Na výlet do Polska: Dobrodružné vápence polských Tater

Polské Tatry se od slovenských výrazně liší. Především jsou tu obrovské davy lidí, což není moc příjemné. Na druhé straně tady lépe fungují služby, člověk má k dispozici hustší síť značených cest a větší volnost při pohybu ve vysokohorském terénu. Polské Tatry vykazují lidovější, zemitější ráz. Jak se zdá, turistický průmysl zaměřený na snobskou klientelu zdejší letoviska zatím úplně neopanoval.

Pověstmi opředený polský Blaník

Vstupní bránou do polských Tater je město Zakopane, jehož okrajové části se rozlézají až k samému úpatí tatranských štítů. Nejnápadnější z nich je impozantní vápencový Giewont (1 895 m), jenž se ohromnou, 600 metrů vysokou severní stěnou zdvíhá přímo nad městem. Díky patnáctimetrovému ocelovému kříži na vrcholu, který připomíná horský maják, je tato polská národní hora nepřehlédnutelná odevšad.

Giewont je součástí vápencové oblasti zvané Červené vrchy, která geomorfologicky patří k Západním Tatrám. Geologicky pak k troskám druhohorních vápencových příkrovů, jež lemují celé Tatry ze severní strany. K této jednotce patří například i nepřístupné Belanské Tatry na Slovensku.

Giewont se sice vůbec nepodobá našemu oblému českému Blaníku, přesto však mají obě hory mnoho společného. Podle polské legendy spí v Tatrách chrabří rytíři, kteří v časech útrap a nouze vyjedou polskému národu na pomoc. Největší a nejsilnější z nich zkameněl právě v Giewont. 

Při jisté dávce fantazie lze tohoto rytíře spatřit ze severní podtatranské strany. Leží na zádech s hlavou obrácenou k západu a ve zkřížených rukách třímá bojový štít. Pokud se v Polsku děje něco nepatřičného, rytíř se budí a chce vstát. A právě tehdy se hora drolí a padá z ní kamení. Naposledy se tak prý stalo v roce 1981, kdy polští komunisté vyhlásili výjimečný stav.

Nebezpečný Giewont

Oblíbená výstupová trasa na Giewont vede ze Zakopaného-Kuznic od dolní stanice lanovky po východním a jižním úbočí kolem turistické chaty Hala Kondratowa. Cestou můžete klidně potkat medvědy, ale je třeba dávat si pozor i na samotný Giewont. V květnu 1953 se z něj utrhla kamenná lavina a namířila si to přímo na chatu. Nechybělo mnoho a tato malebná dřevěná stavba by už nestála: jeden balvan o hmotnosti 30 tun prorazil na dvou místech zeď a prokutálel se jídelnou. Druhý těžký dokonce 70 tun se zastavil kousek vedle chaty.

Další ostražitost je na místě při zdolávání samotného Giewontu. Závěrečný úsek jistí řetězy a kvůli silné návštěvnosti je tu dokonce zaveden jednosměrný provoz – smyčkou doprava se jde nahoru, smyčkou zleva se schází dolů. Řetězy jsou nutné hlavně proto, že vápencová skála je od pohorek turistů dokonale vyhlazená. Za deště se prý výstupová i sestupová trasa mění v kluziště. Ještě horší je to ovšem za bouřky, neboť patnáctimetrový železný kříž funguje jako téměř dokonalý hromosvod.

Další oběti, hlavně z řad horolezců, si Giewont vybírá ve své severní, 600 metrů vysoké skalní stěně. Ta je doslova lezeckým eldorádem za humny Zakopaného s bohatou historií výstupů. Mnozí amatérští lezci, které Giewont zlákal ke zdolání právě tudy, své síly a schopnosti ale přecenili.

Jak hluboko lze z Giewontu spadnout, vám názorně ukáže pohled od železného kříže směrem na sever. Je nejenom závratný, ale takřka letecký. Přímo pod sebou spatříte o skoro 900 metrů níže Polanu Stražyska, kde stojí chata. Takový výhled se naskýtá opravdu málokde! Krásný je rovněž pohled na strmě ukloněné vápencové vrstvy východního hřebene Giewontu a na štíty Vysokých i Západních Tater uzavírající obzory do jižně orientovaných směrů.

