Nadčasový obrněnec Panhard vydržel ve službě bezmála 30 let

Nemilosrdná realita poziční války na západě z let 1914–1918 nenechala francouzské kavaleristy na pochybách, že kůň definitivně pozbyl své místo na moderním bojišti. Na rozdíl od jiných armád, kde jezdectvo představovalo zpomalující prvek vývoje, ve Francii se právě jízdní důstojníci stali hlavními zastánci mechanizace, tedy použití vozidel k boji i k přepravě.

Na úvod ještě vyvrácení jednoho mýtu: existuje hluboce zakořeněný omyl, že AMD-35 je průzkumný automobil. To ale vyvrací jak sám název vozidla, tak i koncepce obrněného jezdectva. Ve 20. letech vývoj směřoval k potřebě jiných obrněnců pro pěchotu a jiných pro kavalerii. Odlišovaly je úkoly, které měly plnit, ale i způsob, jakým toho měly dosahovat. Navíc došlo ke kompetenčním sporům, když si pěchota nárokovala rozhodující slovo v oblasti tanků, zatímco vliv jezdectva se měl omezit jen na kolové obrněnce. Kavaleristé obešli problém prostě tím, že všechny své budoucí projekty označovali jako obrněné automobily (Automitrailleuse), ať už měly kola, nebo pásy. Stanovili přitom potřebu tří hlavních kategorií.

Souboj koncepcí

První představovaly stroje průzkumné neboli Automitrailleuse de Reconnaisance – AMR, kde pojem průzkum znamená získávání informací pozorováním a bojem na čáře dotyku bojujících stran, v kontaktu a spolupráci s vlastními jednotkami a bez pronikání do sestavy protivníka. Pro takovou činnost jezdectvo vybralo dvoumístné kulometné tančíky Renault AMR-33 a 35.

Pro zvědné úkoly měly být určeny Automitrailleuse de Découverte – AMD. Zvědná činnost přitom spočívala v hlubokých průnicích do sestavy a týlu protivníka buď za účelem zisku informací, nebo provádění nájezdů i výpadů proti jeho zázemí, napadání velitelských stanovišť, dopravy, zásobování a spojení, rozvracení jeho sestavy a bojové morálky. Tyto úkoly měly plnit kolové obrněné automobily, maximálně soběstačné a schopné i několikadenních operací desítky kilometrů v nepřátelském týlu. Jejich dalšími atributy byla velká rychlost na silnici a dostatečná průchodnost v terénu, stejně jako nezávislost na podpoře vlastních jednotek a zásobování. Nemohly ale chybět ani bezdrátové spojovací prostředky dlouhého dosahu.

Poslední kategorii představovaly bojové Automitrailleuse de Combat – AMC určené k podpoře předchozích typů a ke střetnému boji s protivníkovými obrněnci. Měly to být střední tanky se silnou výzbrojí a odolným pancéřováním. Tak vznikly stroje Renault AMC-34 a 35 a posléze i nejúspěšnější francouzský tank SOMUA S-35.

V praxi měly všechny tři kategorie spolupracovat tak, že průzkumné jednotky vyhledají v nepřátelské sestavě slabé místo či mezeru, do které proniknou zvědné síly, bojující prakticky v obklíčení. Úkol AMC spočíval v poskytování ochrany průzkumným strojům před protivníkovými tanky a podpoře průlomů zvědných strojů frontou i zajišťování jejich návratu do vlastních linií.

V souladu s popsanou koncepcí Francouzi organizovali také jednotky vyzbrojené panhardy. Pro čtyři lehké mechanizované divize byly stavěny takzvané kyrysnické pluky, jejichž součást tvořily vždy dvě eskadrony AMD-35, každá po 21 bojových a jednom spojovacím stroji. Pro lehké jezdecké divize bylo postaveno pět pluků obrněných automobilů (RAM), kde jedna ze šesti eskadron byla vybavena celkem 13 panhardy. Konečně pro průzkumné oddíly (GRDI) sedmi motorizovaných divizí (DIM) vzniklo vždy po jedné eskadroně se 17 vozidly.

Originální řešení

Nový vůz začal vznikat na základě specifikací jezdectva pro zvědný obrněný automobil z konce roku 1931. Vojáci přitom požadovali na tu dobu fantastické výkony: maximální rychlost 70 km/h, dojezd 300 km a průchodnost terénem, srovnatelnou s lehkými tanky. Do soutěže se přihlásila i automobilka Panhard & Levassor, která vývoj svěřila Louisi Delagardemu. Ten po zvážení požadavků zvolil (místo obvyklé stavby na civilním podvozku) novátorské řešení šasi pomocí integrace zavěšení kol přímo do pancéřové skříně. Výbornou průchodnost terénem zajišťovala velká kola o průměru jednoho metru. Konstruktéři museli vyřešit také problematiku obutí – slabého místa tehdejších obrněnců. Použili nízkotlaké silnostěnné pneumatiky s drátěnou kostrou, vyplněné uvnitř korkovou hmotou, takže ani vícenásobný průstřel nezhoršil jejich jízdní vlastnosti. Z dostupných fotografií je přitom patrné, že ani sebevíce poničená vozidla s průstřely v oblasti podvozku nemají splasklé pláště. Také proto vozy nepotřebovaly náhradní kolo.

