Mistrovství dávných inženýrů: Incké stezky se táhly pohořími, pralesy i pouští

V délce téměř 30 000 km se na západě Jižní Ameriky kdysi táhly stezky, které měly velký význam pro stále se rozšiřující Inckou říši. Z území dnešní jižní Kolumbie až do centrálního Chile mohli úředníci, vojáci i obyvatelé putovat na podrobená území a postupně je politicky, kulturně a hospodářsky začleňovat. 

Z metropole Cuzco vedly čtyři primární silnice do čtyř hlavních oblastí impéria a spojovaly zasněžená pohoří a pouště, deštné pralesy i úrodná údolí. Hlavní tepnu představovala tzv. Královská cesta o délce 5 200 km, mezi Quitem, Cuzcem a Tucumánem. Důležitost zmíněných spojnic si dobře uvědomoval incký panovník Pachacútec, za jehož vlády v letech 1438–1471 také stavební práce započaly. Jeho nástupci pak v úsilí pokračovali ještě po staletí.

Štafetové zprávy

Tam, kde to terén dovoloval, měřily cesty na šířku i šest metrů, zatímco v horských oblastech se zužovaly až na 50 cm. Dokládají přitom technologické a inženýrské mistrovství svých tvůrců, kteří se museli vypořádat s úskalími krajiny mnoha tváří. Kromě dlážděných stezek tvořily dopravní síť i mosty, příkopy a přilehlé budovy určené k ubytování poutníků a skladování zboží.  

Stezky po staletí využívali cestující, karavany, armády i poslové. Zprávy se po území říše šířily štafetově díky běžcům zvaným „chasquis“, kteří museli co nejrychleji překonat vzdálenost dělící dvě stanice, tedy obvykle asi 20 km. Inkové se po svých cestách většinou pohybovali pěšky, jelikož kolo ani koně neznali – pomáhaly jim pouze lamy.

TIP: Nerovné války: Čím srazili nepočetní Evropané milionové indiánské říše?

Vedle zpráv se po impériu přesouvaly nejrůznější komodity, jako drahé kovy, potraviny, peří, dřevo, koka, látky a vojenské zásoby. Existence stoletých cest – od roku 2014 souhrnně zapsaných na seznamu UNESCO jako systém andských stezek Qhapaq Ñan – zůstává podstatná rovněž pro identitu současné místní komunity. Silniční systém tak dál slouží k proudění zboží i znalostí mezi oblastmi.