Metropole, nebo vesnice: Kde je vyšší šance na zdravější život?

Při slově „velkoměsto“ si většina z nás představí vyspělou moderní metropoli s vysokým životním standardem, dostupnou zdravotní péčí a fungující infrastrukturou. Pravdou však je, že podobný „luxus“, zahrnující mimo jiné i samozřejmý přístup k pitné vodě, kanalizaci nebo systému odpadového hospodářství, si může dopřát jen ta šťastnější a výrazně menší část současné světové populace. Ačkoliv urbanizace a přibývání zastavěných zón postupují nejrychlejším tempem v zaznamenané historii, současně platí, že největší boom probíhá v rozvojových zemích.

Podle Světové zdravotnické organizace až 40 % nově urbanizovaných oblastí připadá na slumy, jejichž obyvatelé nemají přístup k výše zmíněným „vymoženostem“. A jak uvádí OSN, v praxi to znamená, že ještě na počátku 21. století žije bez dostatečných hygienických opatření celkem 700 milionů osob. Dalších 156 milionů lidí pak ve svém bydlišti nemůže využívat žádný zdroj nezávadné vody. Je zřejmé, že takové prostředí představuje zcela nevhodné podmínky pro zdravý životní styl: Už jen proto, že ve slumech dochází k dramatickému šíření nakažlivých chorob. Existuje tu až třikrát větší pravděpodobnost, že se nakazíte nemocemi jako AIDS, tuberkulózou, zápalem plic nebo úplavicí. 

Nevyspalí kosové

Ovšem i kdybychom si odmysleli základní problémy třetího světa a zahrnuli do hypotetických úvah pouze rozvinuté státy, ani pokrok na poli uspokojení základních životních potřeb rozhodně nevytváří záruku bezpečného a zdravého zázemí. Problémy, jimž obyvatelé moderních velkoměst čelí, jen nejsou vidět: Při procházce ulicemi průměrného většího města v rozvinuté části světa si neuvědomujeme, že vdechujete vzduch, který je z 91 % znečištěný. Navíc je o 3 až 5 °C teplejší než ve volné přírodě, protože mohutné masy betonových ploch (zejména během horkého léta) odrážejí teplo. A ani se zmíněnými nemocemi tomu není jinak: Třebaže ty infekční se ve vyspělých městech daří držet poměrně pod kontrolou, zcela jiná situace platí, pokud jde o tzv. civilizační choroby.

Podle statistik trpí obyvatelé měst častěji kardiovaskulárními a dýchacími potížemi – platí pro ně mimo jiné vyšší riziko, že prodělají infarkt nebo se u nich rozvine astma či chronická obstrukční plicní nemoc. Samostatnou kapitolu pak představuje spánek – není žádným překvapením, že neustálé světelné či hlukové znečištění má na kvalitu odpočinku výrazný dopad. Bezprostředním důsledkem je únava, ovšem dlouhodobý nedostatek spánku může negativně ovlivnit také cirkadiánní rytmy. Což mimochodem působí nejen na lidi, ale též na zvířata: Kupříkladu kosi žijící ve městech bývají aktivní v průměru o čtyřicet minut déle než jejich venkovští příbuzní.

Stresující tlačenice

Pokud jde o psychiatrické diagnózy, pacienti s bydlištěm ve městě se s nimi potýkají průměrně o třetinu častěji než ti z vesnic. Existuje zde například o 20 % vyšší riziko, že se u nich rozvine deprese nebo úzkostná porucha, a dokonce až o tři čtvrtiny častěji trpí psychózami. 

V případě duševních poruch se navíc potvrdilo, že riziko jejich vzniku je úměrné času, který dotyčný strávil v městském prostředí v dětství, potažmo v dospívání. Studie z roku 2011 provedená odborníky z univerzity v německém Heidelbergu prokázala, že velikost amygdaly (mozkové části zodpovědné mimo jiné za bazální reflexy strachu) úzce koreluje s velikostí města, v němž dotyčný žije. Vyšší aktivita v mozkových centrech spojených se stresovou odpovědí pak může odstartovat patologické změny.

Faktorů, které zapříčiňují sice mírnou, ale trvale přítomnou stresovou zátěž, přitom při životě ve městě přichází do hry vícero, například tlak na výkon v zaměstnání, sociální nerovnost nebo vysoká kriminalita. Podle profesora Jiřího Horáčka z Národního ústavu duševního zdraví mohou být na vině i poměrně překvapivé příčiny, jako třeba vyšší fyzická blízkost ostatních osob: Třeba v tlačenicích v hromadné dopravě někdo neustále prolamuje hranice našeho osobního prostoru, což může u citlivých jedinců vyvolávat úzkost a pocit ohrožení. 

