Nastává úsvit cestování v čase: Kdy si popovídáme s našimi předky?

Když v roce 1963 projížděl kabriolet s Johnem F. Kennedym přes dallaský park Dealey Plaza, do prezidentova proslovu, na který čekal zhruba dvoutisícový dav, zbývalo asi pět minut. Cestu hlavy Spojených států však přerušil atentát a připravená slova nakonec z úst prvního muže nikdy nezazněla – až dosud. O 55 let později díky nadčasovým a zároveň kontroverzním metodám minulost ožívá. Dějiny přestávají znamenat pouze data a daleko významnější jsou zaznamenané informace či dobové reálie: Právě díky nim pronesl „virtuální JFK“ svou řeč, a to dokonce vlastním hlasem.  

Proslov zrekonstruovala skotská společnost CereProc pomocí 116 tisíc útržků prezidentovy mluvy. „Vláda Spojených států se musí opírat o vědění a rozum,“ pronáší virtuální Kennedy svým nezaměnitelným přízvukem bostonské vyšší třídy, „jinak by se mohlo stát, že se k moci dostanou ti, kteří si pletou řečnění s realitou a to, co je pravděpodobné, s tím, co je proveditelné. Takovým by popularitu zajistila na první pohled jednoduchá řešení všech světových problémů.“  

Robotický prezident

Syntetizovaný proslov dokáže člověkem pohnout, ale není perfektní. V nejlepších okamžicích zní rekonstrukce jako reálný přednes bývalého prezidenta, ve slabších částech však připomíná robota. Kennedyho řeč je přitom pouze jednou z mnoha ukázek technologie, jejíž pomocí se nám daří oživit, či dokonce pozměnit minulost. 

Americká vojenská akademie pracuje na aplikaci pro chytré telefony, jež by nám umožnila prohlédnout si díky rozšířené realitě vojáky George Washingtona v živých kulisách, když se v roce 1776 brodili pomocí masivních železných řetězů přes řeku Hudson. Tým vědců ze Severní Karolíny zase syntetizoval významný, ale nenahraný proslov Martina Luthera King Jr., který pronesl v roce 1960 na půdě kostela Durham Church. Zvukové stopě přitom nechybí ani chrámová ozvěna. „Je to skoro stejné, jako bychom uměli cestovat v čase,“ poznamenal Seth Denbo, ředitel digitální iniciativy Americké historické asociace. 

Zacházíme příliš daleko?

Ne všichni jsou ovšem „znovutvořením“ minulosti nadšeni. Řadě historických puristů vadí, že se mnoho dobových detailů modeluje na základě domněnek či prostřednictvím moderních kulis. „Jak zaručíte, že psi v rekonstruované nahrávce štěkají stejně jako v minulosti?“ ptají se. „Jistý starší profesor mi řekl, že se mu nelíbí, jak daleko zacházíme, a odešel z týmu poradců, kteří dohlíželi na autenticitu díla,“ svěřil se historik John Wall, jenž pracuje na digitalizaci historie na North Carolina State University. 

Jeff Shesol, který se zabývá studiem Kennedyho života, sice ocenil zájem, jaký prezidentův zrekonstruovaný projev vzbudil – zároveň mu však výsledná řeč přišla velmi znepokojivá. „Síla onoho proslovu spočívá v tom, že jej Kennedy nikdy nepronesl. Znervózňuje mě, že ho slyším říkat slova, která nikdy nevyslovil,“ vysvětluje.

Věrohodný proslov

Denbo, jenž má doktorát z historie na britské University of Warwick, přirovnává digitalizovanou minulost k historicky exaktním videohrám. „Jejich kouzlo tkví mimo jiné v tom, že si zkusíte, jak se žilo lidem v dávných dobách,“ vysvětluje. Podle nadšenců dovolí nová technologie nejen studentům prožívat události, které nám dosud připomínala pouze „suchá“ fakta: Je daleko lepší proslovy dávných králů či vojevůdců slyšet než o nich jen číst. 

