Muž, nebo žena? Jak v historii vnímala transgender osoby evropská společnost?

Termíny jako „genderová identita“, „genderová role“ či obecně „gender“ se sice zrodily teprve ve 20. století, nicméně jedinci, kteří se vymykali jasnému binárnímu dělení na muže a ženy, se ve společnosti vyskytovali odjakživa. Zejména v mimoevropském prostředí existovaly trans-osoby vytvářející specifické sociální a spirituální komunity už dávno před začátkem křesťanského letopočtu.

Možná nejznámější a nejstarší je hidžra (také hijra), která na indickém subkontinentu od pradávna představovala třetí pohlaví, tedy v praxi zastřešovala veškeré intersex a transgender jedince. Není bez zajímavosti, že v současné indické, pákistánské, nepálské a bangladéšské společnosti je možnost mít tuto pohlavní identitu zanesenou v cestovních dokladech i všech dalších oficiálních dokumentech a listinách.

Na podobném principu je založená identita kathoey v oblasti Thajska, Laosu a Kambodži či identita Khanith v arabském světě, jejichž příslušníci mohou být z velké části popsáni jako trans-ženy a femininní gayové. Rovněž některé africké společnosti vždy měly tradiční označení a role (včetně vysoce ceremoniálních) pro trans-ženy a trans-muže, a podobné jevy byly popsány i v historii původního obyvatelstva amerického kontinentu.

Nedotčená Evropa

Evropské dějiny jsou v tomto směru odlišné. Pomineme-li doklady o homosexualitě, která nebyla ničím cizím zejména antické společnosti, je zmínek o transsexuálních jedincích jako šafránu. Patrně nejstarším příkladem osob vymykajících se stereotypnímu dělení na muže a ženy je uzavřená skupina eunušských kněží zasvěcených bohyni Kybele, takzvaných gallů. Působili ve starém Řecku, Římě a ve Frýgii a během extatického tance se za použití ostrého nekovového předmětu vlastní rukou zbavovali svého mužství. Následně přijímali natolik zženštilý zjev, že v nich někteří učenci spatřují transsexuály.

Za transsexuálního jedince je obecně považován rovněž mladistvý římský císař Marcus Aurelius Antoninus známější pod jménem Elagabalus. Jeho krátká vláda mezi lety 218 a 222 vynikla řadou skandálů nejrůznější povahy včetně těch sexuálních a mnohokrát diskutovaná byla také císařova sexuální orientace a genderová identita. Prameny z této doby jsou ovšem mezerovité a někdy protichůdné, ale všechny se vesměs shodují na tom, že ačkoliv byl Elagabalus několikrát ženatý, udržoval pravidelný pohlavní styk také s muži, nosil dámské oblečení, paruky i líčení a s oblibou se nechával oslovovat v ženském rodě.

Podle záznamů císařova současníka, historika a senátora Lucia Cassia Dia měl být mladý panovník ochotný nabídnout značnou sumu jakémukoliv chirurgovi, který by mu dokázal implantovat vagínu. Toto tvrzení nelze potvrdit ani vyvrátit, jedná se nicméně o první záznam o komplexní chirurgické změně pohlaví na evropském kontinentě, byť zůstalo jen v teoretické rovině.

První případy

S pohlavím těla, do nějž se v roce 1286 ve francouzském Arles narodil, nebyl spokojen ani židovský filozof Kalonymus ben Kalonymus ben Meir, známý pod jménem Maestro Calo. V básni nazvané Even Boham z roku 1322, jejímž hlavním účelem bylo poukázat na perverznost v soudobé společnosti, mimo jiné označil svůj vlastní pohlavní úd za defekt a vyjádřil vztek nad skutečností, že se narodil jako chlapec. Tato báseň, poprvé vydaná roku 1489 v Benátkách a od té doby mnohokrát opakovaně publikovaná v mnoha jazykových variantách, našla značný ohlas v současné LGBTQ+ židovské komunitě, jejíž mnozí členové spekulují, zda Kalonymus nemohl být jednou z prvních evropských trans-žen vůbec. Toto prvenství však nejspíše prozatím drží osoba, již historická věda zná pod jmény John Rykener či Eleanor.

