Muž, který poručil přírodě: František Pustina dokázal jako první vyvolat umělý déšť v Praze
Před více než šedesáti lety dostal za úkol vytvořit umělý déšť. A v roce 1963 se to inženýru Františku Pustinovi skutečně povedlo. Jeho výzkum světového významu však nakonec zůstal ve stínu událostí Pražského jara.
První polovinu profesní dráhy zasvětil František Pustina lesnictví, ve druhé pak působil jako vodohospodář, přičemž začal vskutku ambiciózním úkolem – v roce 1961 byl pověřen vyvoláním umělých atmosférických srážek.
3. července 1963 se od země opravdu odlepil sportovní letoun, aby vystoupal do předepsané výšky 1 400–1 900 metrů. Na křídlech nesl šest hořáků, z nichž mělo letadlo infikovat jeden mrak jodidem stříbrným. Každá pochodeň hořela asi dvě minuty, dým nasával stoupavý proud a vtahoval jej do oblaku. A náhle zapršelo – umělé srážky padaly rovnou do vodní nádrže Klíčavy na Křivoklátsku. Z úspěšného pokusu se nakrátko stala senzace a všechny stránky tehdy plnily titulky: „Pustina se rozhodl poručit přírodě!“
Vhodná mračna
Pokusy s ovládnutím počasí přitom začaly již během druhé světové války. Tehdy velitelé armád doufali, že když poručí přírodě, získají navrch zejména v leteckých bitvách. Teoretické znalosti sice existovaly, ale praxe dost pokulhávala. Situaci změnil až pokus inženýra Pustiny a mladých fyziků z Akademie věd. V Československu však mělo vyvolání srážek zcela jasný a praktický význam: navýšit stav vody v nádržích, aby bylo v případě potřeby odkud čerpat.
„Poručení dešti“ pak probíhalo poměrně složitě. K vytvoření umělých srážek byly především nutné vhodné, tzv. smíšené mraky, které při teplotách pod bodem mrazu zadržují ledové krystalky, vodní páru a přechlazené ledové kapičky. Aby vznikla průměrná dešťová kapka, musí se těchto kapiček spojit zhruba půl milionu. V jedné kapce jich ale může být až desetkrát tolik.
Experiment světového významu
Napětí par nad krystaly ledu je menší než nad kapičkami, takže se voda na ledových krystalech sráží. K tomu je ovšem nezbytná přítomnost těchto krystalů v dostatečném množství. František Pustina proto do mraku přidal jodid stříbrný s podobnou strukturou, jakou mají krystaly ledu. Zmíněný mrak přitom spadal do kategorie Cumulus congestus; šlo tedy o typický letní oblak s tmavým spodkem a s horní částí prozářenou sluncem.
O převratnosti Pustinova objevu svědčí i fakt, že se dnes bouřky stejným způsobem pokoušejí vyvolávat například v Číně nebo v Izraeli. U nás však byly výsledky mnohaletého výzkumu zcela zastíněny událostmi Pražského jara, které měly kromě vědecké oblasti dramatický dopad i na Pustinův rodinný život. Jeho žena byla tou dobou navštívit příbuzné ve Švédsku, odkud se pak se synem nemohla vrátit, zatímco Pustina zůstal s druhým synem u nás. Ani opakovaným žádostem o shledání rodiny úřady nevyhověly, a manželé se tak znovu setkali až po dvaceti letech.