Mlha nad průlivem: Kam se v roce 1948 ztratilo letadlo s šesti českými hokejisty?

Dnes se předpokládá, že letoun se zřítil do moře, nicméně jeho trosky se dosud nenašly. K události došlo krátce po půl šesté hodině odpoledne a na palubě se vedle dvou členů posádky nacházelo šest československých reprezentantů v ledním hokeji. 

Před odletem 

Československý hokej mohl toho roku zažít bezprecedentní ztrátu, kdyby se na palubě zříceného letadla octla národní reprezentace v kompletním složení. V rámci přípravy na nadcházející mistrovství světa, které se mělo konat v březnu příštího roku ve Stockholmu, se hokejisté chystali na přípravné soustředění v zahraničí. Nejprve je čekal zápas ve Francii, následovat měl souboj proti britským soupeřům. Obnášelo to v několika dnech poměrně komplikovaný itinerář: nejprve odlet z Prahy do Paříže a po odehrání tamějšího utkání letecký přesun z Paříže do Londýna k dalšímu zápasu. 

Opustit hranice Československa ale nebylo v tehdejší době tak snadné, jako je tomu dnes. Do zemí západní Evropy byla potřeba víza a o jejich udělení rozhodovali důkladní úředníci ministerstva vnitra. Ti pojali podezření, že zejména někteří z hráčů by mohli zatoužit se domů už nevrátit, a tak jim odebrali pasy a dlouho zvažovali, zda je vůbec pustí. Vše se odehrávalo doslova na poslední chvíli – mužstvo odlétalo s jednodenním zpožděním a navíc v nekompletní sestavě, protože místa v letadle musela být uvolněna pro nečekaný výjezd ministra zahraničí. 

Dva náhradníci (brankář Zdeněk Jarkovský a obránce Zdeněk Švarc) tedy zůstali v Praze o den déle, zatímco zbytek týmu se musel v boji proti Francouzům obejít bez nich. Sobotní utkání přesto zvládli a zvítězili rozdílem jedné branky 4:3. Když se pak k vítězům v Paříži připojili i ostatní a společně čekali na vystavení víz kvůli nadcházejícímu přeletu do Londýna, opět je pozdržely byrokratické průtahy. Tentokrát nedostalo včas povolení hned šest dalších hráčů a harmonogram se proto měnil podruhé. Většina mužstva odletěla do Londýna napřed už v neděli 7. listopadu, ale zmíněná šestice musela čekat až do pondělí. 

Komplikace 

Je až neuvěřitelné, jaká smůla se hráčům lepila na paty. Jako by totiž komplikací nebylo dost, právě na ten den připadla ve Francii stávka zaměstnanců letecké společnosti AirFrance a plánovaný let byl bez náhrady zrušen. Tuzemská reprezentace se v tu chvíli ocitla v nepříjemné situaci, neboť její část byla „uvězněna“ na evropské pevnině a bez šesti opor bylo jen obtížně možné sestavit fungující sestavu. Času už navíc nebylo příliš, zápas s velkou Británií byl plánovaný právě na pondělní večer a zdálo se, že není reálné jej stihnout. 

Zástupci všech zúčastněných stran – francouzské, české a britské – spolu horlivě komunikovali, až se podařilo vyjednat řešení: zbývající hráče dopraví do Londýna soukromý letoun. Smlouvu narychlo podepsala společnost Mercure a uvolnila pro tento účel svůj stroj Beechcraft Model 18 s označením F-BGAF. Šestici hokejistů tvořili útočníci Ladislav Troják, Karel Stibor, obránci Zdeněk Švarc, Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný a brankář Zdeněk Jarkovský. Nejmladšímu hráči bylo 22 let, nejstaršímu o dvanáct více. Doprovázeli je dva členové posádky, na palubě se tedy nacházelo celkem osm lidí. 

Nezvěstný letoun 

Pilot a zároveň spolumajitel letadla René de Narbonne stroj odlepil od země v 16.38 pařížského času, tedy se zhruba dvouhodinovým zpožděním. Podle dochovaných záznamů toho odpoledne panovala v okolí letiště hustá mlha, a to již několikátým dnem. Počasí bylo důvodem, proč letoví dispečeři důrazně varovali před jakýmkoliv letem. 

Kvůli zhoršené viditelnosti údajně již čtyři dny po sobě nepouštěli do vzduchu žádná letadla, nicméně hokejisté zkušeného kapitána přemlouvali. Vlastně se ale příliš snažit nemuseli, Narbonna totiž nepříznivé podmínky mohly odradit jen těžko. Měl za sebou ještě poměrně čerstvé zážitky z druhé světové války, kdy si trasu nad Lamanšským průlivem jakožto pilot RAF bezpečně vryl do paměti. Dokonce natolik, že standardní kurs prý považoval za příliš nudný. Alespoň o tom svědčí jeho pověst dobrodruha, který se rád občas odchýlí od předem stanoveného kursu a zvolí vlastní trasu bez ohledu na pokyny navigátora. 