John Rykener byl v prosinci 1394 na londýnské ulici Cheapside přistižen, kterak přestrojen za ženu provozuje sexuální akt s Johnem Britbym, někdejším kaplanem nedalekého kostela St. Margaret Pattens. Oba byli zatčeni a následně podrobeni výslechu. Zatímco Britby hned na úvod výslechu uvedl, že až do doby zatčení považoval svého sexuálního partnera za ženu, a ničím se tedy neprovinil, Rykener se naopak nikterak neostýchal a své zkušenosti vyložil dopodrobna. Obvinění, jimž čelil, byla přitom poměrně vážná.

Ačkoliv prostituce samotná nebyla zcela legální, patřila v tehdejší Anglii s výjimkou provozování nevěstinců ke všeobecně tolerovaným živnostem. Ostatně už o celé století dříve ji teolog a křesťanský filozof Tomáš Akvinský označil za nutné zlo a přirovnal ji k odpadnímu kanálu, který je lepší průběžně udržovat než jej zcela odstranit. To samé ale neplatilo pro travestii, která byla přípustná nanejvýš během divadelních představení, a už vůbec ne pro sodomii neboli homosexuální pohlavní styk. Ten byl tak významným přečinem proti soudobé morálce, že spadal do jurisdikce církevních soudů a hrozily za něj nezanedbatelné tresty.

Činorodá Eleanor

Rykenerův výslech probíhal od doby jeho zatčení v prosinci 1394 do ledna 1395, po celou dobu zůstával oblečený do ženských šatů. Bez okolků uvedl, že coby žena vystupuje běžně, stejně tak používá jméno Eleanor a poskytování placených sexuálních služeb mužům také není v jeho životě ničím výjimečným. Podle Rykenerovy či spíše Eleanořiny výpovědi jej do světa prostituce uvedla londýnská vyšívačka Elisabeth Broudererová z Bishopsgate, která mu vedle ženských šatů dala i kontakty na první klienty.

Pozoruhodné je, že v domě Broudererové se Rykener nevyučil pouze nejstaršímu řemeslu, když jej jistá Anna zasvětila, jak mít s muži styk jako žena, ale osvojil si rovněž vyšívačské umění, a právě z něj plynula další část jeho pravidelných příjmů. Rykener navíc nebyl sám, kdo se v sídle v Bishopsgate věnoval dvěma „zaměstnáním“. Prostitucí pod taktovkou Elisabeth Broudererové se živila i její dcera Alice. Tu v noci posílala Broudererová do lože lačných klientů, jimž však ráno tvrdila, že styk měli s Eleanor alias Johnem Rykenerem. Není zcela jasné, zda Broudererová tuto strategii volila proto, aby ochránila vlastní krev a jméno před pohanou, či proto, aby mohla některé z klientů později vydírat.

Sám Rykener během výslechu uvedl, že měl bezpočet pohlavních styků s muži, z nichž značnou část představovali kněží, i se ženami, řádové sestry nevyjímaje. Rozdíl byl v tom, že zatímco mužům coby žena poskytoval bezvýhradně placené služby, v případě žen, s nimiž měl styk jako muž, finanční aspekt roli nehrál. To výslovně platilo přinejmenším pro Joan Matthewovou, s níž měl Rykener udržovat dlouhodobější sexuální vztah. Zůstává otázkou, v rámci které ze svých genderových identit měl Rykener styk s ostatními partnerkami.

Široké pole působnosti

Z výslechového protokolu vyplývá, že Rykenerův akční rádius se neomezoval na dům Elisabeth Broudererové, a dokonce ani na Londýn. V roce 1394 vedly jeho kroky do Oxfordu, kde se věnoval oběma svým řemeslům, prostituci i vyšívání. Cílová klientela se mu přitom často překrývala, a to zejména v případě výše postavených duchovních. Ti podle Rykenerova lakonického vyjádření navíc vždy dobře platili. Kromě nich pak v Oxfordu prošla Rykenerovou náručí řádka učenců a také tři rytíři, Sir William Foxley, Sir John a Sir Walter. Zdali si byli vědomi Rykenerovy skutečné identity, není známo.

