Málo známý sloní příbuzný: Na pláži s pralesními slony

Není to tak dávno, co i zoologové byli přesvědčeni, že po Zemi chodí jen dva druhy slonů – slon indický (Elephas maximus) a větší slon africký (Loxodonta africana). Relativně nedávné výzkumy ovšem prokázaly, že populace afrických slonů není jednotná. Proto „tradiční“ afričtí sloni získali při rozlišování upřesňující označení slon savanový a nově byl vyčleněn a popsán slon pralesní (Loxodonta cyclotis). Jde o menší z obou afrických druhů, který je na rozdíl od slona savanového/afrického, jenž žije na otevřených pláních, přizpůsoben k životu v hustém lese a v džungli. 

Bouřka na uvítanou

Sloni pralesní žijí v pralesích střední a západní Afriky, přičemž největší populace se vyskytují v Gabonu a v Kongu. Kromě místa výskytu je výrazným rozlišovacím znakem tohoto druhu velikost. Samci dosahují maximální hmotnosti 3,5 tuny a výšky 2,8 metrů. Kly pralesních slonů jsou rovněž menší a rovnější, většinou jsou orientovány paralelně a směřují víc dolů než u ostatních slonů. Také jejich barva je jiná – nažloutlá až nazlátlá. Tato slonovina je prý kvalitnější, proto je menší africký druh ve velké míře cílem lovců. Charakteristickým znakem pralesních slonů jsou také jejich oválné až kruhové uši, sloni savanoví mají naproti tomu uši více hranaté a trojúhelníkové. 

Za pralesními slony jsme se vydali do gabonského národního parku Loango. Tady jsme strávili víc než týden a krásy místní divoké přírody jsme se snažili poznat od prvních okamžiků našeho pobytu. Už pár hodin po příjezdu domlouváme první průzkumnou cestu a sedáme na loď z Port Gentill do ústí velké laguny Iguela. Náš průvodce, kterého jsme si soukromě pokřtili Mauglí, patří k domorodému kmeni Bantu. Jako všichni Bantuové je i on mistrem pohybu v pralese a jeho očím neujde jediný pohyb. Brzy jsme proto díky němu objevili dva nádherné samce. Pár desítek minut nato se ale bohužel zatáhlo a setmělo a na cestě zpět nás ještě k tomu zastihla silná tropická bouřka. I tak v nás ale první setkání s pralesními slony nadchlo a naladilo na výpravy dalších dní. 

Déšť obtěžující i obohacující

Počasí nás trápilo během celého pobytu v Loango. Většinou se hned po snídani obloha zatáhla a nastala tma jako v pytli. Tmou to ovšem nekončilo. Následoval mohutný tropický liják, který trval i několik hodin. Trmácení v otevřeném terénním autě bylo za těchto podmínek velmi náročné. Většina zvířat se schovala do bezpečí džungle a fotoaparáty se mlžily navzdory všem možným opatřením. Odpoledne ale déšť trochu polevil a začala se objevovat první zvěř. Pak stačilo na chvíli vypnout motor naší stařičké Toyoty a sloni se vyrojili jako houby po dešti. 

Celá travnatá savana národního parku Loango překypovala životem. Pralesní buvoli, divoká prasata, čápi, supi a hlavně sloni, to všechno s končícím deštěm objevujeme na rozlehlé savaně kolem nás. V dešti, který dodával těmto setkáním mimořádnou barevnost, v níž vynikla proměnlivost barvy sloní kůže a do žluta vybarvené oči. Po celý pobyt jsme se proto snažili vyhledávat situace, kdy intenzivně pršelo, a my zároveň mohli fotografovat. Atmosféra tehdy byla opravdu nezapomenutelná.

Sraz na pláži

Mezi hlavní důvody, proč jsme zamířili právě do národního parku Loango, byla možnost spatřit na vlastní oči jeden unikátní fenomén – početnou sloní populaci, která se večer schází na rozlehlých bílých plážích Atlantiku. Důvodem těchto „srazů“ je snaha opatřit si minerální látky, které slonům v prostředí hustého tropického lesa chybí. Loango přitom není zdaleka jediným místem, kde se sloni potkávají „u lizu“. Velmi známá je například lokalita Dzanga Bai ve Středoafrické republice, kde se sloni scházejí, aby si zpestřili potravu slaným minerálním bahnem. Jedná se o velkou mýtinu uprostřed pralesa, kam vedou staleté sloní stezky. Sloni tady byli v minulosti doslova masakrováni ve velkém. Ve Středoafrické republice ale bohužel v současnosti zuří občasná válka a o život se tam nebojí zdaleka jen sloni. 

