Malý ostrov zalitý krví (2): Japonsko-americká bitva o Saipan

Po dlouhých přípravách zahájili Američané v červnu 1944 operaci Forager směřující k dobytí Marian. První přišel na řadu ostrov Saipan, kterému Washington přikládal značný význam. Jeho ovládnutí by totiž Spojencům umožnilo vybudovat odrazový můstek pro útok na zbytek souostroví a poté i základnu pro další ofenzivní akce.

02.06.2024 - Miroslav Mašek



Japonský velitel ostrova Saipan generálporučík Jošicugu Saitó po vylodění amerických jednotek stále doufal, že protivníka zatlačí do moře, a z generálního štábu obdržel následující radiogram: „Jelikož osud Japonska závisí na výsledku vaší operace, povzbuďte ducha důstojníků i vojáků, aby až do konce statečně a vytrvale usilovali o zničení nepřítele a zmírnili tím starosti našeho císaře.“ Ze štábu 31. armády zamířila zpět odpověď v podobném duchu: „Obdrželi jsme vznešené císařské sdělení a jsme vděčni za projev nekonečné císařské přízně. I kdybychom měli obětovat 10 000 životů, věříme, že si ji zasloužíme.“ 

Málokdo tušil, že mrtvých bude podstatně více. Už 17. června se totiž Američanům podařilo zajistit předmostí a nazítří se probili hluboko do nitra Saipanu, čímž rozdělili obránce na dvě části. 

Mezitím ponorky hlídkující u Filipín ohlásily Raymondu Spruancemu, že se po obou stranách ostrova Samar k Saipanu blíží dva velké svazy nepřítele. Admirál okamžitě odvolal invazi na nedaleký a taktéž důležitý Guam, plánovanou právě na 18. června, a začal se chystat na námořní střetnutí. To vstoupilo do dějin jako „velké střílení krocanů na Marianách“, a aniž to Nagumo se Saitóem rozpoznali, drtivá porážka císařského námořnictva rozhodla též o osudu obránců Saipanu.

Spory mezi Američany 

Generálporučík námořní pěchoty Holland Smith, který velel vyloděným silám, tedy zahájil přípravu rozhodující ofenzivy. Začala 23. června 1944, směřovala na sever a zapojil se do ní kompletní V. obojživelný sbor. Na křídlech se probíjely náročným terénem 2. a 4. divize USMC, uprostřed postupovala 27. divize US Army. Tento svazek sestavený převážně z útvarů newyorské Národní gardy měl oproti námořní pěchotě výrazně vyšší věkový průměr a Japonci v jeho sektoru kladli i nejtvrdší odpor. Kvůli tomu se postup vojáků zpomalil natolik, že se obě mariňácké formace ocitly v ohrožení. 

Smith za hlavní příčinu považoval „nedostatek bojového ducha“ svého jmenovce – velitele 27. divize generálmajora Ralpha Smithe. Po rychlé konzultaci s nadřízenými admirály Turnerem a Spruancem jej odvolal, což vyvolalo krizi ve vztazích mezi armádou a námořnictvem. Vrchní velitel sil US Army v Tichomoří generálporučík Robert Richardson jmenoval výbor, jenž měl událost prošetřit, a do celé věci se vložil i americký tisk. Zatímco některé listy podporovaly mariňáky, jiné je nařkly z mrhání životy a vyzdvihovaly osobu generála Douglase MacArthura

Než se bouře ve sklenici vody přehnala, ukázalo se, že změna ve velení 27. divize pozitivní výsledek nepřinesla. Vojáci se stále probíjeli středem ostrova, který překřtili na „Údolí smrti“, jen velmi obtížně. Úspěchu naopak dosáhla 2. divize USMC a prorazila k vrcholku Tapotchau. Tím se postavení obránců výrazně zhoršilo a na poradě japonských velitelů zazněly pochmurné zprávy: nepřítel kontroluje moře i oblohu, spojení císařských jednotek je narušeno, panuje nedostatek zbraní i munice a bombardování neustává. Důstojníci se shodli, že kapitulace nepřichází v úvahu, nicméně Saipan už nelze příliš dlouho udržet.