Obdobně tomu bylo i onoho pondělka, kdy se Narbonne rozhodl ignorovat navigaci a letěl nikoliv přímo nad moře, ale uhnul podél francouzského pobřeží jižním směrem. Nezapomněl však o svém úmyslu informovat letového dispečera, s nímž po celou dobu pečlivě udržoval telegrafické spojení. Další z hypotéz hovoří o tom, že se ze standardní trasy uchýlil nikoliv z vlastního rozmaru, ale právě proto, aby se vyhnul nejhustší mlze. Co se mu ve skutečnosti honilo hlavou, se však už nikdy nedozvíme. Hodinu po startu se totiž někde nad městem Rouen odmlčel a spojení se už navázat nepodařilo. Tady končí veškerá komunikace s letounem – od té doby je nezvěstný a osm lidí na palubě se oficiálně pohřešuje. 

Zbytek reprezentace 

Mezitím v Londýně nastoupilo zbývajících osm hráčů k zahájenému utkání. Nikdo z nich neměl tušení o osudu svých spoluhráčů, informace o zmizení letadla se ale do Velké Británie již donesla. Komentátor utkání sdělil tuto znepokojivou zprávu celému stadionu, protože však hokejisté nerozuměli anglicky, o všem se paradoxně dozvěděli až jako poslední. Nad britskými soupeři vyhráli i s omezeným počtem hráčů. Protivníci se jim totiž velkoryse přizpůsobili shodnou redukcí vlastního mužstva. Šok přišel teprve po skončení utkání. 

„Soupeři, místo aby nám po zápase gratulovali k výhře, nám přišli kondolovat,“ vzpomínal později v rozhovoru slavný útočník Augustin Bubník. Pro reprezentaci byla informace o události jako studená sprcha. Na své kolegy a přátele čekali marně, a když se celou noc neobjevily žádné nové zprávy, nadcházející den odcestovali zpět domů. Neodehráli sice zbývajících pět plánovaných zápasů, v ponuré náladě ale jistě nikoho ani nenapadlo, že by snad zameškaného tréninku litoval. 

Vyšetřování 

Co se onoho mlhavého odpoledne nad britsko-francouzským průlivem stalo? Vyšetřovatelé pracovali z verzí, že pilot zvolil ve stále horších podmínkách raději bezpečnější návrat zpět do Paříže, ale ztratil orientaci a havaroval. Existují nepotvrzené zprávy, že ještě půl hodiny po posledním kontaktu zachytilo letiště v Orléans neurčité hlášení, které by snad mohlo pocházet právě od Narbonna. Jiná svědectví hovoří o zachycení nejasného signálu od letounu kdesi v oblasti jihozápadní Anglie, svědčící o tom, že ještě o dalších třicet minut později bylo letadlo možná stále ve vzduchu a pokoušelo se o nouzové přistání. 

Vyšetřování sice okamžitě zahájili Britové i Francouzi, ani na jedné straně Lamanšského průlivu však nebyli úspěšní. Pátrání komplikovalo stále se zhoršující listopadové počasí. A především fakt, že nebyla známá ani přibližná poloha pravděpodobného místa pádu. Pokud k němu tedy vůbec došlo, což se nicméně zdálo jako takřka jisté. 

Nebylo jasné ani to, zda se zřítil nad souší, či mořem. Objevila se řada hypotéz, například že nevelké letadlo mohlo být přetížené. Ani po pěti dnech neměli vyšetřovatelé k dispozici jedinou stopu, které by se mohli chytit: trosky letounu, tělo některé z obětí, případně alespoň zavazadlo. Teprve s odstupem mnoha dalších dní vydal oceán tělo mrtvého pilota. Ostatky pasažérů a druhého člena posádky se ale nenašly nikdy. 

Je až neuvěřitelné, s jakým přístupem se k tragédii postavila tehdejší československá vláda. Objevily se záměrně šířené fámy o tom, že šestice nehavarovala, ale ve skutečnosti tajně emigrovala. Mnozí ze zbývajících reprezentantů byli v roce 1950 zatčeni a čekaly je tvrdé tresty. K hokeji se zpravidla již nevrátili. I pozůstalé po obětech vyslýchala státní bezpečnost a ještě několik dalších let čelili nepříjemnostem ze strany představitelů režimu.