Mechanizovaná pěchota v boji (1): Taktika tankových granátníků

Až do první světové války se všechny armády spoléhaly na pěchotu, podporovanou jezdectvem a dělostřelectvem. Kavalerii, ještě v meziválečném období velmi rozšířenou, však začaly postupně vytlačovat mechanizované obrněnce – automobily a tanky. Velká Británie se rozhodla přizpůsobit rychlost postupu těchto nových strojů vojákům a zavedla do výzbroje pomalé pěchotní tanky, německý teoretik Hans Guderian však uvažoval při prosazování své doktríny blitzkriegu jinak.

Německá cesta

Tanky podle něj měly postupovat co nejrychleji a podpůrné síly s nimi musely držet krok. Němci proto považovali za nezbytné postavit vozidla, která umožní rychlé přesuny jak pro pěchotní družstva, tak i pro dělostřelectvo. Výsledek představoval konstrukce legendárního polopásového obrněného transportéru SdKfz 250, u nás známého pod přezdívkou „hakl“.

I když jich německý průmysl nestačil dodávat dost na to, aby takový stroj mělo každé pěchotní družstvo, sehrály v podpůrné roli tankových klínů rozhodující roli. „Hakly“ se vyráběly po celou válku ve velkých sériích, na rozdíl od Sovětského svazu, který se problematikou obrněných transportérů prakticky nezabýval. Rudoarmějci se přepravovali na tancích, kde však byli vystaveni výkyvům počasí i nepřátelské palbě. 

Na zteč

Nacisté se snažili armádě vštípit ofenzivního ducha, takže hlavní bojovou činností Wehrmachtu měl být koordinovaný útok mobilních sil, podporovaný těžkým dělostřelectvem a taktickým letectvem. Základními premisami se staly moment překvapení a rychlost postupu, protože nepřátelská obrana nesměla dostat čas nasadit zálohy a odrazit postupující obrněnce. Jako první nastupovaly do boje motorizované jednotky průzkumného praporu, které se snažily rychlými výpady malých skupin obrněných automobilů a lehkých tanků zjistit slabiny v protivníkově linii, prověřit nosnost mostů a sjízdnost terénu.

TIP: Německá tanková rota v boji: Všestranně použitelná zbraň

Zprávy z průzkumu měly rozhodující vliv pro vhodné naplánování směrů útoku. Obrněnce nesměly za žádnou cenu uváznout v bahně nebo v neprostupném lese. Počátkem války se používaly pro průzkum motocykly, jež postupně nahrazovaly obrněné automobily a transportéry. Podle charakteru terénu museli průzkumníci vyrazit až desítky kilometrů vpřed, aby ověřili platnost map a doplnili detaily, které se nedaly zjistit ze snímků pořízených letectvem. 

Držet krok s tanky

Důležitost tohoto úkolu rostla v zimě, kdy vše zmizelo pod sněhem, a také všeobecně v Sovětském svazu, kde Němcům dlouhodobě chyběly kvalitní mapy. Operační oddělení divize vypracovalo plán útoku na základě zpráv připravených kartografickým oddílem a štáb poté rozpracoval rozkazy jednotlivým bojovým a podpůrným jednotkám. Podle běžně používané doktríny tankové prapory zaútočily vpřed na zjištěné nepřátelské opěrné body, a pokud se je nepodařilo rozdrtit z chodu, objely je a pokračovaly ke svému konečnému cíli.

Doprovázely je pěší prapory, jejichž úkoly se lišily podle stupně motorizace. Oproti dnes rozšířeným představám o vybavenosti obrněnými transportéry měly některé granátnické roty k dispozici pouze nákladní a osobní terénní automobily různých (mnohdy kořistních) typů. Bývalo zvykem, že alespoň první rota každého granátnického praporu byla plně obrněná, aby mohla útočit v prvním sledu s tanky.

Dokončení: Mechanizovaná pěchota v boji (2): Taktika tankových granátníků (vychází v neděli 18. února)

Ostatní roty pak v druhé linii likvidovaly uzly obrany, které zůstaly za postupujícími obrněnci. Celý postup museli velitelé velmi dobře koordinovat, aby se vysunuté jednotky nedostaly do obklíčení. Pokud se nepodařilo nepřátelský odpor zlomit mobilními oddíly, přivolali důstojníci pěchotu a tažené dělostřelectvo, jež pokračovaly v obkličovacích bojích.