Město jako sídlo hříchu: Jak se bydlelo v dávných dobách

Vesnice byla chápána jako sídlo nezkaženého člověka a přírody. Podle církevních kazatelů ve městě bujel hřích a mamon. Tam, kde bylo příliš mnoho lidí pohromadě, byl prostor pro kriminalitu, špinavé obchody a nevázanou zábavu. 

Vznik měst

Od příchodu Slovanů na naše území v 5. století zde byla budována různá sídliště či osady podobající se městům. Budování měst v pravém slova smyslu probíhalo v západní Evropě zhruba od 11. století. U nás pak největší boom nastal ve století 13., tedy za vlády posledních Přemyslovců. Spočíval zejména v postupném spojování a srůstání menších aglomerací.

Historik Václav Vojtíšek popsal středověké město jako samosprávné středisko, opevněné hradbami a nadané výsadami. To zcela vystihovalo jeho funkce. Výsady sloužily obvykle k rozvoji obchodu a podnikání, samospráva ubírala práci královským úředníkům a dávala měšťanům pocit výlučnosti a nadřazenosti nad obyčejnými poddanými z vesnice a hradby je pochopitelně měly ochránit před vpádem nepřátel. Dlužno poznamenat, že dobýt dobře opevněné město bylo často těžší než pořádný hrad. Však se sem také v případě ohrožení stahovali lidé z širokého okolí i se svým movitým majetkem.

Centrum hospodářství a kultury

Už jsme se zmínili, že hlavní funkce města byla ekonomická – pořádaly se tam trhy, vybíralo mýto a točily se peníze. Abychom však nezůstali jen u toho mamonu, nezapomínejme na rozvoj kulturního života – hospody, nevěstince, knihovny, zábavy, kostely, fary a k nim patřící školy. Postupem času získala některá města i svůj soud a právo soudit své příslušníky podle vlastních zákonů. Tohle šlechtici pochopitelně neviděli rádi, protože ztráceli nad městem vliv, ale o to více se to hodilo králi či markraběti, který se zbavil části starostí a naopak tím vliv získával, protože královská města byla vhodnou protiváhou stále vzrůstající moci šlechtické.

Z toho je vidět, že není město jako město. Zeměpanská (královská či markraběcí) města, jejichž vlastníkem byl sám král či markrabě, měla mnohem větší prostor k rozvoji, než města poddanská, která se dělila na církevní (biskupská, klášterní) a šlechtická. Zároveň se také rozlišovala na velká (civitates) a malá (oppida). Zvláštní skupinou byla sídelní města, dnes bychom řekli hlavní, mezi které patřila neodmyslitelně Praha, Olomouc a Brno.