Místo života a smrti: Krugerův národní park v Jihoafrické republice

Když jsme plánovali cestu do Krugerova národního parku, pečlivě jsme prostudovali řadu průvodců. Mimo jiné jsme se v nich dočetli, že to, co prožijeme v „Krugeru“, budou patrně nejsilnější zážitky našeho života. O silných zážitcích jsme nepochybovali, ale že by „nejsilnější“?! Brali jsme to jako hozenou rukavici: „Jen se ukaž, Krugere, co v sobě máš a my pak posoudíme, jestli to bylo to nejsilnější, nebo ne…“

Milostně-tragický příběh antilopy

Na celý národní park jsme měli celkem dva týdny, což je mnohem víc času, než zde stráví průměrný turista. Když podobné území navštívíte během jednoho dne, patrně uvidíte spoustu divokých zvířat a pořídíte řadu pěkných fotek. Úplně vám ale uteče možnost vnímat v delším časovém rámci chování tamních zvířecích obyvatel a příběhy jejich života. A také smrti.

Jeden z příběhů, který se nám zaryl hluboko do paměti, byl osud samečka malé antilopky trávní, v angličtině nazývané Steenbok (Raphicerus campestris). Jednoho dne prosyceného antilopí láskou jsme ho dlouho do večera sledovali, jak se u vysychajícího napajedla dvoří samičce. Po vytrvalém nadbíhání nakonec na sklonku dne konečně dosáhl svého a postaral se o pokračování svého rodu. V tu dobu už ovšem bylo těsně před západem slunce a my jsme jen tak tak stihli místo opustit a dojet do kempu před jeho večerním uzavřením. 

Druhý den ráno jsme jako vždy z kempu vyjížděli hned s otevřením brány v šest ráno, tedy těsně před rozedněním. Při takto časném startu jednak pravděpodobně spatříte nejvíc zvířat a navíc je prožívání úsvitu v africké buši nezapomenutelný zážitek. Vše je zbarveno sytě oranžově a okolní vzduch je svěží a plný očekávání. Toho rána však byl ve vzduchu cítit také pach blížící se smrti. Když jsme míjeli vysychající napajedlo, kde jsme předešlého večera sledovali neodbytné dvoření antilopího samečka, prohlíželi jsme okolí, zda zamilovanou dvojici ještě nespatříme. Samička už byla zřejmě dávno pryč a pravděpodobně ve svém lůně nesla právě se rodící život, jehož početí jsme byli svědky předešlého dne. Sameček ale moc daleko neodešel a bylo jasné, že už ani neodejde. 

Konec v bahnité louži

Dvoření předchozího dne zřejmě bylo pro samečka tak náročné, že ho neukojitelná žízeň ve vyprahlé savaně donutila vydat se pro pár loků vody do samotného středu vysychajícího napajedla. Tam ovšem polovinou těla beznadějně zapadl do hlubokého bahna. Bylo vidět, že je už značně zesláblý z celonočního boje o život a jakákoli snaha o vyproštění se z blátivé pasti končila jen hlubším zabořením se do bažiny. Celá situace na vás, ať chcete nebo ne, zapůsobí velmi depresivně. Ještě před pár hodinami jste téhož tvora sledovali plného nadšení a života a nyní nám bylo jasné, že už brzy nebude mezi živými. 

Člověku samozřejmě v takový okamžik probleskne hlavou myšlenka samečkovi nějakým způsobem pomoct, ale pravidla přírody jsou neúprosná. Do dané situace se dostal vlastní vinou. Udělal chybu a teď za ni zaplatí. To, že smrt není daleko, dokazovala i přítomnost nedočkavých predátorů. Na stromě přímo nad napajedlem na svou chvíli čekal orel jasnohlasý (Haliaeetus vocifer). Upřeným zrakem sledoval antilopku, kterou s každým pohybem opouštěly síly. V trávě okolo napajedla zase nervózně pobíhal šakal čabrakový (Canis mesomelas), který přemýšlel, jak se k nešťastníkovi bezpečně dostat. Opravdu drsný svět.

Alespoň, že sameček již splnil svůj životní úkol. Své geny předal předchozího večera dál a teď poslouží jako potrava druhým. Možná i šakal má někde svá mláďata a díky tomu, že je brzy nakrmí mrtvou antilopkou, zachrání život jim. Alespoň s tímto vnitřním postojem jsme nakonec napajedlo asi po hodině opustili.