Trup měl klasickou konstrukci s pancéřovými plechy síly 20, 13 a 9 mm, nýtovanými na úhelníkový rám. Pohon zajišťoval vzadu umístěný spolehlivý benzinový čtyřválec Panhard dávající výkon 77 kW při 2 000 otáček za minutu, který přes čtyřstupňovou převodovku dokázal 8,5 t těžkému vozidlu udělit na silnici rychlost až 72 km. Objem nádrží 140 litrů vystačil na 300 km jízdy. Typický prvek představovalo oboustranné řízení pro jízdu vpřed i vzad.

Sílící výzbroj

Na trupu měla místo otočná věž APX-3, vyráběná státními dílnami v Puteaux, v níž se soustředila výzbroj. V první variantě šlo o smíšené dvojče složené z posledních novinek v oboru automatických zbraní: velkorážního (protiletadlového) 13,2mm kulometu Hotchkiss Mle30, spřaženého s 7,5mm kulometem Reibel (MAC 31C), což byla, viděno optikou roku 1932 a škálou úkolů vozidla, naprosto dostačující výzbroj. Kulomet Reibel byl vyvinut pro výzbroj opevnění a obrněných vozidel, kapacita zásobníku činila 150 ran a kadence 750 ran za minutu. Vývoj tanků ale ve 30. letech nabral takovou rychlost, že byl nakonec jako hlavní zbraň zvolen poloautomatický kanon Hotchkiss SA-34 ráže 25 mm s vysokou úsťovou rychlostí 950 m/s a kadencí až 20 ran za minutu. Zásoba munice pro něj činila 150 ran, pro kulomet 3 750 nábojů.

Na špičkové úrovni bylo také spojovací vybavení, neboť každý stroj disponoval radiostanicí: řadové vozy typem ER-29 pracujícím ve fonickém nebo morseovém režimu s dosahem 5 km za jízdy a 10 km za klidu. Stroje velitelů čet a eskadron měly stanici ER-26ter Mle35 s dosahem 30, potažmo 60 km. Konečně speciální spojovací vozidla disponovala stanicí ER-27 s dosahem až 150 km. 

Čtyřčlennou osádku tvořil přední řidič a radista (současně zadní řidič) v trupu, zatímco ve dvoumístné věži seděl vpravo velitel a vlevo střelec. Měli k dispozici dva zaměřovače typu L-700, takže palbu mohli vést oba. Do stroje se dalo nastoupit dveřmi po obou stranách trupu, v zadní části věže a poklopem na jejím stropě.

Po zkouškách a přijetí typu do výzbroje započala výroba čítající 218 kusů před vypuknutím druhé světové války a dalších zhruba 160 exemplářů do června 1940. Kromě standardních strojů opustilo továrny menší množství velitelských rádiových vozů s pevnou věží bez výzbroje a v projektu byla připravena též varianta s novou věží Renault s kanonem SA-35 ráže 47 mm. Protože se dodávky věží opožďovaly, bylo ke konci bojů v červnu 1940 k dispozici kolem 70 podvozků, na nichž vznikly varianty nouzového stíhače tanků osazením buď 25mm kanony SA-34, nebo 47mm 
SA-35 s různými druhy ochranných štítů. Zoufalou situaci na frontě už toto úsilí ale zvrátit nemohlo.

Do boje

Německý útok na západě započal 10. května 1940 oboustrannými bleskovými manévry. Spojenci v souladu s plánem „Breda-Dyle“ vyrazili do Belgie, přičemž nejsilnější mechanizovaný svazek, Priouxův Jezdecký sbor, složený z 2. a 3. lehké mechanizované divize (DLM) s 650 obrněnci a 7 000 vozidly, překonal za den vzdálenost 220 km s panhardy v čele. Jim také náleží prvenství ve střetu s obrněnci nepřítele, když se v poledne 11. května 1940 utkaly tři AMD-35 od 12. kyrysnického pluku 3. DLM v krátkém boji se stroji 35. tankového pluku, v němž francouzská vozidla ve chvíli bez vlastních ztrát doslova vyhladila čelní německou tankovou četu. 

