Mohla by Goughova mapa ukazovat místo, kde rozkládala velšská Atlantida?

Takzvaná Goughova mapa patří k artefaktům minulosti, kterou britští historikové moc rádi nemají. List o rozměrech 115 × 65 centimetrů totiž víc než regionální geografii prezentuje tápání a nejistotu. Proto se odborníci zdráhají přijmout její výpověď. Ta by totiž potvrzovala i existenci mýty opředeného království, které si vzalo moře.

Jméno dokument zdědil po Richardu Goughovi, antikváři, který ho roku 1809 daroval knihovně univerzity v Oxfordu. A kde k mapě přišel? Prý ji vyzískal z majetkové pozůstalosti dalšího antikváře, vetešníka a sběratele, Thomase Martina z Plagrave v roce 1774. Podle dobových dokladů to ale vypadá, že Martin, přezdívaný Upřímný Tom nebo Dobrák Thomas, rozhodně žádný dobrák nebyl. Byl to právník, který bokem vedle své advokátní praxe zdatně lichvařil. Půjčoval peníze na vysoký úrok, překupničil, soudil se o cizí majetky. A také pracoval jako soukromý exekutor. Onu mapu měl snad vyzískat od finančně zhuntovaného historika Francise Blomefielda z Norfolku. Ale to už je spíš spekulace. 

Pochybnosti

Nikdo tak přesně neví, odkud Goughova mapa vlastně vzešla. Háček je také v tom, že mapa je svým obsahem dílo spíše grafické než geografické. Nedá se říct, že je vyloženě nepřesná. Některé její partie jsou naopak velmi podrobné a propracované. Jinde ale zápasí s neproporčním měřítkem. Města Londýn a York jsou zachycena v detailu, ale třeba jezera Anglesey a Windemere na ní připomínají svou velikostí spíš moře. Některé úseky pobřeží jsou zachyceny s obdivuhodnou přesností, ale zrovna poloostrov Durnhamu je tu rozlohou zbytečně přeexponovaný.

Zajímavé je na Goughově mapě rozmístění dírek od špendlíků, které naznačují obkreslování nebo rozmisťování praporků. Mapa tedy celá století nebyla žádným mrtvým dokumentem založeným v archivu. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Správně jsou tu vyznačeny cesty mezi městy, ale váhu díla snižují mytologické vpisky. Například vyznačení místa, kde se měl v Devonu vylodit Brutus prchající z Troje. A ostrovy při pobřeží? Ty vypadají, že je autor jen tak náhodně rozsypal, kde měl zrovna na pergamenu místo. Kdo ale za tímto dílem stojí?

Současní znalci historie a badatelé o identitě autora či autorů nic netuší. Matoucí na celé Goughově mapě totiž je – pokud vyloženě nejde o prazvláštní podvrh – že vlastně nejspíš není jedním komplexním kartografickým obrazem, ale hned třemi mapovými vrstvami na jednom podkladu.

Věřit, nebo nevěřit?

První vrstva by svým obsahem odpovídala znalostem o geografii britských ostrovů. Dala by se přiřadit vznikem někam mezi roky 1390 až 1410. Je možné, že tuto mapu si pak mezi lety 1430 až 1450 někdo vypůjčil – a dokreslil do ní druhou vrstvu s podrobnostmi o jihu Anglie a Walesu. A pak znovu, ve třetí vrstvě, někdo kolem roku 1475 domaloval střed Anglie a jihovýchod, včetně tehdy aktuálních cest a tras. Podklad také dobarvil. Přitom u druhé a třetí vrstvy zřetelně vidíme, že svým obsahem, například „zbytněním“ hraničních řek, odpovídaly poptávce zadavatele. Možná šlechtice, který chtěl své panství učinit větší a významnější.

Zkrátka a dobře, Goughova mapa obsahuje kontroverzní a zapeklitou faktografii. Mezi odborníky nepožívá zrovna popularity. Catherine Delano-Smithová, badatelka z londýnského univerzitního Institutu pro výzkum historie, se například neobává říct, že: „Tahle mapa nemá v diskusích o historii geomorfologie pobřeží žádné místo.“ 

Zmizelé království

Proč zmiňuje právě geomorfologii, vědu o vzniku zemského povrchu? Protože Goughova mapa se nyní stala tím nejčerstvějším příspěvkem debat o Velšské Atlantidě. Přesněji tedy o Cantref y Gwaelod, malém království, jež se nacházelo v dvacetimílové délce zhruba mezi ostrovy Ramsey a Bardsey. Háček je v tom, že v udané oblasti se dnes nic jiného než moře nenachází. Území, jež mělo údajně oplývat úrodnou půdou, dnes cele překrývá Cardiganský záliv. A pověst o tomto zaniklém potopeném království je proto automaticky řazena k legendám.

