Nechtěli čekat na smrt: Povstání v nacistickém vyhlazovacím táboře Sobibor

Koncem roku 1941 se mnoha lidem nejen v Evropě mohlo zdát, že německá válečná mašinerie je k neporažení a Hitlerův sen o tisícileté říši se naplní. Wehrmacht dobyl mimo jiné Polsko, Francii a Benelux a německé sebevědomí značně vzrostlo, takže se čelní nacističtí představitelé domnívali, že nazrál čas k realizaci ohavných plánů na „konečné řešení židovské otázky“. 

V jejich rámci padlo mimo jiné rozhodnutí o zřízení tří vyhlazovacích táborů na území předválečného Polska. Šlo o Belzec, Sobibor a Treblinku. Jejich stavba byla realizována v rámci operace Reinhard, která měla za cíl vyhladit polské Židy na území takzvaného Generálního gouvernementu. Někteří historikové se domnívají, že tato akce, v jejímž důsledku zahynulo okolo dvou milionů osob, dostala jméno po hlavním autorovi konečného řešení Reinhardu Heydrichovi.

Vidina konce

Nejdříve byl dokončen tábor Belzec a krátce poté začala stavba lágrů v Treblince a Sobiboru. Posledně jmenované zařízení se nacházelo v bažinatém a těžko přístupném terénu asi 100 km východně od města Lublin na dnešní hranici mezi Polskem a Ukrajinou a vyrostlo přímo naproti železniční stanici, aby byl zajištěn snadný přísun odsouzenců na smrt. Prvních 80 vězňů, kteří tábor z velké části postavili, dorazilo na místo určení v průběhu března 1942 a po skončení prací je dozorci do jednoho popravili. Již v následujícím měsíci proběhly první zkoušky plynových komor a tábor byl plně provozuschopný na začátku května 1942. Hned poté Němci zahájili masové vyvražďování. Za celou dobu provozu tábora, tedy od dubna 1942 do října 1943, v něm zahynulo více než čtvrt milionu lidí, převážně Židů, ale i příslušníků jiných, podle nacistů méněcenných, etnik. 

Po dokončení operace Reinhard měla být činnost trojice táborů ukončena, vězni povražděni, stavby strženy a veškeré stopy zahlazeny. Nejprve došlo podle tohoto schématu k likvidaci Belzecu, a to již počátkem roku 1943. Ze zhruba 440 000 lidí, kteří tímto lágrem prošli, přežili pouze dva. 

Zvěsti o likvidaci belzeckého tábora se v Sobiboru a Treblince rychle šířily. Sobiborské vězně, kterých bylo na práci v lágru většinou okolo 600, tento vývoj velmi znepokojil a oprávněně zasel obavu, že budou brzy povražděni stejně nemilosrdně jako jejich druhové v Belzecu. Tyto domněnky potvrzoval i fakt, že počet transportů přijíždějících do tábora se stále snižoval, až ustaly zcela.

Plán

Ještě předtím dorazil v polovině září 1943 do sobiborského tábora spolu se skupinou zhruba 2 000 minských Židů a zajatých sovětských vojáků i poručík Alexandr Pečerskij, kterého Němci drželi již od konce roku 1941. Z transportu bylo na práci vyčleněno 80 osob, zbytek čekaly plynové komory. Pečerskij, který měl na sobě stále svou uniformu Rudé armády, měl obrovské štěstí, neboť jej dozorci zařadili do prvně zmíněné skupiny. Inteligentní voják pak rychle pochopil, jaká zvěrstva se v Sobiboru odehrávají.

Ostatní vězňové mu vyprávěli o masových vraždách a sám Pečerskij byl svědkem toho, jak dozorci spalují mrtvá těla některých jeho souputníků z transportu. Sovětský poručík tak ihned pochopil, že se ocitl v továrně na smrt a jeho jedinou nadějí je pokus o útěk.

