Na kontinent jen na skok: Britský expediční sbor v letech 1939–1940 (2)
Britové dorazili do Francie v prvních dnech druhé světové války, aby pomohli zastavit imperiální ambice Německa. Poté, co se Hitlerova mašinerie obrátila na západ, vojáci Jeho Veličenstva museli bojovat o holý život
Britské jednotky přibývaly na podzim 1939 do Francie úctyhodným tempem, nicméně kvalitativně za nepřítelem zaostávala. Jediným srovnatelným tankem, který se mohl měřit s německými panzery, zůstával Matilda Mk.II, nicméně jeho výroba běžela žalostně pomalu; jen pro příklad: V prvních měsících 1940 jich továrny opustilo pouze 16.
Předchozí část: Na kontinent jen na skok: Britský expediční sbor v letech 1939–1940 (1)
Lepší situace nepanovala ani v další výzbroji, Britům se zoufale nedostávalo protiletadlových prostředků. Část divizí nasazených ve Francii za sebou neměla ani adekvátní výcvik a některé jednotky se skládaly dokonce z mužů, kteří si dosud ani nevystřelili z pušky. Velitel 3. divize generálmajor Bernard Montgomery po inspekci jednoho kulometného praporu prohlásil: „Bylo by krveprolitím, kdybychom jim v tomto stavu svěřili bojový úkol.“
Podivná válka
Německé výboje v Polsku, Dánsku a Norsku darovaly spojeneckým vojskům několik měsíců času, než došlo k ostrému boji. Příslušníci BEF zaujali pozice na francouzsko-belgických hranicích, kde budovali obranná postavení, konali hlídkovou službu a cvičili. Nekonečnou nudu daleko od domova jim zpestřovalo snad jen levné víno, o nějž neměli nouzi, a také exkurze (se zvláštním povolením) na bunkry Maginotovy linie, kde se jinak formace Jeho Veličenstva střídaly, aby nabraly zkušenosti.
Dlouhé období klidu, pro něž se vžilo označení podivná válka, Brity i jejich spojence ukolébal. Byli zakopaní na pečlivě zbudované 65km linii sestávající z betonových kulometných hnízd a protitankových zátarasů. Nejeden voják BEF se nechal slyšet, že už nikdy v životě nechce vidět lopatu, a jiní začali válce místo „podivná“ říkat zavrtávací. Paradoxně však obranné postavení nikdy nenašlo využití, protože v květnu 1940 přišel rozkaz jej opustit.
Do Belgie a rychle zpátky
Když Němci vtrhli 10. května do Belgie a Holandska, spojenecké síly ve Francii se zvedly a vyrazily k řece Dyle nedaleko Bruselu. Tou dobou BEF čítal na 390 000 mužů – pomocného personálu i vojáků. Ti se po jednodenním pochodu znovu chopili lopat.
Na obranu se však připravovali jen pár dní a pak přišel rozkaz k ústupu, protože nepřítel prolomil frontu u Sedanu a jim hrozilo obklíčení. Britové nechápali, co se děje, protože sami dokázali veškeré dosavadní německé útoky s přehledem odrazit. Radost mužstva z hladkého postupu byla ta tam, když se ukázalo, že se chytili do pasti, a 16. května vyrazili zpět do Francie.
Stuky a záškodníci
Ústup komplikovaly zástupy prchajících civilistů a zmatek ještě násobily letouny Luftwaffe. Plukovník Butler vzpomínal na nálet obávaných Ju 87 Stuk: „Se strašným řevem sirén padaly z nebe, bombardovaly a ostřelovaly zástupy civilistů na cestách. Byl to ten nejotřesnější pohled, na který nikdy nezapomenu.“ Šířily se fámy o německých záškodnících, kteří se infiltrovali mezi civilisty a čekají na vhodný moment k útoku.
TIP: Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940
Britové tak trávili spoustu drahocenného času zatýkáním a vyslýcháním místních Vlámů, jejichž řeč nedokázali odlišit od němčiny. Jeden z vojáků vzpomínal, že ne vždy ale šlo jen o šeptandu: „Postřehli jsme dvě jeptišky, jak na jednom z mostů přes Šeldu, připraveném k demolici, tlačí nějaký vozík. Dostaly se na druhou stranu, z vozíku vytáhly samopaly a začaly ostřelovat civilisty.“
Dokončení: Na kontinent jen na skok: Britský expediční sbor v letech 1939–1940 (3) (vychází v úterý 28. prosince)