Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu (1)

Pěchota hrála ve strategických plánech amerického velení klíčový part, což se odráželo i ve skladbě kontingentu jeho bojových sil ve Vietnamu. Pozemní vojsko (tedy US Army) vyslalo celkem 7 pěších divizí (z toho jednu aeromobilní a jednu výsadkovou) a 3 samostatné brigády (z toho dvě výsadkové) a dvě pěší divize nasadila námořní pěchota. Pěší divize US Army se tehdy skládaly z velitelství, podpůrných jednotek, dělostřelectva (divizní oddíl samohybných houfnic ráže 155 a 203 mm) a tří bojových brigád. Údernou sílu brigád tvořily tři až čtyři pěší prapory a palebnou podporu zajišťoval jeden dělostřelecký oddíl o 18 kusech tažených 105mm houfnic.

Dělníci války

Základní operační jednotkou byl pěší prapor (ozbrojené síly USA nasadily v konfliktu celkem asi 110 praporů pěchoty) čítající tři (od roku 1967 čtyři) pěší roty a jednu rotu podpůrných zbraní s minomety ráže 107 mm a bezzákluzovými kanony ráže 106 mm. Těžké zbraně ovšem zůstávaly většinou na základně a manévrovací složku praporu tvořily jednotlivé pěší roty a průzkumná četa praporu. Roty měly vedle tří pěších čet sice předepsánu i minometnou četu, ale doprava 81mm minometů představovala v džungli velký problém, a tak zůstávaly v obranných pozicích.

Pěší rota vedená kapitánem či nadporučíkem měla dle tabulek 164 lidí, ovšem početní stav v poli činil průměrně pouze 80–100 osob, tedy 20–30 lidí na každou četu plus velitelské družstvo roty čítající velitele, dělostřeleckého pozorovatele, hlavního zdravotníka a několik radistů. Pěší četa se skládala ze tří až čtyř družstev o pěti až osmi mužích a velitelské skupiny s poručíkem, seržantem čety, jedním až dvěma radisty a zdravotníkem. Družstvo vedené obvykle seržantem spoléhalo v boji zejména na kulomet M60 obsluhovaný střelcem a jeho pomocníkem. Základní výzbroj pěšáků tvořily automatické pušky M16 a palebnou sílu dále zvyšoval granátník se 40mm granátometem M79. K posílení palebné síly pěchoty byl koncem 60. let zaváděn do výzbroje podvěsný granátomet M203, jenž se umisťoval pod hlaveň M16. 

Najdi a znič! 

Hlavní náplň bojové činnosti pěchoty představovaly operace „pátrej a znič“. Jejich základní úkol spočíval v nalezení a zablokování nepřítele na místě, napadení palbou a zničení v přímém boji. V nepřehledném a obtížném terénu se měly uplatnit zejména jednotky lehké pěchoty, které nebyly závislé na automobilech či obrněných transportérech. Jejich taktickou pohyblivost zajistily vrtulníky, jež umožnily nejen pružný přesun na střední i delší vzdálenosti, ale i pravidelné zásobování či přímou bojovou podporu. 

Díky nim se pak mohli pěšáci přesunout kamkoliv, kde byly objeveny známky přítomnosti protivníka. Během všech hlavních fází boje mohly pěší jednotky počítat s podporou všech druhů vojsk, zejména v oblasti přepravy, palebné podpory či zdravotnické evakuace. Klíčovým předpokladem však bylo nalezení protivníka. To se dělo pomocí intenzivního hlídkování, přičemž vybraná oblast měla být co nejvíce saturována malými jednotkami pěchoty, které tak svou aktivitou pokryly co největší plochu terénu. Zahlcení bojiště však neznamenalo automaticky úspěch, protože síly Národní fronty osvobození (NFO) dokázaly skvěle využívat terén a své pozice zřizovat v nepřístupných místech (často pod zemí). Vyhledání protivníka navíc ztěžovala i vysoká úroveň maskování objektů i jednotlivců.

Houževnatý nepřítel 

První zkušenosti z bojů ve Vietnamu ukázaly, že hlavní role pěchoty bude poněkud jiná než v předchozích konfliktech. Kvůli charakteru terénu a protivníkovy taktiky se výrazně snížil ofenzivní potenciál malých jednotek pěchoty. Klasický útočný manévr po křídle mohl být v nepřehledném terénu snadno zastaven či zcela rozbit. Obecně měl být útočný postup veden obezřetně a pouze tehdy, když se protivník jevil početně slabším.

V opačném případně, obzvláště pokud Američané projevili slepou agresivitu, neopatrnost či zbrklost, hrozilo zatažení do připraveného opevněného pásma nebo léčky, což mělo často za následek velké ztráty na straně Američanů.Vietkong a severovietnamská armáda totiž zahajovaly kontakt slabými silami, jejichž ústup měl americké velitele vylákat do nástražné palby. Ta byla zahájena na minimální vzdálenost, aby americký velitel nemohl povolat dělostřelectvo či letectvo.

Pěšáci jako návnada

Aby došlo k vyrovnání taktické vyspělosti a větší znalosti terénu na straně nepřítele, měly americké pěší roty či čety nadále fungovat spíše jako návnada s úkolem protivníka vylákat do pro něj nevýhodného otevřeného střetu, ve kterém bude za pomoci palebné síly a aeromobilní taktiky zničen. Standardním postupem se po navázání kontaktu s větší silou nepřítele stalo stažení čelních prvků na bezpečnou čáru a okamžité nasazení všech dostupných prostředků palebné podpory.

Pokračování: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu (2)

Nejblíže stojící jednotky protivníka byly napadány palbou bitevních vrtulníků, dělostřelectvo odřezávalo pozice NFO od posil či ústupových koridorů a transportní vrtulníky dopravovaly posilové pěší jednotky na nejbližší přistávací plochy, odkud měly buď napadnout protivníka z křídel či týlu nebo zaujmout blokovací postavení bránící nepříteli přerušit kontakt a stáhnout se do bezpečí. Na zjištěná nepřátelská uskupení byly pak také směřovány nálety taktického letectva.