techniku v čele s místopředsedou vlády Georgijem Malenkovem, jeho náměstkem byl ministr válečného průmyslu Dmitrij Ustinov a tajnou policii zastupoval generál Ivan Serov. Jako hlavní raketové pracoviště určil Ustinov starou dělostřeleckou továrnu na předměstí Moskvy v Kaliningradě-Podlipkách. Založil tam Vědecko-výzkumný ústav číslo 88 (NII-88) a šéfkonstruktérem dálkových raket jmenoval Koroljova. Vznikly i další ústavy – pro vývoj raketových motorů, řídicích, navigačních a kontrolních aparatur.

V Podlipkách pracovalo 111 německých specialistů, přičemž dostávali zvýšené příděly potravin a ostatních potřeb. Třebaže se doklady o jejich vzdělání a kvalifikaci ztratily, přiznali jim akademické a vědecké hodnosti; navíc měli stejné platy jako jejich sovětští kolegové.

Projekty řady G

Do poloviny roku 1947 se v Podlipkách zabývali především zdokonalováním sovětské verze rakety V-2, přejmenované na R-1. Začátkem června vedení ústavu rozhodlo, že už Němce nepotřebuje, a zadalo jim vlastní úkol. Pod Gröttrupovým vedením měli dokončit projekt balistické rakety G-1 s doletem 600 km, který rozpracovali už v Nordhausenu.

Gröttrup počítal i s dalšími typy až po G-5, jež měla na vzdálenost 8 000–10 000 km nést nálož o hmotnosti 3–5 tun. I když Němci vycházeli z vynikajících myšlenek, které vznikly v Peenemünde, nedokázali je realizovat. Nicméně vyvinuli a vyrobili řadu kvalitních testovacích aparatur pro palubní přístroje, pozemní kontrolní systémy či aerodynamické tunely. V dalších měsících se podíleli na úkolech, jež neměly s raketami nic společného: Vyvíjeli počítače, lodní motory a podobně. Sověti je už nepotřebovali a postupně je posílali do Německé demokratické republiky.

Z německé V-2 sovětská R-1

První raketovou střelnici založili Sověti v pustině 100 km východně od Stalingradu, dnešního Volgogradu, u vesničky Kapustin Jar. Premiérovou střelu V-2 vypustili už 17. září 1947, řídicí systém však nefungoval a raketa dopadla 30 km od cíle. Teprve 18. října odstartovala přesně podle plánu, dosáhla výšky 86 km a doletu 274 km. Za německé asistence odzkoušeli Sověti do listopadu 1947 dohromady 11 raket. Zcela spolehlivé ovšem byly, až když je osadili vlastními řídicími systémy a motory. Na podzim roku 1949 zklamaly z 20 pokusů pouze tři a v následujícím roce přijali vojáci střelu R-1 do výzbroje. 

Kapalinová V-2/A-4 představovala moderní stroj a pro sovětské i americké odborníky se stala praktickou učebnicí pro vývoj dalších raket. O tom, co zajatí němečtí specialisté dělali, nicméně chyběly ze sovětské strany zprávy. Teprve na Mezinárodním astronautickém kongresu konaném v říjnu 1990 v Drážďanech zazněl první oficiální referát na dané téma, a to od G. A. Sadového a F. Borka, který jako svou mateřskou zemi uváděl ještě NDR.