„Přemýšlel jsem o budoucnosti. Měl bych se pokusit utéct sám nebo s malou skupinou? Měl bych opustit zbytek vězňů a zanechat je smrti a mučení? To jsem v duchu odmítl,“ vzpomínal později Pečerskij na první den v sobiborském táboře. Záhy tak začal plánovat vzpouru a útěk. Pro tyto účely se spojil s polskými židovskými vězni, které vedl Leon Feldhendler. Ten za Pečerským několikrát poslal Solomona Leitmana, jenž jako jeden z mála rozuměl rusky, a sovětský poručík se tak pátého dne svého pobytu v Sobiboru ocitl na „jednání“ s předáky polských Židů v táboře. Vyprávěl jim o vítězství u Stalingradu a uspěších partyzánů, načež se jeden z vězňů otázal, proč je partyzáni neosvobodí. Pečerskij odpověděl: „A proč by to dělali? Mají co dělat sami se sebou a naši práci za nás nikdo neudělá.“

Pečerskij nejprve navrhl vykopat tunel, avšak tento plán se mimo jiné kvůli podmáčené půdě ukázal být neproveditelným. Padlo proto rozhodnutí zorganizovat vzpouru. Sovětský poručík se snažil celou akci maximálně utajit a o přípravách tak věděl pouze on, několik jeho nejbližších a úzká skupina polských židovských vězňů. 

Klíčovým prvkem měla být rychlost a moment překvapení. Vězni chtěli v krátké době nenápadně zabít co největší počet dozorců z řad SS a spoléhali na to, že špatně vycvičení muži z ukrajinských pomocných sil, kteří se na ostraze tábora podíleli, budou bez velení bezradní. V následném zmatku chtěl Pečerskij pobít zbylé dozorce, vyvést z tábora co nejvíce vězňů, uprchnout do okolních lesů a posléze se přidat k partyzánům.

Úhlavního nepřítele spiklenců představoval obávaný zástupce velitele tábora SS-Oberscharführer Gustav Wagner, pro svou brutalitu přezdívaný „Bestie“. Vězni tušili, že by svou rázností mohl vzpouru potlačit, a proto se rozhodli, že povstání a útěk naplánují na dobu, kdy bude Wagner mimo Sobibor. Věděli ale, že musejí spěchat. Dostaly se k nim totiž šaty po posledních vězňích ze zlikvidovaného tábora Belzec, kteří zemřeli právě v Sobiboru. V jedněch z nich byl ukryt následující vzkaz: „Pracovali jsme rok v Belzecu. Nevím, kam nás nyní vezou. Říkají, že do Německa. V náklaďácích jsou jídelní stoly, dostali jsme chleba na tři dny, konzervy a alkohol. Jestli je to lež, čeká vás také smrt. Nevěřte Němcům. Pomstěte naši krev!“

Sekerou do hlavy

Vzpoura začala 14. října 1943 a vše zprvu probíhalo podle Pečerského plánu. Určení vězňové nalákali jim určené dozorce SS do různých dílen, kde si měli Němci zkoušet nové boty nebo kvalitní a drahé oblečení, které zbylo po zavražděných Židech. Ve vhodném okamžiku se pak vzbouřenci na osamocené esesáky vrhli a ubili je sekerami nebo ubodali noži. Těla následně ukryli a krev zamaskovali dřevěnými pilinami.

Vzpoury se aktivně účastnil i Arkadij Vajspapir, muž, jenž zemřel teprve nedávno – 11. ledna 2018 ve věku 96 let jako poslední žijící bývalý sobiborský vězeň. Ten po válce vypověděl, jak se spolu se svým druhem zbavili obávaného dozorce SS Siegfrieda Graetschuse. „Graetschus přišel do dílny a začal si zkoušet kabát, který mu ten den krejčí došil. Prošel jsem okolo něj, jakože odcházím pryč, otočil jsem se, rozpřáhl se a udeřil jsem jej sekyrou do hlavy. On začal hlasitě křičet, ale k zemi nepadl, zřejmě jsem ho neudeřil dost silně. V tu chvíli zpoza zástěny vyskočil Lerner a také jej udeřil sekyrou do hlavy, poté Graetschus konečně padl k zemi. Následně jsme mu sebrali pistoli Walther a doklady,“ vyprávěl Vajspapir.

