Na život a na smrt: Americký torpédoborec USS Borie

Když v září 1941 gdaňské loděnice Danzig Werft předaly Kriegsmarine ponorku U-405 nejrozšířenějšího typu VIIC, už dávno se nejednalo o slavnostní záležitost, ale o rutinní dodávku téměř spotřebního válečného zboží. Ani její budoucí kapitán Rolf-Heinrich Hopmann nepatřil mezi propagandou opěvovaná ponorková esa. Přesto měl oprávněnou pověst zkušeného námořníka.

Ke Kriegsmarine se přihlásil už v roce 1926. Na torpédoborci Hermann Kühne v dubnu 1940 bojoval u Narviku a na rozdíl od své lodě bitvu přežil. Následně sloužil v různých štábních funkcích a k ponorkám, ke kterým ostatně nikdy neměl vztah, jej v roce 1941 „vyhnal“ až nedostatek zkušených důstojníků. Prvních sedm misí U-405 bloumala drsnými vodami severního Atlantiku. Sice se zúčastnila několika konvojových bitev, avšak na své konto si připsala jen dvě nákladní lodě. Přitom posádka kupodivu považovala svou loď za šťastnou. Postarší Hopmann si Železný kříž vysloužil už u Narviku, a tudíž neměl zapotřebí riskovat svůj člun v honbě za medailemi.

Z Karibiku do pekla

Naproti tomu americký torpédoborec Borie postavily Crampovy loděnice ve Filadelfii již v roce 1920. Patřil do třídy Clemson, která ve 20. letech tvořila páteř lehkých sil amerického námořnictva a o dekádu později už byla právem považována za zastaralou. Po vstupu USA do války se Borie pro flotilovou službu nehodil, ale hlídky kolem Panamy mohl stále zvládat s přehledem. O „důležitosti“ lodě a jejích úkolů svědčí fakt, že většinu posádky tvořili záložníci, a to včetně velitele, poručíka Charlese Hutchinse.

Nudnou službu v Karibském moři přerušila až v červnu 1942 záchranná akce, při níž Borie našel člun s devíti trosečníky z parníku Merrimack potopeného ponorkou U-107. V květnu 1943 ale Borie dostal náročnější úkol, když doprovodil konvoj do severní Afriky a potom byl přidělen jako eskorta malé letadlové lodě Card. Právě na jaře 1943 se v Atlantském oceánu objevilo několik takových seskupení, která neměla za úkol přímou ochranu konvojů, ale zásah v místě, kde se německé ponorky prokazatelně nacházely. Ukázalo se, že je to velmi účinná taktika.

Údaje z Huff Duff

V období od srpna do října 1943 totiž letadla z Cardu zničila sedm německých ponorek. Na konci října 1943 skupina na základě zpráv rozvědky lovila dva německé podmořské tankery operující ve středním Atlantiku. Krátce po příjezdu do oblasti Američané získali dobré údaje ze zaměřovače Huff Duff  – tedy přístroje, který na několik desítek kilometrů dokázal odhalit přibližnou pozici rádiového vysílání.

Jak se později ukázalo, nešlo o hledané tankovací čluny, ale o U-91, která chtěla předat U-584 tolik paliva, aby se dostala domů. Pozdě odpoledne 31. října pilot torpédového bombardéru Grumman TBF Avenger oba čluny našel. Poplach přivedl na místo další dva avengery, načež navzdory zmatené protiletadlové palbě U-584 podlehla protiponorkovému akusticky naváděnému torpédu Fido. U-91 se mezitím stihla ponořit a uniknout. Velitele skupiny kapitána Arnolda Isbella útěk U-91 hodně rozzlobil, protože ji považoval za hledaný podmořský tanker, a vyslal v jejích stopách torpédoborec Borie. 

Zničit za každou cenu 

V brzkých ranních hodinách Američané získali radarový kontakt, avšak nejednalo se o U-91, ale o Hopmannovu U-405. Boj, který se odehrál v příští hodině a dvaceti minutách, se dá označit jako jeden z nejtvrdších a nejintenzivnějších za celou námořní válku. Borie se k ponorce blížil s plameny šlehajícími ze všech hlavní a U-405 se ponořila.

