Nástupce šavlozubých tygrů: Obratný pardál obláčkový

Šavlozubé kočkovité šelmy se na Zemi objevily před 23 miliony roků a poslední z nich vyhynuly před 10 000 lety. Velmi dlouhé horní špičáky vyčnívající z tlamy a často přesahující spodní čelist přitom evoluce stvořila nezávisle na sobě hned u několika vývojových linií kočkovitých šelem. Mohla by se historie opakovat? Podle dánského paleontologa Pera Christiansena už má k šavlozubosti evolučně nakročeno pardál obláčkový (Neofelis nebulosa).

Špičáky a široce rozevřené čelisti

Pardálovi obláčkovému vyrůstají z horní čelisti špičáky dlouhé přes čtyři centimetry. To je u kočky s tělesnou hmotností kolem dvaceti kilogramů (u skutečně velkých jedinců) a délkou těla do jednoho metru impozantní velikost. Také ve srovnání s rozměry lebky jsou horní špičáky pardála obláčkového vskutku úctyhodné. V tomto ohledu pardál nijak nezaostává za skutečnými pravěkými šavlozubci z rodu Homotherium, kteří však měli ve srovnání s dalšími šavlozubými kočkami, např. zástupci rodu Smilodon, horní špičáky přeci jen méně vyvinuté.

Pardál obláčkový se ale jako jediná dnešní kočkovitá šelma vyrovná vyhynulým šavlozubcům schopností rozevřít čelisti do pravého úhlu. Smilodon si tímto širokým rozevřením čelistí vytvářel dostatek místa pro zakousnutí do těla oběti. K čemu slouží podobně flexibilní tlama pardálům?

Zuby pravěkých „upírů“?

O účelu obřích špičáků vyhynulých šavlozubců prezentovaných zástupci rodů Smilodon a Homotherium, či „falešných šavlozubců“, jako byly kočky rodu Dinofelis, vedou vědci spory. Podle některých z nich byly šavlovité špičáky náchylné ke zlomení a vůbec se proto nehodily k zakousnutí do těla zvířete bojujícího o život. Špičáky se prý uplatnily nejspíše při trhání masa z mršin. Podle jiných teorií se šavlozubé kočky živily jako „upíři“, když prokously kořisti hrdlo a sály její krev. Dnes převládá názor, podle nějž extrémně dlouhé špičáky sloužily k vyrvání velkých kusů tkání z měkkých částí těla – především z břicha a krku. Obrovská rána kořist buď přímo zabila, nebo jí přivodila rychlý konec v důsledku šoku a ztráty krve. 

Zjištění, že pardál obláčkový je k otevírání tlamy disponován podobně jako šavlozubec Homotherium, nabídlo vědcům příležitost ke sledování dlouhých špičáků v akci. Pardál obláčkový kupodivu nespoléhá ani na jeden ze způsobů lovu, které vědci připisují vyhynulým šavlozubcům. Kořist usmrtí tak, že jí zaboří špičáky do šíje a hlubokým kousnutím jí přeruší míchu. Lovil tak i šavlozubý Smilodon a Dinofelis? Nebo tak zabíjelo kořist Homotherium vybavené přeci jen kratšími špičáky? Otazníků vznášejících se nad pravěkými šavlozubci díky Christiansenově studii o pardálovi obláčkovém neubylo. Spíše naopak.

Na tomto snímku jsou vidět jak nesmírně dlouhé špičáky, tak mimořádný úhel rozevření čelistí, kterého žádná jiná žijící kočkovitá šelma nedosáhne. (foto: Shutterstock)

Lovec s různými taktikami 

Jméno zajistily pardálovi obláčkovému jeho typické skvrny, které mají tmavý obvod a světlejší střed a skutečně připomínají obláčky. Základní barva pardálího kožichu se pohybuje od šedé po okrovou. Hlavu zdobí černé skvrny a také uši jsou zbarveny černě. Z koutků očí na líce, z koutků tlamy na krk a z týlu na lopatky se táhnou černé pruhy. Boky a slabiny nesou typické „obláčkové“ skvrny. V lesním prostředí plném kontrastů mezi stíny a jasně ozářenými místy zajišťuje toto zbarvení dokonalé maskování. I díky tomu je třeba k setkání člověka s pardálem obláčkovým ve volné přírodě potřeba notná dávka štěstí.

Navíc je tato krásná šelma, podobně jako většina jejích kočkovitých příbuzných, samotář. Nejraději se zdržuje v lesních porostech. Přes den odpočívá v korunách stromů a na lov vyráží hlavně v noci. To se spouští i na zem a slídí v lesním podrostu.

Dokáže kořist vysledovat, ale také na ni trpělivě a bez hnutí čekat v záloze. Loví nejrůznější lesní býložravce. Díky dlouhým špičákům zabije i poměrně velkou kořist, včetně půlmetrákového jelínka vepřího (Hyelaphus porcinus) nebo mundžaky (Muntiacus), kteří jsou zhruba stejně těžcí jako pardál. Nepohrdne ale ani menší kořistí, např. luskouny (Manis), makaky vepřími (Macaca nemestrina) či nejrůznější hlodavci. Dostane se na kobylku i ostny chráněnému ostnákovi indickému (Atherusus macrourus) z příbuzenstva dikobrazů. 

