Návrat bobrů do Česka: Vodní inženýři se vracejí

V pátek 13. dubna roku 2007 jsem procházel údolím Svratky nedaleko městečka Doubravníku. Jen výrazný kopec Pláňava se ještě zlatil posledními slunečními paprsky a já se co nejtišeji prodíral břehovým porostem a pátral po lovící vydře, kterou jsem zde již několikrát zastihl. V tom se můj malamut Fram postavil na zadní a usilovně větřil. Bohužel mi byly zapovězeny tiché pachové zprávy, ale v rychlé vodě jsem vytušil nehybný bod na místě, kde jsem o kameni v důvěrně známé řece nevěděl. Hlasité plácnutí – a „kámen“ zmizel. „Bože můj, bobr!“ okamžitě mi blesklo hlavou. Možná jsem byl prvním člověkem, který po staletích spatřil prvního „svrateckého“ bobra

Mírumilovný, ale ne zbabělý

Jeden z nejproslulejších zoologů 18. století – hrabě Georges-Louis Leclerc de Buffon o bobrech napsal: „Jakkoli početná může skupina být, panuje v ní mír a vzorný pořádek; společná lopota utužuje jejich semknutost, zvyky, na nichž se shodli, ji potvrzují; hojnost zásob, jež schraňují a společně konzumují, je činí šťastnými. Protože mají skrovné chutě a odpor k masu a krvi, nejsou sebeméně náchylní k nepřátelství či násilí, ale opravdu si užívají oněch požehnání, o nichž člověk leč sní.“

Až příliš idylicky působící Buffonův popis i podle dnešních znalostí v podstatě odpovídá skutečnosti. Jen je snad potřeba dodat, že navzdory mírumilovným povahám se bobři v případě nutnosti dokážou účinně bránit. Byly doloženy případy, kdy bobr dokázal usmrtit i útočícího vlka.

Napůl ryba?

Bobr byl odjakživa objektem loveckých vášní lidského rodu, a to především kvůli kvalitní černohnědé kožešině, která má v létě 19 000 a v zimě dokonce 27 000 chlupů na centimetr čtvereční. Ostré řezáky lidé využívali k výrobě nástrojů a nazmar nepřišly ani pachové žlázy, jimž se přičítaly léčivé účinky. Například Laponci míchali výměšek bobřích žláz se šňupacím tabákem a tato část bobřího těla je dodnes využívána pro výrobu parfémů.

Mnoha bobrům se stalo osudné jejich kvalitní maso a dnes se může zdát úsměvné, že bobřina byla na koncilu v Kostnici v letech 1414–1418 povolena jako postní jídlo. Obdobě jako v případě jihoamerických kapybar totiž bylo usouzeno, že ve vodě žijící bobr je vlastně napůl ryba. Ještě v roce 1760 prohlásila lékařská a teologická fakulta v Paříži bobra za rybu, poněvadž má šupinatý ocas. Rovněž toto prohlášení doporučovalo bobra křesťanům jako postní pokrm. Archezoolog René Kyselý, který realizoval detailní průzkum moravských archeologických nalezišť, zjistil, že bobr byl – po jelenu, zajíci, srnci a praseti – pátým nejčastěji loveným zvířetem zdejšího regionu.

Zpět do českých vod

Právě kvůli atraktivitě nejrůznějších částí svého těla byl v našich zemích bobr evropský vyhuben v polovině 18. století. Na přelomu 18. a 19. století se některá panství pokusila o reintrodukci zvířat a umělý chov v „bobrovnách“. Tak byli bobři v letech 1804–1809 vysazeni na rybníky u Třeboně, odkud se šířili dál a v roce 1830 pronikli dokonce až do Prahy. Poněvadž ale v jižních Čechách narušovali rybniční hráze a náhony, byl v roce 1833 vydán příkaz k jejich hubení. Poslední bobrovna na rybníku Rožmberk zmizela v roce 1882. Od té doby se v české kotlině po bobrech slehla voda i zem.

Obrat nastal až v letech 1991–1996 kdy bylo na střední Moravě vysazeno šestadvacet bobrů, kteří pocházeli z polských Mazurských jezer. Přibližně ve stejné době k nám po Labi začali spontánně pronikat bobři z Německa. Od roku 1995 je stálá kolonie u Rozvadova na Kateřinském potoce a v roce 1997 se bobři objevili v povodí Vltavy na Šumavě. Stejný rok znamenal také příchod prvních bobrů z Polska na Olši u Jablunkova, na Stonávce u Karviné a od roku 2000 v Orlickém Záhoří. V současné době žije v České republice přibližně 3 000 a v celé Evropě kolem 700 000 bobrů.

Mohou se přemnožit?

