Na křídlech poslů: Poštovní holuby používali lidé již před 2 000 lety
Holubi člověka provázejí od úsvitu dějin a lidé se je záhy naučili využívat jako spolehlivé doručovatele na dlouhé vzdálenosti. Ani tisíce let po domestikaci zmíněných opeřenců však vědci nedokázali přesvědčivě vysvětlit, co stojí za jejich mimořádnými orientačními schopnostmi
Pokud bychom sestavovali žebříček nejpopulárnějších zvířat, holubi by na prvních příčkách patrně nefigurovali. Pro drtivou většinu lidí symbolizují všudypřítomné příživníky, kteří jen znečišťují veřejná prostranství a přenášejí nemoci. Pravdou zůstává, že přemnožené holubí populace ve městech skutečně představují obtížně řešitelný problém (viz Opeřená havěť). Zároveň ovšem platí, že jeden z nejpočetnějších ptačích druhů se pyšní schopnostmi, jež z něj v rámci zvířecí říše dělají naprostý unikát.
Pokaždé se vrátí
Jistě nikoliv náhodou se zprávy o využití holubů k různým účelům dochovaly víceméně od všech starověkých civilizací. Nejstarší zmínky pocházejí ze Středního východu, kde také zmínění ptáci přibližně před pěti tisíci lety zahájili svou dlouhou a úspěšnou pouť po boku člověka. Některé historické záznamy o domácích holubech se datují až do 10. století př. n. l., takže šedí opeřenci, původně žijící v jeskyních, téměř jistě reprezentují vůbec první domestikované ptáky v dějinách.
A podle všeho jim soužití s člověkem vyhovuje. Naši předkové si před dlouhými staletími správně povšimli, že ať už se holubí hejno zatoulá jakkoliv daleko, nakonec vždy najde cestu do svého holubníku. Vzdálenost evidentně nehraje roli – rekordní zaznamenané lety měřily bezmála dva tisíce kilometrů. Ve vzduchu se navíc šedí ptáci pohybují průměrnou rychlostí 97 kilometrů za hodinu, přičemž některá závodní plemena zvládnou překonat i hranici 160 kilometrů v hodině. Zůstávalo tak jen otázkou času, kdy člověka napadne využít uvedené schopnosti ve svůj prospěch.
Perské počátky
Holubí pošta se zrodila pravděpodobně v Persii, brzy se však rozšířila na celý starý kontinent. Každý, kdo se vydal na dalekou výpravu, získal díky ochočeným holubům možnost spojit se s domovem: Stačilo je v cíli cesty vypustit a ptáci už přirozeně zamířili zpět do míst, kde se vylíhli, aniž by potřebovali jakýkoliv výcvik. Dopis přivázaný na noze je přitom nijak neomezoval, ačkoliv jeho autor musel mít pochopitelně na paměti, že okřídlený posel unese jen psaní o hmotnosti desítek gramů.
Ve starověkém Římě takto prokazatelně komunikoval například Julius Caesar, který do Věčného města posílal zprávy z dobyté Galie. Řekové zas vypouštěli holuby s ohlášením vítězů olympijských her. Před vynálezem telegrafu a dalších komunikačních prostředků tudíž nenápadní příslušníci řádu měkkozobých skýtali jednu z nejrychlejších a nejspolehlivějších forem dorozumívání mezi lidmi na vzdálených místech.
Později na ně ve velkém spoléhali třeba burzovní makléři, jimž ptáci přinášeli zprávy o pohybech cen akcií. Zakladatel dodnes fungující tiskové kanceláře Paul Reuter tak v letech 1851–1857 pravidelně posílal ze svého sídla na londýnské burze cenných papírů hejna holubů přes Lamanšský průliv do Paříže. Až do vybudování telegrafního vedení na stejné trase šlo o nejrychlejší způsob spojení.
Opeřená havěť
Zrychlující urbanizace v posledních letech uspíšila i růst holubích populací: Ve městech po celém světě se dnes podle odhadů vyskytuje 400 milionů šedobílých ptáků, a někde dokonce počtem převyšují tamní obyvatele – například v Benátkách je jich třikrát víc. Zdomácnělí holubi zvládnou vyvést mláďata na parapetech, v klimatizačních jednotkách i v talířích satelitů. Z původně zrnožravého druhu se navíc postupně stali potravní oportunisté, kteří nepohrdnou shnilými zbytky jídla, a dokonce ani lidskými zvratky. Každý z nich pak ročně vyprodukuje na dvanáct kilogramů výkalů.