Podle Victorie Gallagherové, jež vede tým digitalizující zmíněnou řeč Martina Luthera Kinga Jr., se vědci spolu s historiky nesnaží vytvořit přesnou repliku události: „Chceme, aby si lidé mohli zkusit, jaké by to bylo stát během proslovu v Kingově obecenstvu.“ V digitální rekonstrukci se proto snoubí herecké výkony, historická fakta a moderní technologie. Zvuk se dokonce nahrával v kostele s 250 lidmi, aby se docílilo akustické přesnosti. „Některé účastníky naše rekonstrukce přivedla k slzám,“ vyzdvihuje sílu zážitku Gallagherová. Abyste se proslovu mohli zúčastnit, stačí si nasadit speciální brýle pro virtuální realitu. 

Nic, co by nevyslovil

Projekt na rekonstrukci Kennedyho projevu započal u nadšence Alana Kellyho, který jeho prvotní fáze financoval pomocí vlastní firmy a dotace od zpravodajského portálu Times of London. Za tyto peníze najal společnost CereProc, vyrábějící hlasové syntezátory pro lidi, kteří kvůli nemoci či nehodě nemohou mluvit. 

Začali zkoumáním 800 projevů, jež rozdělili na malé části, tzv. fonémy. Poté je nechali analyzovat svým speciálně vyvinutým programem a nakonec do něj zapsali proslov, který měl zaznít v Dallasu. „Dokážeme Kennedyho přimět říct úplně cokoliv,“ objasňuje Graham Leary z CereProc. „Ale nechceme mu samozřejmě vkládat do úst nic, co by doopravdy nevyslovil.“ Podle Kellyho byla odezva na proslov veskrze pozitivní. Když ho však odeslal Kennedyho knihovně v Bostonu, vrátili mu jej zpět. Posléze v e-mailové komunikaci uvedli, že podobný materiál nespadá do žádné z kategorií dokumentů, jež přijímají. 

Minulost se vybarvuje 

Instituce pozorně sledují překotný vývoj oborů „digitálních humanitních věd“ a jejich zápas o udržení alespoň určitých akademických standardů. Mezinárodní komise akademiků proto vyvinula pomůcku nazvanou „Londýnské stanovy“. Pokud se jí tvůrci budou držet, měl by divák vždy vědět, co jsou skutečné původní zdroje a co pouhá interpretace. 

Lisa Snyderová, která se svým týmem vytvořila digitální mapu Chicaga z roku 1893, experimentuje se systémem poznámek a informací. „Když se budete například pohybovat blízko nádražní budovy v Chicagu, vyskočí na vás informace o původní barvě její fasády,“ vysvětluje. Obzvlášť důležitou roli hrají podobná data v případě událostí, jež máme zdokumentovány pouze černobíle. Aby Snyderová s kolegy dokázala popsat barvy co nejpřesněji, zkoumá množství dobových novin a jiných zdrojů nebo vyhledává obrazy. Přesto přiznává: „Ačkoliv provádíme rozsáhlý výzkum, nakonec stále tvoříme vlastní interpretaci minulosti.“  

Dívka z Osvětimi

Barva je nesmírně důležitá i pro brazilskou umělkyni Marinu Amaralovou, jež se zabývá kolorováním dobových fotografií. Život již vdechla nejen Abrahamu Lincolnovi, ale třeba také Rasputinovi. Nedávno upoutala pozornost rovněž vybarvením snímku čtrnáctileté Czesławy Kwoky, pořízeného v koncentračním táboře Osvětim. „Výzkum tvoří nejdůležitější část procesu,“ tvrdí Brazilka. „Uvědomuju si, že zpracovávané snímky jsou historické dokumenty, a snažím se je proto vybarvit co nejpřesněji.“

TIP: Nová technologie dokáže ukrást váš hlas během pouhé minutky

Podle historika Samuela Wheelera je její práce vynikající. Dle jeho názoru přidává barva černobílým snímkům na zajímavosti a také dovoluje proniknout hlouběji do zachyceného okamžiku. „Řekl bych, že vůči barevným fotografiím jsou lidé empatičtější,“ objasňuje. „Černobílé snímky patří do minulosti. Pokud je vybarvíte, nenahradíte jimi originály, ale zvýšíte jejich výpovědní hodnotu.“