Následovat měla salva hlubinných náloží na přibližném místě ponoru, jenže kvůli závadě na spouštěcím mechanismu nespadla do moře běžná dávka, ale všechny připravené pumy najednou. Německým člunem zacloumala nepředstavitelná série ničivých explozí, které jej poškodily a doslova vystřelily na hladinu. Ponorka se však k torpédoborci dostala tak blízko, že dělostřelci na ni nedokázali sklopit hlavně děl a kapitán Hutchins se proto odhodlal k taranu. Kvůli vysokým vlnám se však tento záměr až tak nezdařil a místo úderu do trupu došlo k poměrně měkkému „dosednutí“ torpédoborce na příď ponorky.

Ve smrtelném objetí

Obě plavidla se do sebe zaklesla ve tvaru písmene V a posádky po sobě střílely z bezprostřední blízkosti. Američané na tom byli lépe, protože ačkoli mohli střílet jen z jednoho 20mm protiletadlového kanonu a po protivnících pálili i ze samopalů a pistolí, rozsvítili reflektor. Díky tomu měli na bojišti přehled, zatímco Němce prudké světlo oslňovalo a palba jejich ručních zbraní (palubní dělo v té době už u-booty neměly) nikomu neublížila. Co se týče odolnosti plavidel, za kratší konec tahali poněkud paradoxně pro změnu Američané.

Zatímco trup ponorky v podstatě držel, na torpédoborci se objevovaly šrámy a trhliny. Když mořské vlny od sebe protivníky oddělily, ponorka s torpédoborcem po sobě vystřelily po torpédu – obě však svůj cíl minula. Pak Hutchinse napadla malá lest. Nařídil zhasnout reflektor, načež se Němci pokusili zmizet ve tmě. Jenže přesně na to Hutchins čekal. Jak se od sebe sokové vzdálili, Borie zaujal vhodné postavení a vystřelil z vrhačů tři hlubinné nálože nastavené na malou hloubku.

Dopadly po obou stranách U-405 a spolu se dvěma zásahy palubního děla do věže ponorku katastrofálně poškodily. Asi 20 dosud žijících Němců naskákalo do gumových člunů a k nebi stříleli světlice. Hutchins byl zmaten. Nepochopil, že nepřátelé sami sebe osvětlují, aby mohli být zachráněni, a byl toho názoru, že poblíž je další ponorka, které protivníci dávají signály nebo osvětlují bojiště. Aby jim v tom zabránil, Borie pomalu proplul přímo mezi trosečníky. Ty šťastlivce, které nerozsekaly lodní vrtule, pak z moře nikdo nelovil. Z německé posádky 49 mužů tak nikdo nepřežil. 

Borie má potíže 

Zkázou U-405 ale příběh ještě neskončil. Když Borie „přistál“ na ponorce, začala do strojovny pronikat voda a k hlášení o vítězství na Card tak Hutchins dodal: „Možná budeme muset opustit loď.“ Zpráva však byla zkomolená a na vlajkové lodi si nikdo neuvědomoval, jaké má Borie problémy. Voda brzy zaplavila přední strojovnu a generátory a v zadní strojovně pracoval jen jeden motor. Teprve když Hutchins odvysílal, že se začíná potápět, kapitán Isbell zahájil záchrannou akci.

TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau

Skupinu kolem Cardu ale pronásledovala mlha, a tak než jeden letoun Borie našel, musela se jeho posádka zbavovat všeho těžkého včetně torpéd, matrací, ba i záchranných člunů. Ve snaze prodloužit agonii co nejdéle odčerpávala vodu z podpalubí nejen všechna čerpadla, ale také lidský řetěz s kbelíky. Když pozdě odpoledne torpédoborce Barry a Goff  potápějící se loď našly, Hutchins nařídil posádce, aby Borie opustila. Jenže ani to se nezdařilo bez problémů. Bez záchranných člunů museli námořníci ke svým přeplavat, což všichni nezvládli. Nakonec se zachránilo 127 trosečníků, tři důstojníci a 24 námořníků boj se studenými vlnami prohrálo. Hutchins, lodní inženýr Morrison Brown a strojník Irving Saum byli za bitvu a snahu o záchranu lodi vyznamenáni Námořními kříži.