U stromu plného supů

Další drama, které na nás v Krugeru zapůsobilo, byl příběh žirafy. Alespoň tak jsme si celou událost pojmenovali. Shodou okolností jsme ji začali sledovat na sklonku stejného dne, kdy jsme objevili umírající antilopku. Kolem žiraf není možné projet bez povšimnutí. Nejvyšší tvorové naší planety s výškou přesahující pět metrů a hmotností blížící se 800 kilogramů člověka nemůžou nechat chladným. Kráčí si svou mimochodnou chůzí pomalu a poklidně savanou a z velikého nadhledu sledují běh světa, který se odehrává u jejich nohou. Osobně mě třeba překvapilo, jak tato zvířata zůstanou naprosto v klidu, když okolo nich prochází levhart, jeden s nejefektivnějších predátorů Afriky. Žirafy zkrátka dobře vědí, že i přes svou inteligenci, špičaté zuby a ostré drápy na ně tato šelma nemá žádné páky. 

Ovšem, jak jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči, i neohroženost těchto obrů má v Krugeru své hranice. Naše představy o úplné nedotknutelnosti žiraf se rozplynuly při pohledu na smečku lvů hodující na uloveném, plně vzrostlém žirafím samci, který patrně podlehl jejich jedinečným loveckým schopnostem. Když jsme ulovenou žirafu sotva pár metrů od cesty nalezli, byla přinejmenším jeden den mrtvá, protože zadní nohy byly smečkou již sežrány a lvi s plnými břichy se jen líně povalovali okolo. Podobné místo v krajině naleznete velmi snadno. Většinou na něj upozorní nejblíže stojící strom, jenž bývá obsypán čekajícími supy, kteří touží po svém dílu potravy. 

Kořist uprostřed lví smečky

Místo s mrtvým žirafím samcem leželo v jižní části parku, kde mají lvi k dispozici obrovské množství zvěře od impal přes kudu, zebry a pakoně až po obrovská stáda buvolů. Jaká obrovská síla a zkušenost se musí skrývat v početné smečce, když všechna vyjmenovaná zvířata jim jsou málo a jako kořist si zvolí nejvyššího zástupce fauny na světě? V okolí jsme nalezli ještě jednu už čistě ohlodanou žirafí kostru, což dokazovalo, že zdejší smečka bude na lov elegantních dlouhánů specializovaná.

V Africe není mnoho smeček, které dokážou lovit africké obry a za tuto schopnost většinou vděčí dvěma až třem nejzkušenějším lvicím z celého klanu, který může mít i přes dvacet členů. Lovu se často účastní i samec, který má za úkol zavěsit se na atakovanou žirafu a svou vahou ji strhnout k zemi. Jak ale probíhalo udolání „naší žirafy“ zůstane navěky zahaleno rouškou noci, kdy většinou k lovům dochází. Návštěvníci parku jsou v tuto dobu zavřeni v ohrazených kempech.

U žirafí mršiny jsme strávili zbytek dne, až nás nakonec čas zahnal do kempu. Toho dne se za celou dobu sledování bohužel moc neodehrálo. Lvi se jen líně váleli okolo mrtvé žirafy a sem tam si některý z nich přišel pro sousto. Okolo se motala osamělá hyena, která však během dne neměla dostatek odvahy přikrást se blíž. Dokonce ani žádný ze supů na okolních stromech se neodvážil přistát u mršiny obklopené lví smečkou. I tak jsme si pochopitelně odváželi intenzivní zážitek. K našemu štěstí nebyla mršina příliš vzdálena od kempu, kde jsme měli strávit následujících pět dní, a tak byl plán na další ráno jasný. Tu noc jsem však dlouho nemohl usnout, přehrával jsem si celou scenerii pořád dokola a představoval si, co se asi na místě právě teď děje. Ovládnou mršinu hyeny, nebo si ji lvi uhájí? Zbude ze žirafy ráno ještě vůbec něco? S těmito myšlenkami jsem usínal.