Mimořádný lesní akrobat

Na kočku má pardál obláčkový překvapivě krátké nohy a přední končetiny jsou dokonce znatelně kratší než zadní. Mohlo by se zdát, že to šelmě ztěžuje pohyb, ale opak je pravdou. Pardál patří mezi kočkami k těm nejlepším akrobatům a před kousky, které provádí v korunách stromů, člověk může jen smeknout. Po kmeni stromu sleze zcela hladce i hlavou napřed. Není pro něj problém držet se větve jen zadními končetinami a viset hlavou dolů. Když si vypomůže oháňkou, udrží se dokonce i jednou nohou. A i z téhle krkolomné pozice seskočí z větve i z velké výšky a bezpečně přistane na všech čtyřech. Po vodorovných větvích pobíhá, jako kdyby měl pod nohama pevnou půdu. Bez potíží leze ve větvích hřbetem dolů a neztrácí přitom ani na okamžik svou udivující jistotu.

Po takto silných větvích běhají pardáli se stejnou jistotou, jako by se pohybovali po rovné zemi. (foto: Shutterstock)

I když drží váhu celého visícího těla jen zaťatými drápy, nespokojí se s opatrným ručkováním. Často se z téhle pozice odrazí, skočí a o kus dál se opět bezpečně zachytí kůry větve. Pardál je i velmi dobrý skokan do výšky. Při skocích do dálky mu s udržování rovnováhy vypomáhají pohyby osmdesát centimetrů dlouhé oháňky. 

Jeden, nebo dva druhy?

Původní areál rozšíření pardála obláčkového sahá od indického, nepálského a bhútánského podhůří Himálaje do Myanmaru, Bangladéše, Thajska a přes Malajský poloostrov a Indočínu až do Číny do oblastí jižně od řeky Jang-c’-ťiang. Obvykle bývali tito pardálové označováni jako „pevninští“ na rozdíl od „ostrovních“ žijících na Sumatře a Borneu. 

Na tak velkém území se pardál vyskytuje v mnoha různých populacích, které se liší jak některými anatomickými znaky, tak i geneticky. Vědci proto dělili pardály obláčkové do několika poddruhů. Šelmy z jihovýchodu Asie a Číny byly označovány jako pardál obláčkový indočínský (Neofelis nebulosa nebulosa). Zvířata z Indie, Nepálu, Bhutánu byla řazena k poddruhu pardál obláčkový nepálský (Neofelis nebulosa macrosceloides). Ostrovní pardálové pak byli zahrnuti pod poddruh pardála obláčkového sumaterského (Neofelis nebulosa diardi). Pro pardály z Tchaj-wanu vyčlenili vědci zvláštní poddruh pardála obláčkového tchajwanského (Neofelis nebulosa brachyura). 

V roce 2006 ovšem provedl tým vedený skotským zoologem Andrewem Kitchenerem detailní srovnání „pevninských“ a „ostrovních“ pardálů obláčkových a došel k překvapivému závěru. Jde o dva zcela samostatné druhy! Kitchener a jeho spolupracovníci důkladně prověřili zbarvení srsti „pevninských“ a „ostrovních“ pardálů a zjistili mezi nimi nápadné rozdíly. „Ostrovní“ pardálové jsou zbarveni tmavěji, „obláčky“ na jejich srsti jsou o poznání menší a nesou uvnitř větší počet tmavších skvrnek. Pro pardály ze Sumatry a Bornea je typický souvislý dvojitý tmavý pruh na zádech. Ten bývá u „pevninských“ pardálů přerušovaný. „Zdá se mi neuvěřitelné, že si těchto markantních rozdílů dřív nikdo nepovšiml,“ divil se Andrew Kitchner.

Snaha vyhnout se hybridům

Zásadní rozdíl mezi „pevninskými“ a „ostrovními“ pardály následně potvrdily i genetické analýzy. Ty odhalily, že dědičná informace obou populací šelem se liší stejnou měrou jako DNA jiných druhů kočkovitých šelem, např. lvů, tygrů a jaguárů. Oba pardálové mají za sebou přinejmenším 1,4 milionu roků samostatné evoluce a během nich „nasbírali“ zásadní rozdíly na mnoha místech DNA. 

Poddruh pardála obláčkového sumaterského (Neofelis nebulosa diardi) tak povýšil na samostatný druh pardála ostrovního (Neofelis diardi), kterému se někdy říká se mu také pardál Diardův. V českém jménu se odráží skutečnost, že nově popsaný druh nežije jen na Sumatře, ale také na Borneu. V bornejských horských lesích je jeho populace zřejmě o poznání početnější než na zalidněné Sumatře. Pardál ostrovní žije i na souostroví Batu při pobřeží Sumatry. Pod relativně nově popsaný druh však nespadají pardálové z dalších větších ostrovů, např. z Tchaj-wanu, z filipínského ostrova Palawan nebo z jihočínského ostrova Chaj-nan. Ty řadí výsledky genetických testů k „pevninskému“ druhu pardála obláčkového (Neofelis nebulosa). 

