Mezi nebem a zemí: Řecký klášterní komplex Meteora

Jak dokázali první z nich vyšplhat na hladké a strmé skály, zůstává dosud nevyjasněnou záhadou. Výstup na víc než pět set metrů vysoké kamenné pilíře představuje náročnou výzvu i pro zkušené horolezce, kteří dnes mají k dispozici moderní vybavení; poustevníci se však na obtížně přístupném pískovcovém masivu začali usazovat již v 11. století. Roku 1356 pak na vrcholu jednoho z nich vyrostl první z pozdějších 24 klášterů, proslulých mimořádně působivou architekturou, jakož i majestátními interiéry plnými ikon od nejvyhlášenějších umělců své doby.

Současní návštěvníci se již nahoru dostanou relativně pohodlně po schodech, vystavěných ovšem až ve 20. letech minulého století. Jejich obdiv ještě umocňuje fakt, že veškerý materiál museli mniši před staletími vynosit po žebřících na zádech nebo vytahat pomocí lan a kladek. Žebříky navíc po dokončení staveb většinou strhli v obavě z nepřátel, což jim umožnilo vést život dokonale oddělený od toho světského. Jakmile se řeholníci jednou ocitli nahoře, neměli už téměř žádný důvod skálu opouštět: I na omezeném prostoru pískovcového útesu se dalo zřídit skromné políčko, případně získávali jídlo od obyvatel vesnice. Až později přibyly primitivní výtahy, které ulehčovaly kontakt kláštera s okolím a přivážení zásob.

Útočiště před nájezdníky

Při pohledu ze země se zdá, jako by byly kláštery zavěšené na obloze. Ten první si proto vysloužil přídomek „Megalon meteoron“, doslova „velký a vznášející se“, a později dal název celému komplexu. Ikonické jméno vymyslel jistý Atanáš, který zřejmě spolu s několika svými následovníky přišel v první polovině 14. století z proslulého mužského kláštera na poloostrově Athos a Velký Meteoron založil.

Hypotéz, proč středověcí stavitelé zvolili pro vybudování svého vrcholného díla tak specifickou lokalitu, existuje hned několik. Kláštery sice v minulosti často vznikaly na zvláštních místech pro zdůraznění jejich spirituálního významu, ale zároveň bývaly ze své podstaty otevřené poutníkům – což v daném případě nepřicházelo v úvahu, neboť na podobný výstup si troufl málokdo. Historikové proto předpokládají, že primárně měla Meteora křesťanům zajistit azyl před nájezdníky. Poustevníci navíc získali kýžený klid pro meditování a mohli si jej takřka bez omezení užívat po několik následujících staletí.

Od vrcholu k úpadku

Zlatou éru zažila Meteora na přelomu 16. a 17. století, kdy tam fungovalo 24 samostatných klášterů a mniši provozovali mimo jiné knihařské dílny. Ani takřka úplná izolace však neznamenala stoprocentní ochranu před okolními událostmi: V 18. a 19. století zažila Meteora období úpadku, které vyústilo v postupné rušení klášterů a odchod mnichů. Od definitivního zániku uchránil komplex až zásah řecké vlády, jež ho v roce 1921 prohlásila za národní kulturní památku. Zdá se však, že s poklesem autority se začala lámat také morálka. Těžko si jinak vysvětlit zvláštní incident z roku 1930, kdy prý vesničané z nedalekého Kastraki jeden z klášterů podpálili, protože jim mniši údajně chodili svádět dcery.

Tvrdou ránu již tak značně prořídlým mnišským komunitám potom zasadila druhá světová válka, kdy se některé monastýry dokonce ocitly pod německou palbou kvůli podezření, že se v nich ukrývají partyzáni. Následná občanská válka mezi řeckými komunisty a demokraty vedla k tomu, že z Meteory odešla naprostá většina zbývajících řeholníků a ti poslední se uchýlili pouze do dvou svatyní – Velkého Meteoronu a Varlaamu.

Řecké Machu Picchu

Mnišský život se pak v místě plně obnovil až v roce 1960 a v současné době v Meteoře funguje šest klášterů, z toho čtyři mužské a dva ženské. Jako první příslušnice něžného pohlaví mohla do Velkého Meteoronu v roce 1921 vstoupit rumunská královna Marie Edinburská a krátce nato se v monastýrech usadily i jeptišky. S jejich příchodem se přitom pojí jiný kuriózní příběh zahrnující obyvatele Kastraki: Roku 1925 v jednom z klášterů údajně vypukl požár, a když mniši požádali o pomoc s hašením obyvatele údolní osady, skupina vesničanek jim vyhověla – hned poté však nahoře založila vlastní komunitu. Avaton neboli vyloučení žen z přístupu do klášterů trvalo v případě Velkého Meteoronu a Varlaamu až do 40. let minulého století, dnes však mohou dámy do všech částí komplexu bez omezení.

Alespoň část původního významu se Meteoře podařilo získat zpátky v roce 1988, kdy ji vzalo pod svou ochranu UNESCO. Kláštery se záhy proměnily v jednu z nejpopulárnějších památek řecké pevniny, nepočítáme-li starověké skvosty: Podle analýzy Jonathana Bella z neziskové organizace World Monument Fund tam ročně zavítá na 1,5 milionu turistů, tedy zhruba stejný počet jako do proslulého Machu Picchu v Peru. Značnou část návštěvníků nicméně netvoří milovníci umění, nýbrž sportovci – skály v okolí totiž lákají na perfektní lezecké podmínky.

Tvrdý život

Život je dnes v Meteoře stejně tvrdý jako před staletími. Pokud se chce někdo stát členem komunity, musí absolvovat pohovor a poté nastoupí do několikaletého noviciátu, během nějž může kdykoliv odejít. Místní režim totiž není pro všechny: Každé ráno se vstává o půl čtvrté a do pěti hodin se každý mnich modlí o samotě ve své cele. Následuje bohoslužba trvající až do půl osmé a teprve poté začíná běžný život, naplněný fyzickou prací a studiem svatých textů. Celý den je pak proložený modlitbami. Mniši kromě svých šatů a drobností denní hygieny nevlastní vůbec nic. Vše je společné a řádu vládne slovo opata, který s přihlédnutím k radám nejstarších bratrů rozhoduje prakticky o veškerých záležitostech. Vedle zbožnosti představuje největší ctnost mnicha poslušnost.

TIP: Kláštery ve stínu buků na pomezí Ukrajiny a Rumunska

V klášterech se zahradničí, včelaří, vyrábějí se svíce ze včelího vosku, jeptišky vyšívají liturgická roucha a v dílnách vznikají ikony. Kláštery se snaží být maximálně soběstačné: Určitý zdroj příjmů tvoří vybrané vstupné, ale většina peněz plyne z pronajímání pozemků. Během staletí odkazovali zbožní patroni klášterům pole i louky, takže ačkoliv jsou samotní bratři a sestry chudí, jejich instituce dokáže svůj provoz spolehlivě financovat.