Jenže tento příběh se historií Británie vine už předlouho. O ztracené a potopené zemi si tu vyprávěli už Keltové. Ožívá i v ságách Bretonců, zmiňována je v artušovských příbězích. Zachycuje ji velšská báseň Boddi Maes Gwyddno i galská pověst Tír na nÓg. A také se překrývá a obsahem splývá s legendou o Llys Helig, dalším velšském potopeném království, které leželo o kus dál, v ústí řeky Conwy. První písemné zmínky o Velšské Atlantidě se pojí, byť nepřímo, s latinským dílem britského klerika Gildase. 

Ten si v 6. století, v kázání De Excidio et Conquestu Britanniae, tedy O zkáze a dobytí Británie, stěžuje na neúprosné moře v okolí Cardiganu: „Barbaři nás ženou k moři, ale moře nás vrhá zpět na barbary. Tak nás čekají dva způsoby smrti, buď budeme zabiti, nebo utopeni.“ Z této poznámky pak Simon Haslett a Davis Willis, jinak docela respektovaní geografové z univerzit v Oxfordu a ve Swansea, vyvozují, že v 6. století bylo u Cardiganu možné alespoň na čas ustoupit do moře. Představa úprku obyvatel před pleniteli na nějakou mělčinu u pobřeží, která se zpřístupnila odlivem, se nezdá být úplně neuvěřitelná. Moře tam opravdu mělké je.

Pletl se i Ptolemaios?

Haslett i Willis přitom argumentují nejen současnou nízkou hloubkou moře v zátoce, ale i Ptolemaiovou mapou Anglie. Ta vznikla mezi lety 100 až 170, a je buď obdivuhodně kartograficky nepřesná, anebo jen zastaralá. Hranici souše totiž posouvá výrazně dál. Zátoka u Cardiganu na ní prakticky neexistuje, je tu jen dlouhý pás země – nížiny, která by teoreticky mohla hostit i království Cantref y Gwaelod.

Za klidného počasí tu v roce 1770 velšský učenec William Owen Pughe, zhruba ve vzdálenosti šest kilometrů od pobřeží, pozoroval stopy zatopených lidských stavení pod hladinou a referoval o tom v obšírném psaní. A v roce 1846 pak geograf Samuel Lewis ve svém Topografickém slovníku Walesu nevynechává podrobnosti o zdech a zbytcích hradeb, jež mají ležet na dně Cardigan Bay. 

Stavidla fantazie

Příběhů – včetně pověstí o potopeném království – tehdy uměle vznikla spousta. Mají mnoho verzí, ale obecně nejpopulárnější přijímaná souvisí s neúmyslně zaviněným zatopením. Království Cantref y Gwaelod snad mělo příboji a vlnám odolávat důmyslnou sítí kanálů, hrází a stavidel. A právě v ten nejméně příhodný moment, během přílivu, je nechaly dvě soupeřící princezny (nebo opilec hrázný, či sám podroušený král) otevřené. Tím zaplavili celou svou zemi. Pověst je to veselá, ale Haslett a Willis jí neupírají střípek pravdivosti.

Jestli se Ptolemaios při kreslení své mapy anglického pobřeží nezmýlil, ústily řeky Ystwyth a Teifi do moře mnohem dál. A jejich toky byly položeny západněji než dnes. Objem jimi unášených sedimentů by byl jiný, a odlišná by byla i erozní činnost na pobřeží. Petrifikované (zkamenělé) kmeny a pařezy stromů jsou tu při odlivu k vidění stovky metrů od pobřeží. 

„Profil pobřeží změny nejspíš opravdu prodělával,“ tvrdí Haslett. „A teoreticky tu nížinná souš opravdu existovat mohla.“ Willis k tomu se zaujetím doplňuje: „Vyprávění zaznamenané kronikářem Gildasem by se pak mohlo přímo vztahovat k době, kdy přírodní katastrofa – například přívalová vlna nebo tsunami – zhoršila erozi a způsobila náhlé zaplavení značného množství půdy.“

K neuvěření

Jak to ale celé souvisí s proslule nepřesnou trojvrstvou Goughovou mapou? Inu, ta mimo jiné značně zkresluje to, co je dnes Cardiganskou zátokou. Pobřeží v jejím průběhu posouvá o dost dál do moře. A ke všemu v místech, kam pověsti a legendy kladou království Cantref y Gwaelod, má zřetelně zakreslený ostrov.

Goughova mapa je podle kritických odborníků nevhodným dokladem čehokoliv. Demonstruje prý hlubokou geografickou neznalost svých tvůrců, je přehlídkou hrubé nepřesnosti a fantazie, ukázkou zkreslených měřítek. Ale jak se říká, i stojící hodiny dvakrát za den ukazují správný čas. A tak mapové dílo, jež možná vzniklo ve 14. a 15. století a na nějž není zrovna spolehnutí, znovu otevřelo debatu o velšské Atlantidě.