Maxmiliánovo dobrodružství: Co se stalo s českým doprovodem mexického císaře?

Být mladším sourozencem rakouského císaře znamenalo vést dobře zajištěný život, ovšem bez velké politické váhy. Platilo to i pro arcivévodu Maxmiliána. Byl ustaven vicekrálem Lombardska-Benátska, ovšem císaři se znelíbil svojí liberální politikou a o funkci záhy přišel. Se svou půvabnou manželkou Charlottou se pak usadil na romantickém zámku Miramare, vystavěném nedaleko Terstu.

Maxmiliánovým největším dobrodružstvím mohla zůstat plavba kolem světa v letech 1857–1859, ale osud nakonec rozhodl jinak. Do hry vstoupil Napoleon III. a jeho vlastní zájmy v revolucí zmítaném Mexiku.

Když padlo Ciudad de México, odpor pod vedením prezidenta Juáreze se stáhl do provincií. Před Napoleonem III. nyní vyvstala otázka, koho postavit do čela nového režimu. Ve shodě s představiteli mexických konzervativců se jeho zrak obrátil k Maxmiliánovi. Arcivévoda zpočátku váhal, ale když mu před očima zamávali zmanipulovaným plebiscitem, podle kterého měl jako císař naprostou podporu svých budoucích poddaných, pln naivních představ přijal.

Příliš mnoho dobrovolníků

Rakouský ministr zahraničí hrabě Rechberg předvídavě označil mexický podnik za „nešťastné, nedozírné a nevypočitatelné dobrodružství“. Ani František Josef I. s bratrovým rozhodnutím zpočátku nesouhlasil, ale smířil se s ním. Sourozenci navíc vyšel vstříc povolením k nabírání vojáků do dobrovolnického sboru. Hlavní tíži bojů s republikány měli nést Francouzi a domácí mexické oddíly, ovšem vojáci z habsburských zemí představovali vítanou posilu, v níž mohl císař Maxmilián I. najít spolehlivou oporu.

Síla sboru byla určena na 6 000 vojáků a 300 námořníků. Lákavá nabídka obsahovala vedle okamžité finanční odměny a pravidelného žoldu i příslib udělení mexických pozemků vysloužilcům. Podmínky přijetí byly značně volné. Kromě „dobrého chování“ se bral přednostní zřetel k „osobám neženatým, které nemají výše čtyřiceti let, jsou silného těla a křesťanského náboženství“.

Nábor probíhal ve všech zemích habsburské říše, a to s takovým úspěchem, že mnozí zájemci museli z náborových kanceláří odejít s nepořízenou. Na verbovacím úspěchu se podepsala také všeobecná neznalost mexických poměrů, o které se kriticky vyjádřily pražské noviny: „Mnoho českých důstojníků vojenských chystá se na cestu do Mexika a i v rozmluvě soukromé líčí se zámořská vlast žluté zimnice jako nějaké Eldorado medem a strdím oplývající [...]. Ztráty lidí, kteří této odvahy a podnikavosti mají, jest škoda pro naši vlast domácí, jest to značný úbytek domácí inteligence.“ 

Vzdechy redaktorů ale zviklaly sotva koho. Přesné počty českých dobrovolníků neznáme – už kvůli dobovému komolení jmen a mnohdy obtížnému rozlišování mezi českými Němci a Čechy. Když se sbor v září 1864 v Lublani cvičil a chystal k plavbě přes moře, figurovalo v něm 628 rekrutů z Čech a 320 z Moravy. Zvláštní skupinu mezi nimi tvořili exkluzivně placení hudebníci vojenských kapel, kterých se mezi Čechy našlo vždycky dost.

TIP: Po císařově boku: Jak se český lékárník Kaska dostal do Mexika?

Naše krajany bychom ovšem našli i v Maxmiliánově bezprostřední blízkosti: důstojníka císařovy gardy podplukovníka Grünnera, podplukovníka Boleslavského, doktory Vávru a Bohuslávka nebo lékárníka Kasku. 

Do bojů s republikány

Maxmilián a jeho manželka (nyní používající jména Maxmiliano a Carlota), dorazili do své nové vlasti už na jaře 1864. Jejich nadšení však po přistání poněkud opadlo. Mexiko mělo vedle své pompézní tváře také tu opačnou, chudou a zaostalou, a navíc se císařství drželo jen díky síle francouzských bajonetů. Pohádky o všeobecné podpoře mexického lidu se konečně ukázaly v pravém světle. 

Tomu odpovídaly i úkoly dobrovolnického sboru. Jakmile se jeho příslušníci dostali na mexickou půdu, čekal je nástup do boje. Původně je Maxmilián hodlal poslat na poloostrov Yucatan, aby chránili tamní loajální obyvatelstvo před indiány, ale nakonec zamířili dobýt Teziutlán, dobře opevněné město se silnou republikánskou posádkou. Přestože jim zadaný úkol znesnadňovala obtížná aklimatizace, úspěšně ho splnili. Při zteči teziutlánských opevnění byl mimo jiné raněn český kadet Dokupil, který se za svou statečnost dočkal povýšení na důstojníka. 

Dobytí Teziutlánu ale představovalo pouze první dějství celé anabáze. Kdyby se revolucionáři pouštěli do standardních polních bitev, patrně by se je podařilo zpacifikovat. Oni se však místo toho uchylovali k dílčím přepadovým akcím a náhlým útokům na jednotlivá města. Žádná jasná válečná linie neexistovala. Jména jako Puebla, Tulancingo či Oaxaca byla rakouským dobrovolníkům ještě před rokem naprosto neznámá, ale nyní se v těchto městech a provinciích rozhodovalo o jejich životech.  

Kolaps impéria 

Situace se nevyvíjela dobře ani politicky. Napoleon III. bezostyšně porušil dohodu o přítomnosti svých vojsk do konce roku 1867, a začal je předčasně stahovat do Evropy. Tím se otevřely dveře k opětovnému nástupu revolučních sil. V květnu upadl Maxmilián do zajetí a i přes četné protesty ze zahraničí skončil 19. června 1867 před popravčí četou.

Musíme ale dokončit i příběh dobrovolnického sboru. Velká většina jeho příslušníků odjela už před Maxmiliánovým zajetím lodními transporty zpět do vlasti. A co ti, kteří bojovali pod císařskou zástavou až do samého konce nebo padli do zajetí? Snad nejlépe skončili muzikanti, jejichž hudbu Mexičané obdivovali a nabídli jim dobře placený přestup do republikánského vojska. Historici spolehlivě doložili, že české písně a dechovka zanechaly na mexické lidové hudbě trvalý otisk. 

TIP: „Čeští“ mariachis: Mexické hudebníky inspirovala císařská vojenská kutálka!

Některé vojáky osud pro změnu zavedl do USA. Mezi tyto veterány patřil dobříšský rodák Josef Lebeda. Jako zajatec musel zametat ulice, balit náboje pro republikánskou armádu a později pracovat na cukrové plantáži. Po osmi měsících byl Lebeda propuštěn na svobodu, aniž by dostal jakékoliv prostředky na cestu domů. Vydělal si proto něco málo peněz jako kočí a vyrazil na sever do Texasu, odkud měl zprávy od dalších spolubojovníků. 

Na růžích ale neměli ustláno ani navrátilci do vlasti. Sliby o přidělení mexické půdy se rozplynuly a „mexičtí“ důstojníci mohli být ještě rádi, když je rakouská armáda přijala do svých řad v původních nižších hodnostech. Přestože vzniklo pár podpůrných veteránských spolků, na zabezpečení vysloužilců se příliš nehledělo.