Stopy nočního boje

Následujícího rána nám cesta k žirafě připadala nekonečná. Když jsme se asi za dvacet minut „konečně“ dostali na místo, dostal jsem odpovědi na všechny otázky. Ano, lví smečka si mršinu uhájila. A oproti večeru výrazně ožila! Jednotliví členové se střídali v trhání masa a cpali se, dokud neměli žaludky plné. Supi pořád poslušně čekali na větvích stromů. Bylo nicméně jasné, že se k mršině pokoušel dostat někdo jiný. Nikde v okolí jsme neviděli živé hyeny, ale u cesty ležela jedna zabitá, která se zřejmě dostala příliš blízko ke lvím drápům a čelistem. Zda se jednalo o osamocenou hyenu z předešlého večera, nebo šlo o člena nějakého početnějšího klanu, jsme nezjistili.

Při pohledu na odehrávající se drama člověka každopádně docela mrazí. Celé to dění v bezprostřední blízkosti je tak děsivě živé, že vás naprosto pohltí. Záběry, které jsem odmalička fascinovaně sledoval v britských dokumentech, najednou ožily přímo před našimi zraky. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy jste si jistí, že prožíváte něco mimořádného, co už se nebude opakovat. U mršiny jsme toho rána strávili několik hodin až do chvíle, kdy se všichni členové smečky do sytosti nacpali a začali se opět jen líně vyvalovat v paprscích slunce, které se zrovna vyhouplo nad okolní stromy.

Změna poměru sil

Dalšího rána jsme znovu stáli s autem ještě před zamčenou bránou kempu jako první a netrpělivě čekali, až nám místní hlídači otevřou. Směr naší první cesty byl opět jasně dán a udělali jsme dobře, protože situace kolem mršiny se znovu změnila. Již poměrně ohlodaná kostra žirafy už asi smečce nestála za stále častější konflikty, a tak ji přenechala dvěma lvím bratrům, kteří zatím žádnou smečku neměli. Nedá se vyloučit, že v mládí byli členy oné smečky, která žirafu ulovila. Nicméně jakmile dospěli, museli ji opustit, protože jejich otec by konkurenci ze strany dospívajících teenagerů nestrpěl. 

S menším množstvím lvích strážců výrazně stoupla odvaha supů, kteří si jediné dva páry očí dokázali bezpečně pohlídat, a tak na mršině zvesela hodovali. Lví samce to evidentně dost štvalo a snažili se opeřence od své potravy odhánět, ale supi měli zkrátka takovou převahu, že jakákoliv snaha o jejich rozehnání byla zbytečným plýtváním energie na obou stranách. Přesto se o „zjednání pořádku“ lvi stále pokoušeli. Asi jen proto, aby bylo jasné, jaká je v africké savaně hierarchie. Na scéně se objevilo i několik hyen, které byly stále drzejší a k mršině se odvažovaly blíž a blíž. 

Kruger se skutečně „ukázal“

Příběh mrtvé žirafy se začal završovat následujícího dne. Na místě jsme opět byli hned s vycházejícím sluncem. Po lvech zde již nebylo ani památky. Lví samci vyklidili pole drzým hyenám, které v obležení supů hltaly zbytky mršiny. Bylo impozantní, s jakou lehkostí zvládaly odkusovat a chroupat žebra mrtvé žirafy. Síla stisku hyeních čelistí opravdu nemá obdoby. Jinak ztichlou savanou probouzející se do dalšího dne se tak do dáli nesly zvuky praskajících kostí v doprovodu šíleného orchestru hyeního kvílivého chichotání. Po tomto finálním až hororovém hyením řádění zbyla ze žirafy jen pánev a část páteře. Zbytek kostí hyeny buď sežraly, nebo roztahaly po okolí. 

Následujícího dne bylo místo činu již zcela opuštěno a jen okolní buš zůstala trvalým svědkem představení, které se zde předchozí dny odehrávalo. Podle sehranosti všech vystupujících se ale jistě nejednalo o žádnou premiéru ani derniéru, a tak se i v tento okamžik určitě na mnoha místech Krugerova národního parku odehrávají podobná představení nejkrásnějšího divadla světa. Divadla africké divočiny, které nikdy nemá divadelní prázdniny.

TIP: Spolupráce i sobeckost šakalů: U sloní mršiny panuje přísná hierarchie

Pro účastníky celé scény to byly jen všední dny strávené obstaráváním si potravy nebo snahy přežít do dalšího dne. Pro nás lidi ze srdce Evropy se však jednalo o zážitek na celý život. Pokorně jsme museli přiznat, že knižní průvodci se nemýlili. Tohle byl ten doposud nejsilnější zážitek z divoké přírody, který jsme kdy měli šanci pozorovat.