Národní park Bwindi: Gorilí rezervace v Ugandě

Dian Fosseyová studovala chování goril horských od roku 1966 až do její dodnes nevyjasněné vraždy, k níž došlo o dvacet let později. Popsala složité sociální vazby zmíněných ikonických živočichů a připravila půdu pro jejich ochranu. Díky nemalému odkazu americké primatoložky dnes tedy můžeme gorily horské spatřit v jejich přirozeném prostředí, a to pouze na třech místech světa: v národních parcích Virunga a Volcanoes v Demokratické republice Kongo, respektive ve Rwandě, a v ugandském národním parku Bwindi.

Populace obývající prales poslední zmíněné rezervace zahrnuje asi 450 goril rozdělených zhruba do 50 rodin a několik osamělých jedinců. Pouze 21 tlup je ovšem tzv. habituovaných, takže k nim mohou zavítat turisté. Každá rodina jich denně přijme maximálně osm a zbytek zvířat navštěvují buď velmi sporadicky vědci, nebo s nimi neprobíhá žádný kontakt.

Roušky pro jistotu

Brzy ráno se všichni zájemci sejdou v centrále parku ve vesnici Buhoma, jež patří mezi výchozí body ugandských výletů za gorilami a kde jim místní předvedou krátký kulturní program. Poté se cestovatelé rozdělí do skupin odpovídajících jednotlivým gorilím rodinám, přičemž některé z nich čeká v závislosti na poloze zvířat nejprve cesta džípem a teprve poté prodírání se džunglí. Vždy záleží na tom, kde se která tlupa nachází a zda zrovna setrvává na místě, nebo se dala do pohybu. Pozice habituovaných rodin hlásí dvojice stopařů, kteří jsou jim neustále nablízku.

Na dodržování přísných nařízení potom dohlížejí také dva průvodci. Turisté například musejí od goril zachovávat sedmimetrový odstup. Dané pravidlo se však nejčastěji porušuje a strážci to do značné míry tolerují. Další povinnost představuje rouška: Gorily mají totiž velmi podobnou DNA jako člověk, takže je ohrožují lidské nemoci. Rovněž je třeba minimalizovat jejich stres. Návštěvníci tedy nesmějí hlasitě mluvit, měli by se vyvarovat prudkých pohybů a nepoužívat při focení blesk. Slovo průvodce platí bez výjimky a turisté se musejí držet pohromadě.

Peníze, nebo život

Gorily návštěvníky vnímají, zvědavě si je prohlížejí, ale nepovažují je za vetřelce či nepřátele. Pokud začne být rodina trochu nervózní, vydá signál v podobě hrdelního mručivého zvuku a stopaři jí podobným způsobem odpovědí, čímž ji uklidní. Díky své neustálé přítomnosti se totiž stali jakousi vnější součástí tlupy. Většinou však při návštěvě panuje všeobjímající klid a zvířata se obecně soustředí hlavně na jídlo a na sebe. Hodina v blízkosti mohutných primátů s moudrými pohledy donutí skoro každého návštěvníka k zamyšlení nad uspěchaností civilizovaného světa – jenže právě ten zachraňuje majestátním tvorům život.

Díky horentním sumám, které návštěvníci za setkání s gorilami platí (v Bwindi jde zhruba o 800 dolarů), zůstává jejich přirozené prostředí zachováno a získávají také ochranu před pytláky. Ještě v 80. letech docházelo v uvedené oblasti k masivnímu odlesňování. Dospělé gorily lovili pytláci na maso, mláďata kradli jako domácí mazlíčky a ruce, nohy či lebky zvířat patřily k ceněným artiklům na černém trhu. Místní léčitelé a šamani používali části jejich těl k obřadům, neboť gorily se v Ugandě považují za symbol velké síly. Primáti navíc vycházeli z pralesa ven a ničili úrodu na okolních polích, za což si často vysloužili rychlou smrt… 

Ztracený domov

Platby od turistů tvoří nemalou část rozpočtů zemí s populacemi goril, takže dostatečně motivují tamní vlády, aby prales zachovaly a neprodaly jej těžařským společnostem. Kolem džungle se navíc vysazují čajovníky, které prý gorilám příliš nevoní. Když na ně tedy narazí, obvykle je to přiměje hledat potravu jinde, tudíž nepustoší pole. Díky turismu a odkazu Dian Fosseyové dnes počet goril horských ve střední Africe roste, v zajetí však naopak nepřežívají – nejspíš proto, že jim chovatelé nedokážou nahradit pestrou stravu džungle, kde se zmínění tvorové živí asi 140 druhy rostlin.

Popsaná vládní ochrana má ovšem i negativní stránku, a to v podobě ztráty životního prostoru kmenů, které donedávna prales s gorilami sdílely (viz Vyhnání z džungle). Komunity obývající okolní krajinu dnes každopádně nabízejí procházky po vesnicích a možnost nahlédnout do života místních zemědělců. Nejrozšířenější plodinu představuje káva, jež ostatně patří k nejdůležitějším vývozním artiklům Ugandy. Kavárenská kultura však ještě k okraji džungle nedorazila, takže nabízený šálek přijímejte s opatrností – nápoj totiž může být velmi slušný, ale také opravdu hrozný.

Opít se banánem

Ve vlhkém a tmavém prostředí některých místních opuštěných domů se pěstují žampiony. Občas narazíte i na čajovník a všude rostou banánovníky, z jejichž plodů vesničané dělají „pivo“ – vlastně jen čistý kvas – anebo pálenku. Banány se přitom nesbírají zralé či přezrálé, nýbrž zelené a nechávají se „dojít“ ve vyhřáté zemi. Pěstitelé se tak snaží vyhrát boj o úrodu s nejrůznějšími škůdci a zvířecími nenechavci, kterých se v okolí pralesa vyskytuje nespočet.

Zajímavý fenomén ve vesnicích představuje také výtvarné umění. V tamních školách se totiž klade důraz na rozvoj kresby a malby, protože se uvedenými dovednostmi dá docela dobře živit. Krásná a originální díla mají turisté rádi a vzpomínka na gorilí pohled vytvořená lokálním umělcem ozdobí domácí stěnu daleko lépe než jakýkoliv uniformní obrázek z hobby marketu. Navíc tak ugandské gorily zůstanou v životě návštěvníka mnohem déle než jen onu povolenou hodinu.