Od počátku v souladu se svým výcvikem praktikovali Francouzi taktiku „udeř a uteč“, která se v jejich podání velmi osvědčila. Významné úlohy pohyblivé zálohy se panhardům dostalo také v první velké tankové bitvě historie u Hannut a Gembloux v Belgii ve dnech 12.–14. května 1940, v níž se střetla masa Priouxova Jezdeckého sboru s 850 stroji 3. a 4. tankové divize Wehrmachtu Hoepnerova XIV. motorizovaného sboru. 

Vozidlům AMD-35 ale velení v průběhu bojů a kvůli stále se zhoršující situaci na frontě nutilo roli rychlých stíhačů tanků, pro kterou sice vůbec nebyla konstruována, ale přesto se i v ní výborně osvědčila. Operovala v malých skupinkách, často bez kontaktu s vlastními jednotkami a částečně i v týlu nepřítele, maximálně využívajíce momentu překvapení. Vzhledem k obvyklé početní převaze protivníka a slabému pancéřování nevyhledávala boj v otevřeném terénu, ale podnikala krátké palebné přepady z úkrytu s následnou okamžitou změnou stanoviště. Osádky vyvinuly i taktiku léčky, kdy jedno vozidlo čety představovalo návnadu, která předstíraným ústupem přilákala německé tanky před hlavně zbylých ukrytých strojů. 

Nadstandardní radiovybavení umožňovalo flexibilní koordinaci jak mezi jednotlivými vozy, tak i s velitelstvím na velké vzdálenosti. Kanon 
SA-34 měl i přes malou ráži 25 mm solidní průbojnost 50mm pancíře na vzdálenost 600 m, čím představoval reálnou hrozbu pro všechny typy německých tanků. 

Panhardy tradičně plnily úlohu jak předvoje útočných akcí, tak i zadního voje ustupujících formací, protože v nouzi dokázaly snáze uniknout. To vše z nich činilo velmi užitečný a oceňovaný bojový prostředek, oblíbený u osádek, které mu daly přezdívku „Pan-Pan“. Ta vznikla jak z názvu výrobce, tak z charakteristického zvuku střelby kanonu SA-34. Dobré zkušenosti se spolehlivostí a bojovou efektivitou vozidla měly pozitivní vliv na sebejistotu kavaleristů, kteří si až do závěru bojů i přes citelné ztráty uchovali vynikající bojovou morálku. To vše dělalo z AMD-35 velmi účinnou zbraň, která si ze soubojů s tanky protivníka odnesla pozitivní bilanci při relativně nízkých vlastních ztrátách.

Příběh na pokračování

Pád sladké Francie ale zdaleka neukončil kariéru Panhardů 178. Po úspěšném typu okamžitě sáhli triumfující Němci a 45 kusů zůstalo ve výzbroji čtyř kyrysnických a čtyř dragounských pluků ve Svobodné zóně neokupované části země. V souladu s podmínkami příměří jim byl vymontován kanon, nahrazený druhým kulometem, nicméně za zády kontrolních komisí Osy probíhal v oddělení „Camouflage du Matériel“ (CDM) vichistického generálního štábu další vývoj s cílem zvýšit bojovou hodnotu „Pan-Panů“. Tajně se vyráběly nové, větší svařované věže, vyzbrojené kanonem SA-35 ráže 47 mm, postupně dodávané k plukům s panhardy tak, aby v případě obnovení bojů proti Němcům mohly být okamžitě namontovány a stroje se staly plnohodnotnými zbraněmi. Okupace Svobodné zóny v listopadu 1942 to ale znemožnila. 

Porážka Německa v květnu 1945 postavila Francii před nutnost co nejrychleji znovu vybudovat ozbrojené síly, a tak zcela přirozeně padla volba na AMD-35, disponující stále značným vývojovým potenciálem. Aby se stroj dostal na dobovou úroveň, byla pro něj vyvinuta nová věž FL-1 téměř kruhového půdorysu s kanonem SA-35 a vůz označovaný nově jako typ 178B dostával nové čtyřválcové vznětové motory Panhard 4HL. Mezi lety 1945 a 1947 sjelo z linek 200 nových vozidel, sloužících v severní Africe, Džibutsku, na Tahiti i Nové Kaledonii, na Madagaskaru a v Indočíně. S rozpadem francouzské koloniální říše pak vozy přešly do služby v armádách nástupnických států, zejména Sýrie a Vietnamu. Teprve v 60. letech se završila takřka třicetiletá kariéra tohoto úspěšného vozidla, bezkonkurenčně nejdéle sloužícího typu své kategorie. 

AMD-35 navíc stál u zrodu řady celosvětově úspěšných vozidel podobné koncepce, která je rozvíjena dodnes. Již v průběhu války inspiroval vznik britského Daimleru Mk.I (vyrobeno 2 700 kusů) nebo amerického obrněnce Staghound T17E1 (4 000 kusů).