Zrádné jeskyně v dolině Kościeliska

Adrenalinem zavánějící zážitky ve vápencové části polských Tater nabízí také dolina Kościeliska, která bývá považována za nejkrásnější v celých Západních Tatrách. Rozprostírá se severně od nejvyššího vrchu Bystrá (2 248 m) a ústí zhruba 8 km západně od centra Zakopaneho. V horní žulové části je to typická vysokohorská dolina modelovaná ledovcem, rozvětvená do mnoha odnoží. Směrem na sever se však zužuje do úzké a hluboké soutěsky, která prořezává vápencové odnože Kominarskeho wierchu (1 829 m) a Temniaku (2 096 m).

V nejužším a nejdivočejším místě nad Polanou Pisana odbočuje strmá stezka jištěná řetězy k jeskyni Raptawicka. Strmý výstup s nádhernými zpětnými pohledy do doliny končí u oválného otvoru s průměrem zhruba tři metry, který je vlastním vstupem do jeskyně. Je třeba se přehoupnout přes jeho okraj a po čtyřmetrovém žebříku se spustit kolmo dolů do podzemí. Přivítá vás velký sál vysoký deset metrů, z něhož vybíhá několik odnoží v celkové délce 150 metrů. K jejich důkladnému prozkoumání je zapotřebí baterka, přestože vstupním otvorem do jeskyně proudí světlo a v určitou denní dobu sem dokonce svítí slunce. 

Kousek opodál objevíte s pomocí červené značky vstup do jeskyně Mylna, která odvozuje svůj název od labyrintu chodeb a komor, jejichž celková délka dosahuje úctyhodných 1 300 metrů. Mnohé návštěvníky tato jeskyně skutečně pomýlila, jsou známé i tragické případy. Od roku 1949 je možné jeskyní projít 300 metrů dlouhou značenou trasou skrze skalní masív a vylézt uměle vysekaným otvorem na opačné straně horského hřbetu. Na trase není světlo ani telefonní signál, velkou část musí vzrostlý člověk absolvovat po čtyřech a místy se dokonce téměř plazit. Cesta bývá mokrá, bahnitá, zjara ledově hladká a kluzká. Teplota se zde pohybuje okolo 5º C. Pokud vám vypoví službu baterka, máte smůlu – navzdory velmi vysoké návštěvnosti doliny Kościeliska prochází Mylnou jeskyní jen minimum lidí a může se stát, že dlouhé hodiny budete čekat na pomoc v pravé jeskynní tmě.

Jako v ulicích středověkého města

Hned naproti místu, kde okružní červeně značená trasa Mylnou jeskyní přichází zpět na dno doliny Kościeliska, odbočuje na druhou stranu další žlutě značená jednosměrka. Její hlavní atrakcí je soutěska Wąwoz Krakow, kterou byste rozhodně neměli nechat bez povšimnutí. Divoká, tři kilometry dlouhá dolina je sice zpřístupněna pouze v krátké dolní části, i tak ale nabízí jedinečný zážitek. Za svůj název vděčí soutěska fantazii místních goralů, jimž kolmé skalní stěny připomínaly kamenné ulice a vysoké domy ve městě Krakově.

Vstupní část tvoří impozantní suchý kaňon široký jen pár metrů. Veškerá voda je v podzemí, jde se mezi obrovskými balvany. Asi po pěti minutách se dolina rozšiřuje a značená cesta uhýbá vlevo. Směr dalšího postupu určuje žebřík ve skalní stěně, na který navazují řetězy. Ty vedou až k otvoru do 37 metrů dlouhé tunelovité jeskyně Smocza jama. Zde si můžete vybrat: buď průchod po řetězech vzhůru tunelem jeskyně s baterkou anebo traverz (rovněž jištěný řetězem) po úbočí skalního srázu. Obě varianty se nad jeskyní opět střetávají, aby se následně pohodlně sestoupilo lesem a po loukách zpět do Kościeliské doliny. 

TIP: Vysoké Tatry: Podmanivá krása nejmenších velehor Evropy

Návštěvu jeskyní v dolině Kościeliska rozhodně neplánujte jako doplněk k celodenní túře, ale jako samostatný celodenní program. Pokud vyšetříte nějaký čas, pak jej věnujte posezení u malebné chaty Ornak s výhledem na západotatranské hřebeny. Kouzelné je rovněž jezírko Smreczynski Staw, k němuž vede od chaty černě značená odbočka v délce 25 minut.