Jedovaté zplodiny

Na druhou stranu, pro řadu lidí může z tohoto hlediska městský život vytvářet naopak výzvu a ve výsledku jim umožní získat benefity, na něž by při venkovském stylu života nikdy nedosáhli, zejména pokud jde o úspěchy v oblasti studia či následné kariéry. Ovšem pozor – neplatí automaticky se nabízející rovnice, že život ve městě, který se logicky pojí s vyšší dostupností kvalitního vzdělání, je automaticky zárukou studijního úspěchu.

Na vině je poněkud překvapivá příčina, na kterou jsme v tomto textu narazili již několikrát: kvalita ovzduší. Studie prokázaly, že pokud žáci skládají zkoušky ve znečištěném vzduchu, vykazují prokazatelně horší výsledky než ti, kteří dýchají čistší vzduch, a to i pokud je rozdíl v hladině škodlivých látek jen minimální. Jedna z izraelských studií dokonce zjistila, že studenti ze „znečištěných“ regionů dostávají v dospělosti nižší platy.

Že právě znečištění vzduchu patří mezi nejvýznamnější stinné stránky městského života, prokázal i nedávný výzkum lékařů z washingtonské univerzity. Podle nějž každodenní vystavení se zplodinám plujícím v městském ovzduší lze přirovnat k tomu, jako bychom kouřili balíček cigaret denně po dobu 29 let. WHO uvádí, že v roce 2012 zapříčinil toxický vzduch 3,7 milionu předčasných úmrtí, zejména v důsledku srdečního selhání a mrtvice. 

Úl bez smogu

Aby toho nebylo málo, kvalita vzduchu dost možná ovlivňuje i to, jakým způsobem pracuje náš metabolismus. Uvedená hypotéza se sice zatím potvrdila jen na zvířatech, přesto stojí za zamyšlení: Částečky prachu vyvolávají v plicích chronický mírný zánět, jenž následně způsobuje stresovou reakci. Na tu organismus reaguje mimo jiné vyplavením specifických hormonů, přičemž jedním z důsledků je zvýšení hladiny cukru v krvi.

V dlouhodobém hledisku může tento „nepřirozený“ stav vést ke změně způsobu, jakým naše tělo nakládá s glukózou. Z výsledků rozsáhlé studie kanadských vědců provedené na 62 000 obyvatelích velkoměst vyplynulo, že riziko vzniku cukrovky roste o 11 % s každými deseti mikrogramy znečištěných částic na jeden kubický metr vzduchu.

V reakci na uvedená zjištění už v některých světových městech experimentují s poněkud netradičními mechanismy, jak snížit množství škodlivých částic v ovzduší: V Pekingu například nedávno vyrostla sedmimetrová „bezsmogová věž“ podobná gigantickému včelímu úlu, která podle architektů dokáže vyčistit vzduch ve svém okolí, jež odpovídá rozloze fotbalového hřiště. Princip je jednoduchý – vzduch s obsahem škodlivin je nasáván dovnitř, kde toxické částice zachytí negativně nabité pláty, a ven pak proudí už jen ten čistý. Kolemjdoucí se u věže s oblibou zastavují a dopřávají svým plicím alespoň chvilkovou úlevu.

Otylí venkované?

Na druhou stranu, i v případě života ve městech se lze odkázat na oblíbené rčení o tom, že každá mince má dvě strany. Zmíněná obezita se totiž rozhodně neomezuje jen na urbanizované zóny. Ba naopak, zažitá představa zdravím kypících štíhlých vesničanů je podle všeho jen mýtus. V roce 2019 publikoval časopis Nature výsledky rozsáhlé mezinárodní studie, která porovnávala souhrnná data o BMI nashromážděná za více než tři desetiletí výzkumů. Vyplynulo z ní, že zhruba 55 % lidí trpících obezitou žije právě na venkově. Podle vědců je jedním z možných vysvětlení to, že v odlehlejších oblastech paradoxně častěji spoléhají na auta a do práce i na nákup se vozí, místo aby chodili pěšky. A protože mnohdy nemají k dispozici samoobsluhu v dostupné vzdálenosti, nakupují mnohem více trvanlivé a mražené polotovary, o nichž je všeobecně známo, že ke štíhlé linii příliš nepřispívají.

TIP: Vědci doporučují: Už jedna hodina v přírodě snižuje stres v mozku

Ze statistického hlediska pak ve městech oproti vesnicím hrozí nižší pravděpodobnost úmrtí z důvodu dopravní nehody (a to až o polovinu) či násilného trestného činu nebo zranění. Dokonce i míra sebevražd je celosvětově až o desetinu nižší právě ve městech. Nesporný benefit v neposlední řadě představuje lepší dostupnost kvalitní lékařské péče, a to jak té urgentní, tak preventivní.