V roce 2011 provedli vědci další důkladné genetické srovnání, tentokrát mezi pardály ostrovními z Bornea a Sumatry a zjistili rozdíly, na jejichž základě rozdělili šelmy na dva poddruhy – pardála ostrovního sumaterského (Neofelis diardi diardi) a pardála ostrovního bornejského (Neofelis diardi borneensis). 

Popisy nových druhů a poddruhů přitom nejsou ryze akademickou záležitostí. Mají zcela zásadní význam pro ochranu druhové pestrosti. Pardál obláčkový i pardál ostrovní patří k ohroženým druhům a jejich chov v zajetí je velmi obtížný. Pokud už se daří v zajetí zvířata množit, je naprosto nezbytné, aby oba rodiče patřili ke stejnému druhu i poddruhu a v rámci záchranných programů nevznikali problematičtí hybridi, jejichž návrat do přírody by byl z hlediska genetické „čistoty“ volně žijících populací silně problematický. 

Tradiční medicína a naděje umělých odchovů

Rozsáhlé kácení lesů a jejich proměna na zemědělskou půdu připravuje pardály obláčkové a pardály ostrovní o vhodné životní prostředí. V poslední době obě šelmy čelí enormnímu tlaku ze strany pytláků. V Asii je totiž velká poptávka nejen po kůžích, ale i po dalších tkáních a orgánech velkých koček, které se používají v tradiční medicíně jako léky na nejrůznější neduhy a choroby. Hon za těmito vysoce ceněnými produkty už zcela zdecimoval populace tygrů. Proto se asijští pytláci přeorientovali na lov pardálů. Kožešiny a kosti těchto tajemných koček se nabízejí na ilegálních trzích ve stále větším množství. Nic nepomáhá, že jde od roku 1972 o druhy chráněné na základě Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. 

Problematický je i chov pardálů v zajetí. Tyto kočky mají samotářskou náturu a navíc jsou silně náchylné ke stresu. Chovaná zvířata mají jen výjimečně možnost šplhat v korunách stromů a uchylovat se do přirozených úkrytů, a proto mají zdraví poškozené stresem víc než špičkoví manažeři. Velké škody na zdraví a plodnosti pardálů páchá také nevhodná výživa bohatá na tuky. 

Pokud se v zajetí střetnou dva pardálové, končí jejich setkání často divokou rvačkou na život a na smrt. To platí i pro pokusy o páření, kdy se dostává do kontaktu samec se samicí. Zoologické zahrady proto většinou chovají jednotlivé kusy a o rozmnožování se nepokoušejí. 

Na lepší časy se blýská v posledních letech v Thajsku, kde vzniklo Thailand Clouded Leopard Consortium sdružující celou řadu světových vědeckých institucí. Vědci věnovali velkou pozornost podmínkám, za jakých pardály obláčkové chovají, a dočkali se skvělých výsledků. Během dvanácti let se narodilo třem desítkám takto chovaných pardálů přes padesát mláďat. 

Zmrtvýchvstání tchajwanského pardála 

Poddruh tchajwanského pardála obláčkového byl oficiálně prohlášen za vyhubeného v roce 2013. Podle pravidel Mezinárodního svazu ochrany přírody k tomu dochází v situaci, kdy už „není důvodných pochyb o tom, že uhynul poslední jedinec“. Takový závěr lze však udělat až poté, co byla po dostatečně dlouhou dobu prováděna rozsáhlá pátrání ve známé či předpokládané oblasti výskytu vymírajícího tvora. Za dostatečnou se v tomto případě považuje doba odpovídající běžně délce života příslušníků daného druhu.

TIP: Levhart sněžný: Po stopách nepolapitelného přízraku vysokých hor

Zdálo se, že pardál obláčkový tchajwanský (Neofelis nebulosa brachyura) tato kritéria naplnil. Naposledy byl na Tchaj-wanu spatřen v roce 1983 a když po roce 2000 nastražili ochránci přírody na ostrově řadu fotopastí, žádná z nich pardála nezachytila. V létě 2018 ale hlásili místní obyvatelé pracovníkům národního parku pohyb větší šelmy. Trvalo půl roku, než se tuto zprávu podařilo v březnu roku 2019 potvrdit. Jeden pardál byl pozorován při lovu koz na skaliscích, druhého zahlédli v korunách stromů poblíž velkého parkoviště. Pardál obláčkový tchajwanský tak doslova vstal z mrtvých poté, co mu byl v roce 2013 vystaven oficiální „úmrtní list“. Šelma samozřejmě nemá na Tchaj-wanu vyhráno. Ohrožuje ji ničení lesů těžbou dřeva stejně jako ilegální lov.