Na umírajícího dozorce se následně vrhl ještě židovský vězeň Chaskiel Menche, který pomáhal v krejčovské dílně, vytáhl zpod oděvu velké nůžky a začal Graetschuse bodat. „Tahle je za moji matku, tahle je za moji ženu, tahle za moje dítě a tahle za všechen lid izraelský,“ křičel při tom. „Takhle jsem si vybral svoji pomstu. Moje srdce bylo lehčí, když jsem stál v jejich krvi,“ vypověděl Menche v roce 1983. Jiným vězňům se pak podobným způsobem podařilo zabít další eseáky a také ukrást zbraně, mezi nimi i granáty, pušku a samopal.

Vzpoura nabrala rychlý spád ve chvíli, kdy jeden z dozorců SS-Oberscharführer Erich Bauer přijel z Chełmu, kam vyrazil pro zásoby, a poté, co vystoupil z vozu, uviděl, jak se vězni utíkají od těla jednoho ze zabitých ukrajinských strážných. Bauer okamžitě tasil zbraň a začal po vzbouřencích střílet. Chvíli trvalo, než se další esemani a Ukrajinci vzpamatovali, a někteří se v první chvíli dokonce ukrývali v domnění, že na tábor útočí partyzáni. Tento moment však rychle pominul a brzy létaly střely ze všech stran. Pečerskij tak musel upustit od tichého odstranění všech dozorců ze seznamu a táborem se brzy nesl jeho křik a s ním smluvené heslo začátku vzpoury. V té době již probíhal boj na život a na smrt – dozorci stříleli na vězně a ti se pod palbou snažili uprchnout.

Nejasná bilance

Jedním z esemanů, kteří přežili úvodní vraždění, byl i SS-Scharführer Werner Dubois. Ten se při vypuknutí vzpoury nacházel ve zbrojnici a na události z odpoledne 14. října 1943 později vzpomínal takto: „Dveře byly otevřené. Viděl jsem skupinu židovských vězňů se sekyrami, jak míří ke zbrojnici a myslel jsem, že jde o pracovní komando. Náhle asi pět nebo šest z nich vrazilo dovnitř. Byli ozbrojeni noži a sekerami. Probili si cestu dovnitř a začali do mě sekat. Jeden z úderů mi rozbil lebku, další jsem dostal do rukou. Spadl jsem na zem a plazil jsem se. Vzdálil jsem se jen asi na 10 m, když mi prostřelili plíci, pak jsem omdlel. Probudilo mě, když mi ukrajinští dozorci lili do úst vodku, tak mě přivedli k vědomí,“ vzpomínal Dubois. Ten svá zranění nakonec přežil a zemřel až roku 1971 v Německu.

Poté, co povstalí vězni dokázali prolomit hlavní bránu tábora, rozprchla se část z nich do lesů. Někteří se naopak ze strachu ke vzpouře nepřipojili a ani se nepokusili z tábora utéct. Přesné počty ale dodnes nelze s jistotou určit a zdroje uvádějí dosti rozdílná čísla. Zřejmé není ani to, kolik vězňů se celkem v Sobiboru 14. října 1943 nacházelo, udává se zhruba 600–700. Okolo 150 z nich se na svobodu dostat nepokusilo a ti pak byli společně se zadrženými následujícího dne popraveni. Přibližně 250 vězňů zahynulo při povstání v táboře, na ostnatých drátech nebo v minových polích. Během pronásledování zhruba 300 uprchlíků Němci pochytali asi 100 z nich, ze zbylých 200 se konce války dočkalo něco mezi 50 a 70 lidmi.

I o počtu padlých vojáků SS a ukrajinských dozorců panují pochybnosti. Obecně se předpokládá, že vězňové zabili 12 Němců, dva Ukrajince a těžce zranili zmíněného Wernera Duboise. Dozorce Erich Bauer ale toto číslo zpochybňoval, podle něj byl počet zabitých strážných ještě vyšší. „Osobně jsem do Chełmu odvezl sedm našich rakví a další jely vlakem. Celkově bylo zabito asi 21 nebo 23 dozorců,“ tvrdil Bauer.

Jedno je však jisté – sobiborské povstání představovalo jednu z mála úspěšných vzpour, jež během druhé světové války proběhly v nacistických vyhlazovacích táborech. Sobiborští vězni prokázali, že i ve ztýraném těle může zůstat nezlomený duch a že s velkou dávkou štěstí a odhodlání bylo možné zachránit holý život v nerovném boji s bestiálními vězniteli.