Po Oxfordu následoval Burford, ve své době významné centrum obchodu s vlnou, kde Rykener bydlel v hostinci Labuť. Podnik patřil Johnu Clerkovi, pro nějž oficiálně pracoval jako číšnice. Během tohoto období tvořili významnou část Rykenerovy klientely cizozemští mniši. Od jednoho z nich – františkána Michaela – dostal za své služby zaplaceno zlatým prstenem. Podobně probíhal i jeho následný pobyt v nedalekém Beaconsfield, kde měl navázat heterosexuální vztah s již zmíněnou Joan Matthewovou. Ani ten mu však nezabránil v poskytování placených služeb širokému okruhu zákazníků, z nichž opět nejeden náležel k duchovnímu stavu.

S klienty se podle svých vlastních slov Rykener setkával v hospodách, na veřejných místech i v soukromých domech. Zda v něm hledali ženu, či muže, zůstává ovšem nejasné. Dochoval se pouze názor posledního z nich, Johna Britbyho, který nejpravděpodobněji ze zištných důvodů prohlásil, že Rykenera až do doby zatčení považoval za obyčejnou prostitutku.

Dechberoucí přiznání

Líčení Rykenerových sexuálních zkušeností všeho druhu bylo natolik barvité, že se je soudní úředníci sami zdráhali byť jen nahlas pojmenovat a zmiňovali se o nich coby o „oněch nevyslovitelných“ či „neopakovatelných skutcích“. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že si s tímto případem absolutně nevěděli rady. Rykenerův případ se dozajista vymykal všemu, s čím se do té doby setkali, a protínalo se v něm tolik protichůdných rovin, že pro ně bylo velmi obtížné jej uchopit.

V pravém slova smyslu a podle soudobé logiky Rykener nebyl prostitutkou – nebyl ženou a nenabízel vaginální styk za peníze, což byla zjednodušeně řečeno definice prostituce ve 14. století, která koncept poskytování placených sexuálních služeb muži neznala. Nebyl ani ubohou dívkou svedenou na scestí, nucenou v bezvýchodné situaci platit výpalné svému kuplíři či dohazovačce. Nešlo ovšem ani o sodomitu, protože sex s muži provozoval jako žena. Možná právě toto jsou důvody, proč Rykener s největší pravděpodobností nebyl nakonec vůbec potrestán (či se pro to nedochovaly žádné důkazy) a proč jeho případ nebyl předán další instanci.

Sporná věrohodnost

Vše, co k případu Johna Rykenera alias Eleanor existuje, je jediný soudní spis. Od začátku až do konce je psaný v latině, v čemž mnozí moderní badatelé spatřují překážku, neboť Rykener beze vší pochyby vypovídal v angličtině a překladem do latiny mohlo do určité míry dojít ke ztrátě autenticity. Další badatelé Rykenerovu výpověď považují za čirou fabulaci, jejímž prvořadým cílem byla kritika kléru, který se v tehdejší společnosti těšil pramalé oblibě a čelil mnohým skandálům.

Existuje dokonce názor, podle nějž je Rykenerův spis alegorií právě probíhajícího finančního sporu Londýna s králem Richardem II., během nějž panovník zbavil město četných privilegií a nechal uvěznit starostu spolu s několika úředníky. Spis měl skrze Johna Rykenera poukázat na propad v bezpečnosti a morálce, který Richard II. svými zásahy do městské správy způsobil. Autor této teze jako jeden z pádných argumentů uvádí neobvyklost příjmení Rykener, které se až na vězně uprchlého roku 1399 z londýnského biskupství, v pramenech vůbec nevyskytuje. Důvod uvěznění zmíněného Rykenera ani žádné další okolnosti nejsou známy, a tudíž není možné jeho případ jednoznačně spojit s výše uvedeným.

Většina badatelů se nicméně domnívá, že Rykenerův výslech vznikl na základě reálných skutků a považují jej za nejdůležitější písemně dochovaný vhled do problematiky transgenderu v období středověku. Dokládá, že rozdíly mezi mužským a ženským genderem mohly být paradoxně nepatrné a transsexuální osoby neměly tak komplikovaný život, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Ztraceni v minulosti

Do kategorie obecně velmi dobře přijímaných osob, které bychom dnes pravděpodobně označili jako transgender či nebinární, patří například poměrně specifická kategorie kastrátů. Nejstarší zmínka o nich pochází už z období Byzantské říše, kde kolem roku 400 měla císařovna Aelia Eudoxida sbor tvořený školenými eunuchy.