Smrt vlastní rukou 

Za této situace přesunul Saitó své velitelství do malé jeskyně, vzdálené necelé 2 km od Tapotchau. Následovaly další porady o vybudování nových defenzivních linií, jenže všechny návrhy ztroskotávaly na přílišném rozptýlení Japonců po celém severním Saipanu. Než se císařští důstojníci dohodli, příslušníci 27. divize 30. června konečně prorazili Údolím smrti. Odpor poté začal slábnout a 3. července obsadila 4. divize USMC rozbombardované zbytky městečka Garapan na západním pobřeží. Japonci se v následujících dnech opakovaně pokoušeli obnovit souvislou linii, jenže vytrvalý tlak protivníka jim v tom zabránil. 

Do 5. července se přeživší císařské oddíly stáhly do nejsevernější čtvrtiny ostrova a o překotnosti jejich ústupu svědčí fakt, že Saitó musel přesouvat velitelské stanoviště hned šestkrát. K večeru téhož dne padlo rozhodnutí shromaždit zbývající jednotky na jednom místě, aby provedly závěrečný banzai útok. Nagumo se Saitóem už se jej zúčastnit nehodlali – raději zahájili přípravy na svůj odchod z tohoto světa. Plány poslední zteče narušila rádiová zpráva z Tokia, v níž hlavní stan nařizoval posádce pokračovat v obranných bojích, dokud nedorazí posily. To způsobilo rozkol mezi příslušníky obou složek ozbrojených sil. Zatímco námořníci ve štábu byli připraveni uposlechnout, vojáci horovali za sebevražedný útok a obviňovali své oponenty ze zbabělosti. Šlo však jen o akademickou debatu, protože obě strany věděly, že naděje na přísun čerstvých bojovníků je nulová. 

Hádky trvaly celou noc a Japonci se nedobrali žádného výsledku. Spor nakonec rozhodl nepřítel – za úsvitu 6. července totiž americké tanky pronikly do blízkosti velitelské jeskyně. Za této situace přečetl Saitó důstojníkům poslední prohlášení, po němž spolu s Nagumem spáchal sebevraždu. Pobočník měl ihned spálit jejich těla, jenže se obával, že by protivník mohl spatřit kouř. Proto rozkaz splnil až kolem půlnoci, tedy těsně před banzai útokem.

Nákladné vítězství 

K němu se na planině u pobřeží shromáždily asi tři tisícovky vojáků i civilistů, kteří měli udeřit ve směru k osadě Tanapag. S prvními slunečními paprsky se vrhli jako lidská vlna – vyzbrojeni většinou jen bodáky a ručními granáty – proti pozicím USMC i US Army. Podařilo se jim prorazit obranu a zaskočit 1. a 2. prapor 105. pěšího pluku, jež byly takřka zničeny a odepsaly 650 mrtvých či raněných. Krvavou řež rozhodli až příslušníci 10. dělostřeleckého pluku námořní pěchoty, kteří kanonádou na krátkou vzdálenost zteč zastavili a japonské útvary rozbili. V neděli 9. července 1944 v 16.15 pak mohl Turner oficiálně oznámit dobytí Saipanu. Likvidace izolovaných ohnisek odporu si nicméně vyžádala ještě delší čas a někteří Japonci se vzdali až po kapitulaci celého císařství. 

Závěrečná bilance bitvy byla strašlivá. Na japonské straně přišla o život takřka celá posádka čítající 30 000 mužů, pro strýčka Sama šlo o nejdražší vítězství v dosavadním průběhu pacifické války. Ze 71 000 vyloděných mužů jich téměř 3 000 padly a 11 000 dalších utrpělo zranění. Nebyl však příliš čas truchlit, protože pozornost amerických velitelů už se obracela k dalšímu cíli. Tím se měly stát další mariánské ostrovy Tinian a Guam, kde se mariňáci vylodili koncem července 1944.


Další články v sekci