Pralesní sloni v Gabonu si našli jiný způsob, jak získat tolik potřebnou sůl. Atlantický oceán ji přináší ve formě vodní tříště přímo na pláž. Voda ulpívá na trávě a stromech a sloni si osolenou trávu a solené listy stromů oblíbili natolik, že se sem stahují z širokého okolí. Tropický prales tady sahá většinou přímo na pláž, takže sloni mají výhodu snadné dostupnosti a bezpečí hustého lesa zároveň. 

Plážoví sprinteři

Na pláž v národním parku Loango jsme jezdili každý večer a pokaždé jsme byli důrazně varováni a proškoleni, jak se v blízkosti slonů chovat. Sloni na pláži Loango totiž velmi agresivně hlídají svoje teritorium. O jejich nesmlouvavém hájení pobřežního území se vykládají strašidelné historky, z nichž některé jsou určitě pravdivé. Například Mike Fay, dvorní fotograf National Geographic , byl kdysi na pláži napaden rozzuřenou sloní samicí, která mu propíchnula klem nohu. Fotografa, který se kvůli ztrátě krve dostal do ohrožení života, musela do hlavního města Libreville transportovat helikoptéra. Náš průvodce Mauglí, který byl napadení osobně přítomen, nás před slony mnohokrát důrazně varoval. 

Osobně jsme se mohli přesvědčit, že s „plážovými slony“ si není radno zahrávat. Problém nastane zejména v případě, když se dostanete mezi slona na pláži a jeho únikovou cestu zpět do husté vegetace. Zvíře okamžitě znejistí, cítí se ohroženo a stane se velmi agresivním. Asi vůbec nejhorší pak může být situace, kdy některá ze samic získá dojem, že před vámi musí chránit své mládě. Těžký a hluboký bílý písek představuje pro člověka obtížně zdolatelný terén. Naopak sloni se svými širokými chodidly jsou i v něm velmi rychlí. Někdy jsme měli co dělat, abychom před nimi ujeli s autem. 

Riskantní momentky 

Určitě největší nebezpečí při snaze přiblížit se slonům na „fotografickou vzdálenost“ představuje zdejší hustá vegetace, která dosahuje téměř až k moři. Na přirozenou hráz mezi mořem a pevninou je fascinující pohled. Nepříjemné je, že se v této zelené houštině snadno ztratí i vzrostlejší pralesní slon. Jdete po pláži, pár metrů od vás tvoří stromy a keře zelenou stěnu a vy netušíte, jestli se za ní neukrývá slon, nebo třeba celé stádo. Musíte být úplně potichu a vždy po větru, abyste se zbytečně nevystavili nebezpečí. 

Tyto situace se mi asi navždy vryjí do paměti: srdce buší, adrenalin rozpumpoval každou část těla a do toho leje jako z konve. Rozhlížíte se kolem a najednou kousek před vámi stojí slon. Překvapeně na vás hledí a široce roztahuje uši, což je jasné znamení, abyste se mu klidili z cesty. Stojím na velké kládě, rozzlobený slon přímo přede mnou a já fotím. Voda mi stéká po obličeji a v hledáčku nevidím téměř nic. Snažím se udržet na kluzkém povrchu a neztratit rovnováhu, prostě musím fotografovat! Když si celý obraz znova v hlavě promítnu, nemám z něj zrovna nejpříjemnější pocity. Jenže sloni na pláži Loango jsou tak neobyčejní, že nutí fotografa trochu riskovat a setkání s nimi patří k zážitkům, které se člověku vryjí hluboko do srdce.

Razantní ochránci Gabonu

Sloni pralesní patří mezi úžasné výtvory přírody a rozhodně stojí za to bojovat o jejich přežití. Lidská chamtivost a hloupost, přivedly slony téměř na pokraj vyhubení, proto je nutné jejich ochraně věnovat velkou pozornost. Osobně věřím, že se mladou asijskou generaci podaří přesvědčit o nesmyslnosti drancovat Afriku způsobem, kterým se to děje dnes. Rohy z nosorožců a slonovina mají v tradiční medicíně své historické místo, ale prokazatelně nulové účinky. Je tedy potřeba s nesmyslným vybíjením rázně skoncovat. 

TIP: Sloní zemětřesení: Jak obří savci využívají otřesy země k dálkové komunikaci

Tady, v jednom z posledních sloních afrických rájů, naštěstí populace slonů prosperuje velmi dobře. Před naším odjezdem z Loango náhodou navštívil kemp vládní úředník, který se stará o správu všech parků v Gabonu. Při rozhovoru nám mimo jiné naprosto věcně oznámil, že před pár dny strážci zastřelili několik pytláků z Kamerunu, kteří se snažili v Gabonu pytlačit. Zdá se, že Gabon si své přírodní bohatství nesmlouvavě chrání. Pokud půjde všechno stejnou cestou dál, zachová se zdejší příroda i pro další generace.