Myslitel proti cholerikovi: Stalingradský duel maršálů Pauluse a Čujkova (2)

Friedrich Paulus původně toužil stát se námořním důstojníkem, ale císařská flotila jej odmítla. V roce 1910 místo toho vstoupil do armády a za první světové války bojoval na francouzské, italské i srbské frontě. Sloužil v různých štábních funkcích, což pokračovalo i v meziválečném období. Teprve v roce 1927 stanul v čele jednotky, konkrétně šlo o jednu rotu u pěšího pluku 13.

Předchozí část: Myslitel proti cholerikovi: Stalingradský duel maršálů Pauluse a Čujkova (1)

Paulus získal hodnost plukovníka, ale od roku 1935 již přímo bojovým jednotkám nevelel a vrátil se do štábů. Od května 1939 do září 1940 zastával funkci náčelníka štábu 10. armády přejmenované během tohoto období na 6. armádu. Poté se stal zástupcem náčelníka generálního štábu Franze Haldera a zdálo se, že směřuje k nejvyšším pozicím v rámci ozbrojených sil. Předtím se ale ještě musel osvědčit v poli. 

Vycházející hvězda 

Friedrich Paulus byl velmi oblíben mezi německou vysokou generalitou. To se stalo jedním z důvodů, proč připadlo velení 6. armádě právě jemu. V předcházejících funkcích se velmi osvědčil a plány, na kterých se podílel, vedly k vítězstvím v Polsku i ve Francii. V rámci příprav operace Barbarossa hrál dokonce jednu z hlavních rolí. Když se v prosinci 1941 uvolnila funkce velitele 6. armády (polní maršál Walther von Reichenau povýšil do čela skupiny armád Jih), ukázali nadřízení právě na Pauluse. Nadějný generál tak měl nabrat zkušenosti, než obsadí jednu z nejvyšších štábních funkcí.

Nový velitel 6. armády získal během svého předchozího působení jeden poznatek, který se později velmi negativně podepsal na celkovém výsledku jeho bojového úkolu. Zjistil, že ať se štáby snaží sebevíc, frontoví velitelé si stejně budou stěžovat na nedostatek zásob a různě zpochybňovat rozkazy, které přišly shora.

Paulus vše viděl z pozice nadřízeného štábu, který měl mnohem lepší přehled o celkové strategické situaci než jednotliví generálové v čele sborů a armád. To ho utvrdilo v tom, že německé vrchní velení dobře ví, co dělá, když mu nařizuje, aby se nepokoušel probít ven ze Stalingradu. Svou roli sehrál i fakt, že během předchozí zimy Hitlerova sázka na držení pozic i v případě obklíčení vyšla. Například v kotli u Děmjanska se několik německých divizí drželo proti přesile od února do dubna 1942. 

Přemýšlivý velitel 

Když na Pauluse vzpomínali kolegové, většinou zmiňovali především přísně metodický postup práce. Jeho předchůdce v čele 6. armády často přijímal svá rozhodnutí impulzivně, zatímco vysoký, elegantní a korektní generál se ke konečnému výsledku zdlouhavě propracovával. Často přemýšlel o problému celou noc a ráno svému štábu trpělivě vysvětloval, proč se rozhodl právě tak, jak se rozhodl. Ke cti Paulusovi slouží také to, že zrušil rozkazy svého fanatického předchůdce von Reichenaua. Vojáci měli původně postupovat vůči civilnímu obyvatelstvu s maximální tvrdostí, což se Paulusovi příčilo a okamžitě to změnil.

Zároveň ale nechtěl zajít příliš daleko. Friedrich Paulus byl totiž velmi ctižádostivým mužem, jenž se cílevědomě snažil o další postup, a také mu dělalo velmi dobře, když se o něm po prvních úspěších začalo mluvit jako o velkém vojevůdci. Viděl ovšem i problémy, které před jeho jednotkami stojí. Jak se jeho armáda čím dál tím více zaplétala do vyčerpávajících pozičních bojů, obával se nepřátelského úderu na příliš roztažené severní křídlo armádní fronty. Nadřízeným se se svými obavami svěřil, ale ti zkušenému stratégovi nenaslouchali. V půlce listopadu pak na Paulusova slova doopravdy došlo. V závěru bitvy jej svazovala obrovská odpovědnost za stovky tisíc obklíčených mužů a podle některých zdrojů získával čím dál větší vliv jeho náčelník štábu Arthur Schmidt. Paulus nakonec kapituloval jako zlomený muž. 

Měření sil

Rozdílný přístup Friedricha Pauluse a Vasilije Čujkova k velení částečně zapříčinil výsledek bitvy. Německý důstojník měl jen minimální zkušenosti s přímým vedením formace a přemýšlivá povaha jej předurčovala ke štábní pozici. Paulus dokázal dobře analyzovat situaci a vyhodnotit všechna rizika na strategické úrovni. Proto skupinu armád Jih i Hitlerův hlavní stan opakovaně upozorňoval na svá příliš roztažená křídla a hrozbu nepřátelského obchvatu. Zároveň jej ale hendikepoval fakt, že před převzetím velení 6. armády velel naposledy v roce 1935, a to pouhému praporu.

TIP: Málo známá fakta z bitvy o Stalingrad

V každodenních operačních záležitostech se tak Paulus musel spoléhat na své zkušené podřízené, což ve výsledku zpomalovalo rozhodovací proces. Naproti tomu hrubiánský Čujkov měl taktiku „v krvi“ a dokázal instinktivně najít správné řešení. Zápas o Stalingrad, který se změnil v opotřebovací bitvu, si žádal právě takové velitele. Velký význam měla i schopnost sovětského generála pozvednout morálku mužstva, byť často za pomoci drakonických trestů. V případě velké manévrové bitvy by měl navrch strategicky uvažující Paulus, ve Stalingradu se však vyznamenal spíše taktik Čujkov, který se tak stává vítězem našeho pomyslného duelu.