Na stopě sněžného muže: Co se skrývá za setkáním s yettim?

„Obří stopy jsou pro místní záhadou“, hlásal 5. října 1958 titulek kalifornského deníku Humboldt Times. Noviny tehdy informovaly o nálezu gigantických otisků v bahně u obce Bluff Creek, které poprvé spatřil stavební dělník Jerry Crew koncem srpna zmíněného roku. Když se o tom dozvěděla reportérka místní redakce, přesvědčila jednoho ze svých kolegů, aby nechali zhotovit sádrové odlitky – a fotografie nálezce pózujícího se 40centimetrovým objektem následně vyvolala hotovou senzaci. Deník Humboldt Times tenkrát jako první použil pro záhadného majitele obřích končetin dodnes uplatňovaný termín bigfoot neboli „velká noha“.

Senzace se nekoná

Nebylo to poprvé, kdy se v Severní Americe objevily zprávy o spatření neznámého tvora podobného lidoopovi. Záhadná bytost figuruje v mytologii domorodých obyvatel kontinentu, kteří ji nazývali sasquatch, doslova „divoký či zarostlý muž“. Po uveřejnění oné zprávy před 65 lety však nastal hotový boom. Kanadský novinář John William Green, který se fenoménem bigfoota začal zabývat krátce předtím, shromáždil do roku 2004 na tři tisíce více či méně věrohodných svědectví. 

Popularita tvora se od té doby nijak nesnížila, ba naopak. Touha připojit se k narůstajícím řadám očitých svědků je patrně vlastní nejednomu Američanovi, takže v roce 1995 vznikla i dobrovolnická organizace Bigfoot Field Researchers: Každoročně pořádá „pátrací“ expedice pro amatérské zájemce a na svých webových stránkách spravuje evidenci aktuálních pozorování v jednotlivých státech. Dohromady už jich nasbírala několik tisíc, nejvíc z oblasti Washingtonu, Floridy a Ohia, přičemž kdokoliv může přes online formulář doplnit svůj vlastní zážitek. V databázi nicméně převažují nepřímá svědectví například o zválených větvích či podezřelých zvucích a drtivou většinu nedoprovázejí fotografie ani jiný důkaz. 

V kostýmu opice

Pachuť skandálu do celé záležitosti vnesla událost z roku 2002, kdy zemřel někdejší stavbyvedoucí z Bluff Creeku Ray Wallace. Jeho syn Michael záhy veřejně vystoupil s prohlášením, že obří stopy nastražil jeho otec jako pouhý žertík, a aby působily věrohodněji, přidal k nim bizoní chlupy i hromady trusu. Nejspíš tehdy nečekal, jaký mediální humbuk tím vyvolá. 

Hon na bájného bigfoota mezitím dosáhl takových rozměrů, že se jeho fanoušci nenechali novým odhalením vyvést z míry. Odvolávali se mimo jiné na filmový záznam, který na stejném místě natočili kamarádi Roger Patterson a Bob Gimlin v roce 1967, tedy v době, kdy se o původu stop ještě nic nevědělo. Několikasekundový záběr je sice značně rozostřený, ale přesto zřetelně ukazuje černě osrstěnou siluetu pohybující se zasněženou krajinou. Šlo o historicky první video údajného sněžného muže a desítky let sloužilo coby neprůstřelný argument – přinejmenším do chvíle, než Pattersonův známý Bob Heironimus v roce 2005 přiznal, že je na něm ve skutečnosti zachycen on sám v opičím kostýmu. 

Statistika není nuda

Zatím poslední ránu zasadila bigfootovi studie, kterou na konci letošního ledna publikoval datový analytik Floe Foxon z pittsburské společnost Pinney Associates. Amatérský zájemce o kryptozoologii, který se v minulosti pokusil mimo jiné rozlousknout záhadu lochneské příšery, se ve volném čase rozhodl ověřit, zda by mohl za hlášeným pozorováním stát jiný tvor než mytický lidoop. Až dosud se totiž z bigfoota nepodařilo najít prakticky nic, co by ho pomohlo identifikovat. Nejčastěji zmiňovanými „kandidáty“ na vysvětlení celého tajemství se tak stávali medvědi černí neboli baribalové. 

Foxon k problému přistoupil skutečně důkladně a do studie začlenil celé kontinentální Spojené státy a Kanadu. Zmíněné velké celky rozložil na menší státy a ty ještě na drobnější administrativní území. Ke každému pak přiřadil faktory jako hustotu zalidnění, hustotu medvědí populace, množství dalších divokých zvířat a území pokryté lesem. Získané detailní mapy poté překryl statistikou s oznámeným setkáním s bigfootem. Nijak překvapivý výsledek analýzy zněl, že se nejvyšší počty hlášení překrývají s nejvyšší koncentrací medvědů v oblasti. „Řada pozorování údajného bigfoota představovala ve skutečnosti pozorování medvěda černého, což dává smysl, protože uvedený druh občas chodí po zadních, takže může vypadat jako obří opice,“ shrnul Foxon své závěry pro britský deník The Telegraph. 