Jejich zlatý věk v Evropě nastal ovšem až v polovině 16. století, kdy se stali významným fenoménem hudebního světa spojujícím přednosti mužského a ženského hlasového rejstříku. Odstraněním mužských pohlavních žláz v raném věku tito jedinci získali androgynní vzhled a absence mužských pohlavních hormonů zanechala stopy i na jejich povahových rysech. Z některých kastrátů se staly operní superstar a prožili život v blahobytu, nelze ale zapomínat na skutečnost, že především v Itálii bylo ročně kastrováno velké množství chlapců, z nichž se drtivá většina profesionálnímu zpěvu nakonec nevěnovala. Jejich životní dráhy byly dozajista nesmírně složité, na rozdíl od jejich úspěšnějších souputníků se o nich nedochovaly žádné zprávy.

Nic známo ostatně není o většině transsexuálních osob, které prošly historií. Zejména v Evropě jsou prameny k tomuto tématu skromné a neposkytují více než letmé zmínky. Jednou z nich je kauza Thomase Halla, který byl roku 1629 souzen v americké Virginii za veřejné pohoršení způsobené travestií a sexuálními styky s muži i se ženami.

Během procesu bylo objasněno, že se Thomas narodil jako žena v anglickém městě Newcastle upon Thyne a během mládí v ostrovním království vícekrát vystřídal svou genderovou identitu, inspirován údajně četnými příklady mezi tehdejší anglickou šlechtou. Coby muž narukoval po roce 1620 do armády, po návratu se usadil v Plymouthu a živil se jako krajkářka a vyšívačka, neboť právě tomuto řemeslu se v rodném domě vyučil. Kolem roku 1627 odjel opět pod mužskou identitou do Ameriky, kde se nechal zaměstnat na tabákových plantážích.

Časté a dosti nevázané střídání mužského a ženského oblečení přimělo zmatené sousedy pátrat nejprve na vlastní pěst, později případ skončil u místního soudu v Jamestownu. Při šetření vyšlo najevo, že Thomas je intersexuální osobou s částečnými ženskými i mužskými pohlavními orgány a jako takovému mu bylo soudem nařízeno užívání mužského i ženského oblečení současně. Jak dlouho toto nařízení platilo, jak v praxi vypadalo ani jaké byly další osudy osoby, pro niž se v odborné literatuře vžilo označení Thomas(ine) Hall(ová), opět není známo.

Život v utajení

Pravým opakem tohoto veřejně projednávaného případu byla zcela utajovaná identita Jamese Barryho, který se narodil kolem roku 1789 v irském Corku. Vystudoval lékařství na univerzitě v Edinburghu a poté nastoupil do armády, kde se účastnil řady misí včetně těch dosti exotických, například v jihoafrickém Kapském Městě či na řeckém Korfu. Snad jediné, čím Barry vyčníval, byl životní styl zahrnující vegetariánství a abstinenci. Neholdoval ani intimním vztahům, životními společníky mu byli milovaný pudlík Psyche a černošský sluha, jehož se ujal v jižní Africe a který s ním pak zůstal až do konce života.

Teprve když 25. července 1865 Barry zemřel, vyšlo najevo, že byl žena. Na svět přišel jako Margaret Anne Bulkley, a pokud se lze spoléhat na tvrzení neznámé ohledávačky jeho těla, porodil alespoň jedno dítě. Šokující zpráva se záhy dostala do novin a ve společnosti způsobila značný zájem. Postavu „doktora Barryho“ a jeho příběh následně zpracoval mimo jiné i Charles Dickens ve svém týdeníku A mystery still. James Barry je zároveň jedním z méně četných případů transsexuálních mužů.

Existovali ovšem i tací, kteří svou sexuální nevyhraněnost dokázali diskrétně tajit a zároveň ji využít k vybudování závratné kariéry. To byl případ Charlese d’Éon de Beaumont, známějšího spíše jako Chevalier(e) neboli rytíř(ka) d’Éon, který se narodil 5. října 1728 ve francouzském Tonnerre do chudé šlechtické rodiny. Díky svým excelentním školním výsledkům a hereckému nadání našel již v mladém věku uplatnění v tajných službách krále Ludvíka XV. Androgynní vzhled a schopnost přijmout mužskou či ženskou identitu udělala z Charlese jednoho z nejvýznamnějších špehů své doby, který se dokázal infiltrovat dokonce i do okruhu dvorních dam ruské carevny Alžběty Petrovny.

