Národní památník Bílé písky: Zimní krajina uprostřed léta
Americký národní památník Bílé písky je tvořen fascinujícími velkými dunami bílého písku. Podobně jako vločky čerstvého sběhu se pod nápory větru přesýpají drobná bělostná zrnka a vytvářejí dokonalou iluzi zasněžených kopců
Národní památník Bílé písky (White Sands National Monument) jsou fascinující velké duny bílého písku tvořené drobnými zrnky selenitu – jemně vláknité odrůdy sádrovce. Přijeli jsme sem s manželkou od jihozápadu z města Las Cruces do Alamogordo po silnici č. 70. Las Cruces je nedaleko mexických hranic a snad proto nás před Bílými písky kontrolovala policejní hlídka. Co kdybychom snad byli ilegální přistěhovalci z Mexika. Možným důvodem ostražitosti ovšem může být i fakt, že se celý národní památník nalézá uvnitř vojenského prostoru raketové střelnice White Sands Missile Range.
„Kluzká“ silnice a píseční lyžaři
Do Bílých písků jsme se dostali poměrně brzo dopoledne. I když byl začátek června, po setmění se udělalo poměrně chladno – u Tusconu, kde jsme nocovali, jsme naměřili -2 °C. Vzduch je zde ale naprosto suchý, a tak jsme nízkou teplotu ani nevnímali.
Písek kolem nás nebyl zpočátku čistě bílý, ale to se záhy změnilo. Asfalt zmizel pod čímsi, co silně připomínalo naše zimní „zmrazky“. Auto po nich poskakovalo a zcela bílé závěje pluhem odhrnutého písku vytvářely dojem dokonalé zimní krajiny. Iluze byla tak přesvědčivá, že jsem se bál silněji přibrzdit, abych snad s autem nedostal smyk. Dojmu zledovatělé silnice jsem se nemohl zbavit přesto, že z bílých „návějí sněhu“ tu a tam spoře vyčnívaly vysoké juky a jiné rostliny a v autě jsme měli zapnutou klimatizaci. Do „zimní krajiny“ nezapadali ani někteří návštěvníci, kteří v kraťasech a bosi šplhali na vysoké návěje a odtud se ve stoje nebo po zadku pokoušeli sjet dolů.
Fascinující krajiny jsme se nemohli nabažit. Občas jsme zastavili, vystoupili z auta a vylezli na některou dunu. I z vršku jsme všude kolem viděli jen samé duny bílého písku. Pouze v dáli na západě se zvedalo pohoří San Andres Mountains.
Moře, klenba, pánev
Bílé písky byly zřízeny v roce 1933 k ochraně největších sádrovcových dun na světě. Zároveň měly být chráněny i jedinečné rostliny a živočichové. White Sands National Monument se nalézá v obrovském údolí nazývaném Tularosa Valley nebo Tularosa Basin. Zaujímá plochu 712 km2 a v jeho jihozápadním cípu leží jezero Lucero. Jde nejen o nejnižší místo údolí, ale také o zdroj všudypřítomného bílého písku.
Jestliže chceme vědět, jak se mohly až 18 metrů mocné duny vytvořit, musíme se vrátit o nějakých 250 milionů let zpět do geologické minulosti. Sádrovec, jako minerál rozpustný ve vodě, se z okolních kopců dostával s dešťovou vodou do mělkého moře, na jehož dně se usazoval. Asi před 70 miliony let, tedy v době vrásnění Skalistých hor, voda zmizela a celá oblast se začala zvedat. Vytvořila se mohutná klenba. Ta se zhruba před 10 miliony lety začala hroutit a její střední část se propadla. Tak vznikla bezodtoká pánev Tularosa. Zbytky klenby jsou dnes pohořími San Andres Mountains a Sacramento Mountains, jež se nacházejí na okrajích pánve.
V malém, ale dodnes
V průběhu poslední doby ledové, to je před 24 až 12 tisíci lety, bylo zdejší klima velmi vlhké a deštivé. Déšť a voda z roztátého sněhu odnášely rozpuštěný sádrovec z hor do pánve Tularosa. Spolu s ním také minerály halit (kamenná sůl), epsomit (hořká sůl) a jílové minerály. Vše se hromadilo v obrovském jezeře Otero o ploše přes dva tisíce kilometrů čtverečních. Asi před 12 000 lety, když ledová doba skončila, začalo se Otero vypařovat a měnit v periodicky zaplavované území nebo i v suché vyschlé jezero, kde nadále sedimentovaly již zmíněné minerály.
Krystaly selenitu se střídaly spolu s vrstvičkami jílů a prachu. Ke konci doby ledové začaly v oblasti foukat jihozápadní větry, které z pánve odnášely jíl a prach a odhalily pohřbené krystaly. Střídáním období mrazu a tání se nakonec velké krystaly rozlámaly na menší písečné částečky. Drobná zrníčka selenitu byla odnášena větrem a jejich neustálým pohybem k severovýchodu došlo k takovému nahromadění, že se nakonec vytvořily známé bílé duny.
TIP: Pustiny Severní Ameriky: Čtyři druhy pouště
K rozpouštění sádrovce a jeho odnosu zde stále dochází. Proces se nezměnil, ale neprobíhá v takové míře jako před 250 miliony let. Dešťová voda dnes vtéká do mnohem menšího jezera Lucero, které má rozlohu pouhých 26 km2 a je hluboké jen 60 až 120 centimetrů. Pořád se v něm ale tvoří vláknité krystalky selenitu o délce až 90 centimetrů.
Pod dohledem vojska
Ve druhé polovině 19. století začali okolí jezera Lucero osidlovat španělští farmáři, kteří zde zavedli chov ovcí, koz a skotu. Mezi nimi byli i Jose a Filipe Lucero, po nichž je jezero pojmenováno. Za druhé světové války, kdy zde byla zřízena vojenská střelnice, všichni farmáři z oblasti odešli.
V dnešní době je možné navštívit jezero Lucero jednou měsíčně ve stanovený den společně s kolonou aut, která vyráží od brány Small Missile Range Gate. Ta leží mimo památník u silnice č. 70 asi 38 kilometrů jižně od vjezdu do Bílých písků. U jezera Lucero mohou návštěvníci vidět zbytky ranče Lucero, jako je ohrada, studně, zavlažovací koryto a povalené vodní čerpadlo.
V moderní době se místo zapsalo do historie událostí, která má od pokojného farmaření bratří Lucerových velmi daleko. Dne 16. července 1945 byla totiž na raketová střelnici White Sands Missile Range odpálena první atomová puma na světě. Zde také byly po válce za pomocí ukořistěných německých raket V-2 pořízeny první snímky Země. Dosud se tady občas zkouší vojenské rakety a tak bývá někdy celá oblast pro veřejnost uzavřena.