S rostoucím počtem dobře prospívající populace bobrů rostou stížnosti na „škody“, které mohutní hlodavci působí na břehových porostech. Nelze přeslechnout hlasy, že jsou bobři prý přemnoženi a nájemci porostů volají po jejich odstřelu. Naštěstí – alespoň prozatím – je jejich volání marné! Specialista na bobry Vladimír Kostkan z Univerzity Palackého v Olomouci s jistotou prohlašuje: „Bobři se u nás nepřemnožili. Jen přirozeným způsobem opět začali osidlovat břehy.“

Bobři jsou výrazně teritoriální zvířata a dokážou agresivně hájit hranice svých území. Z toho důvodu se bobr nemůže v dané lokalitě přemnožit! Bobří populace se ovšem může rychlým způsobem šířit po říčních tocích dál, čehož jsme v současné době svědky na mnohých místech Moravy a v západních Čechách.

Paměť jako bobr

Bobr je živočich se soumračnou a noční aktivitou, což pochopitelně stěžuje sledování jeho života. Přesto se mi v uplynulých letech podařilo získat potřebné zkušenosti a mohl jsem nahlédnout do fascinujícího bobřího světa. Poznal jsem tak, že bobři jsou neuvěřitelně snášenlivá a hravá zvířata s dokonale propracovanou komunikací. Samci jsou obětaví a trpěliví otcové, kteří se o svá mláďata nejen pečlivě starají, ale dokonce si s nimi nadšeně hrají.

Archibald Stansfeld Belaney, který po příchodu do Ameriky přijal jméno Grey Owl a stal se zaníceným ochráncem severoamerických bobrů, v jedné ze svých knih popisuje život rodiny bobrů takto: „Ve volných chvílích se bobří otec a matka starali o všechny potřeby mláďat: často jim vyměňovali podestlání, nosili k jídlu snítky měkoučkých listů, česali a kartáčovali jejich chmýří – srstí se to dalo sotva nazvat. Vydávali při tom zvláštní, laskající zvuky plné něhy a hovořili k nim podivným bobřím jazykem, který z menší vzdálenosti zní skoro tak, jako když si lidé tiše povídají.“

Hope Rydenová, autorka skvělé knihy Lily Pond: Four Years with Family of Bears, zase pozorovala, že bobři i po dlouhém odloučení poznávají své potomky. Ačkoli už většinou šlo o dospělé jedince schopné rozmnožování, rodiče se s nimi dokonce dělili o zásoby potravy. Domněnku o dobré paměti podporuje i Grey Owl, který byl přesvědčen, že bobři mají patrně nejdelší paměť ze všech severoamerických zvířat, a že se v tom směru podobají slonům.

Jízda na ocase

Bobříci po porodu váží necelého půl kilogramu, ale mají otevřené oči a jsou již velmi vyvinutí. Tělo je pokryto srstí, řezáky se zdají být dostatečně vyvinuté a jen pár hodin po porodu už dokážou plavat. Přesto první měsíc nesmějí opouštět noru a jeden z rodičů je neustále hlídá. Od rodičů a starších sourozenců se malí bobříci pozorováním učí všemu potřebnému. Dva měsíce sají mláďata od matky a v případě potřeby je rodiče často přepravují na zádech; na souši je dokonce „vozí“ na plochém ocase. Zní to sice jako báchorka, ale je to skutečně pravda. Tuto kuriózní činnost nafilmoval na řece Concord v terénní výzkumné stanici Harvardské univerzity Donald Griffin.

Dřevorubci bez bázně

Střední tok Svratky je rychlý a celoročně velmi chladný. Poskytuje sice dokonalé podmínky například pstruhům potočním, ale bobři zde nemají možnost stavět své pověstné hráze. Žijí tedy ve složitých systémech nor s mnoha průduchy. Teprve na konci podzimu a v zimě, kdy povadne a uschne bujná pobřežní bylinná vegetace, je možné jejich biotop na pravém břehu Svratky prozkoumat. Tehdy jsem mohl objevit řadu průduchů do podzemních nor, a také „klouzaček“ a stezek, po nichž bobři tahají větve do řeky. Narazil jsem samozřejmě také na okusy mladých i mohutných stromů.

TIP: Záhada paleontologie: Proč najednou v Americe zmizeli obrovští bobři?

Bobři sice dávají přednost „kácení“ mladých stromků, ale neváhají se pustit ani do opravdových velikánů s dvoumetrovým obvodem kmene. Padlé topoly a olše v řece Svratce jsou toho jasným důkazem.

Kdo je tady navíc?

Návrat bobrů na naše toky vyvolal nejen nadšení milovníků přírody, ale i hlasité protesty nájemců břehových porostů a správců jednotlivých povodí. Téma se dokonce dostalo do jednání české vlády. Podobně jako třeba v případě vlků se vzniklé škody populisticky nafukují. Člověk ještě stále nepochopil, že dělení živočichů na užitečné a na škodnou v přírodě nikdy neplatilo, neplatí a platit nebude.

TIP: Bobři, nebo ne? Návrat bobrů ochrání krajinu před záplavami a erozí

Samozřejmě, že nelze nic namítat proti tlumení aktivity bobrů při narušování hrází rybníků v zátopových oblastech, kde jejich činnost ohrožuje bezpečnost lidských sídel; podobná rozhodnutí by však měli vždy učinit odborníci, nikoliv laická veřejnost.