Teprve rok před svými padesátými narozeninami se Charles odhodlal udělat to, o čem se ve vysoké společnosti už dlouho šuškalo a na co byly dokonce přijímány sázky, totiž přijmout veřejně ženskou identitu. Ta mu byla potvrzena v roce 1777 výnosem krále Ludvíka XVI. a jedná se tak o první úředně potvrzenou změnu pohlaví v historii. V úmrtním listu z roku 1810 se lze dočíst, že Chevaliere(e) měl sice kompletně vyvinuté mužské pohlavní orgány, k nim ale také řadu druhotných ženských pohlavních znaků včetně značně plných prsou.

Hrdelní zločin

Uvedené případy ukazují, že transsexuální osoby v minulosti existovaly a dokázaly najít své místo ve společnosti. Jedná se však stále pouze o nahodilý výčet, který z nějakého důvodu zůstal zaznamenán v historické paměti. Velká většina transgender a intersex lidí nezanechala o své životní zkušenosti žádné svědectví. Zmínky o případech travestie a nejasné genderové identitě jsou stále četnější až v průběhu 19. století, kdy byla také zahájena veřejná diskuse o této problematice a řada myslitelů se začala ptát po příčinách a původu transsexuality obecně. Jak už to bývá, zvýšený zájem s sebou přinesl i odvrácenou stranu: část společnosti začala projevy spojené s transsexualitou postupně považovat za čím dál více nežádoucí, či dokonce nebezpečné.

Opět v anglickém prostředí je notoricky známý případ Thomase Boultona a Fredericka Parka, dvou homosexuálních transvestitů, kteří mimo jiné příležitostně vystupovali v kabaretních vystoupeních pod pseudonymy Stella a Fanny. Oba byli opakovaně zatčeni pro veřejné pohoršení a nakonec v roce 1870 uvězněni pro sodomii, která byla podle tehdejšího práva hrdelním zločinem. Oba po několikaměsíčním vězení a zdlouhavém vyšetřování vyvázli pouze s lehčími tresty, svou odlišnou sexuální orientaci nicméně podle dochovaných zpráv již najevo nedávali.

Dokonalá proměna

Množství podrobněji popsaných případů transsexuálních či intersex osob přinesl až počátek 20. století, které svými technickými výdobytky a pokročilou medicínou umožnilo reálné změny pohlaví. Prvním zdokumentovaným případem kompletní operativní přeměny z muže na ženu byla Němka českého původu Dora Richterová, narozená v roce 1892 v lokalitě Ryžovna na Karlovarsku, která si údajně již ve věku šesti let snažila sama odstranit penis.

Její velké přání se stalo realitou v letech 1922, kdy jí tým chirurgů v Berlíně odstranil varlata, a 1931, kdy byla proměna završena odstraněním penisu a úspěšným provedením vaginoplastiky. Coby kompletní žena odešla Dora Richterová do Karlových Varů, kde si otevřela restauraci a pracovala jako kuchařka. V dubnu roku 1934 jí změnu jména i pohlaví oficiálně potvrdil prezident Masaryk. Krátce poté se však její stopa ztrácí a její další osudy jsou neznámé.

TIP: Vymažte ji z historie: Ženské běžecké rekordy Zdeňka Koubka

Do větších detailů jsou naopak známy osudy první ženy, která se po sérii operací stala mužem a byla rovněž první osobou, která se podrobila hormonální terapii. Jednalo se o Angličana Laurence Michaela Dillona, který ještě před změnou pohlaví stihl být kapitánkou úspěšného veslařského týmu oxfordské univerzity. Chirurgickou změnu pohlaví podstoupil v letech 1946–1949. Z té doby pochází také jeho autobiograficky laděná kniha o transsexualitě, která se zabývá především jejími medicínskými aspekty a propaguje v současnosti univerzálně přijímanou myšlenku: jelikož není možné přenastavit mysl podle těla, je třeba tělo upravit tak, aby bylo v souladu s myslí, která jej obývá, neboť každý člověk má právo na spokojenost se svým tělem a genderovou identitou.