Chůze po zadních umožňuje baribalům lépe se rozhlédnout nebo poponést předmět, kterým se zrovna zabavili. V New Jersey byl dokonce zaznamenán případ medvěda pojmenovaného Pedals, který si z neznámého důvodu zranil obě přední tlapy. Pohyboval se tedy výhradně po zadních a stal se internetovou senzací – než ho zastřelil lovec. 

Lední medvěd z Himálaje

S vysvětlením, že jde o medvěda, se ostatně kalkuluje také u himálajského yettiho – rovněž dosud nespecifikovaného živočicha, který se údajně ukrývá v nepřístupném terénu nejvyššího pohoří planety. Časopis Proceedings of Royal Society publikoval v roce 2017 výsledky rozsáhlé genetické analýzy 24 vzorků chlupů, tkání, kostí či výkalů odebraných na Tibetské náhorní plošině, přičemž devět z nich údajně pocházelo přímo od yettiho. Studie zjistila, že všechny vzorky připisované sněžnému muži patřily různým druhům medvědů, kteří v oblasti přirozeně žijí. Jedinou výjimku tvořila psí srst. 

Výsledky tak nepřímo potvrdily deset let starý výzkum Bryana Sykese z Oxfordu, jenž podrobil testům DNA chlupy neznámého živočicha pocházející ze dvou vzájemně značně vzdálených lokalit: z indického Ladáku na západě Himálaje a z Bhútánu, ležícího 1 300 kilometrů na východ. Po porovnání výsledků s dostupnými databázemi nalezl prý k vlastnímu překvapení stoprocentní shodu se vzorkem z čelistní kosti pravěkého ledního medvěda z norských Špicberků. Uvedený druh žil před 40–120 tisíci lety a vědci jej považují za jednoho z prapředků dnešního medvěda hnědého. „Může jít o křížence obou druhů, což by vysvětlovalo, proč se jeho chování podle svědků liší od běžných medvědů,“ objasnil Sykes s tím, že to neznamená, že by se snad po Himálaji potuloval pravěký lední medvěd. Není však vyloučeno, že se podařilo identifikovat dosud neznámý poddruh, který se z něj vyvinul. 

Co říkají horolezci?

Americký vědec Daniel C. Taylor, další z těch, kdo zkoumání tajemného tvora zasvětili celé dekády, se do Himálaje poprvé dostal už jako teenager. V roce 1962 doprovázel coby 17letý mladík svého otce na návštěvě Bhútánu a zeptal se tamního krále, co si myslí o yettim. „Jeho Veličenstvo se domnívalo, že yetti je vzácný medvěd modrý. Správně tak usuzovalo už čtyřicet let před Sykesem,“ uvedl Taylor v jednom z rozhovorů. Monarcha měl patrně na mysli kriticky ohrožený poddruh medvěda hnědého, popsaný teprve v polovině 19. století. 

Expedici pátrající po yettim vedl roku 1960 sir Edmund Hillary a zpátky se vrátil se dvěma kusy kožešiny připisované sněžnému muži. Jejich průzkum však ukázal, že patří výše zmíněné šelmě. Mimochodem, novozélandský rodák a první dobyvatel nejvyšší hory světa se do hledání yettiho nepustil jako jediný horolezec. Velká pozornost se dostala například tvrzení Reinholda Messnera, který prý v 80. letech v Himálaji spatřil stín mohutné postavy, jež na něj vzápětí zahvízdala. Když se pak k místu přiblížil, našel ve sněhu otisky obřích nohou napovídající, že jejich majitel musel kráčet po dvou.

TIP: Tajemný Orang Pendek: Menší bratranec Yettiho z indonéského ostrova Sumatra

Messner už předtím pochopitelně slyšel legendy, které se o yettim vyprávěly: V roce 1951 oblétly svět historicky první fotografie gigantických stop, pořízené Ericem Shiptonem při výstupu na Everest. Rakouský horolezec dlouho zůstával skeptický, nicméně vlastní zkušenost jej přiměla se následujících dvanáct let snažit o vyřešení záhady. Rozmlouval s domorodými obyvateli Tibetu a pátral na vlastní pěst, aby se nakonec vrátil ke svému původnímu přesvědčení: Yetti je obyčejný medvěd. Některé druhy totiž při chůzi kladou zadní tlapy do stop po těch předních, takže vzniká dojem, že kráčejí po dvou.