Madagaskarský sifaka zlatokorunkatý: Primát se zlatem v kožichu

Sifaka zlatokorunkatý neboli Tattersallův (Propithecus tattersalli) byl paleoantropologem Ianem Tattersallem pozorován již v roce 1974. Vědecky byl ovšem formálně popsán až roku 1988, takže se dá bez přehánění říct, že byl pro vědu objeven relativně nedávno.

Scvrkávající se domov

Sifakové zlatokorunkatí obývají odlehlé oblasti na severovýchodě Madagaskaru mezi řekami Loky a Manambato. Celková rozloha tohoto regionu nepřesahuje 2 450 km², tedy o něco méně než je rozloha Libereckého kraje.

Jedná se o lidmi zdevastovanou krajinu, v níž dnes odolává jen několik desítek izolovaných fragmentů lesních porostů. V těchto opadavých a poloopadavých suchých lesích přebývají vzácní sifakové, jejichž životní prostor se stále zmenšuje. Zbytky lesů jsou totiž dále ohrožovány kácením stromů a následným vypalováním, kterým si místní obyvatelé obstarávají půdu k zemědělským účelům.

Predátoři lidští a zvířecí

Kromě kácení lesů vedl ke ztrátě přirozeného prostředí této poloopice z nadčeledi lemurů také objev nalezišť zlata a jeho těžba v regionu. Hledači drahého kovu tady převracejí les doslova naruby a země je poseta děrami o průměru a hloubce až několika metrů. Jako by to samo o sobě nestačilo, zlatokopové a vesničané ještě stále loví sifaky jako potravu.

Politická nestabilita v zemi v roce 2009 přispěla rovněž k rozmachu pytlačení a mnoho zvířat bylo prodáno do místních restaurací jako delikatesa. Kromě člověka je predátorem také největší madagaskarská šelma fosa (Cryptoproxa ferox) a dravý pták jestřábec madagaskarský (Polyboroides radiatus).

Společenští býložravci

Sifakové zlatokorunkatí patří mezi menší druhy sifaků. Od hlavy ke špičce ocasu měří 87–94 cm, z čehož 42–47 cm tvoří ocas. Vážit mohou zhruba 3,5 kilogramu. Jejich výrazným poznávacím znamením je krémově bílá srst s typickou oranžovo-zlatou „korunkou“ na hlavě. Rovněž ramena, horní část paží, hruď a stehna mohou být naoranžovělé. Obličej je černý, oči jasně oranžové, na koncích uší mají zvířata drobné štětinky.

Dlouhé silné končetiny umožňují sifakům až několikametrové skoky ze stromu na strom. Žijí ve skupinkách od tří do deseti jedinců, přičemž každá skupinka potřebuje k uživení oblast o rozloze přibližně deseti hektarů, a to v nadmořské výšce nepřekračující 500 metrů. Tato krásná zvířata spí v noci vysoko v korunách stromů a přes den si obstarávají potravu, kterou tvoří semena, listy, výhonky, nezralé ovoce a květiny. V období sucha (duben až listopad) nepohrdnou ani kůrou stromů. Při hledání potravy mohou denně urazit 400 až 1 200 metrů, více pak v období sucha, kdy je jídla nedostatek.

Konečně pod ochranou

Na konci ledna přichází krátké období páření, během něhož se samci mohou dočasně přesunovat i do sousedících skupin. Samice mívají mláďata jednou za dva roky, nejdříve však ve dvou až třech letech věku. Mladí sifakové přicházejí na svět v červenci až srpnu a po narození mají jen velmi řídkou srst. Zpočátku se přidržují na matčině břiše, později na zádech. V prosinci již matky striktně odmítají jakékoli snahy svých potomků o získání mateřského mléka. Mláďata jsou od tohoto okamžiku zcela odkázána na běžnou potravu a během jediného roku naberou 70 % hmotnosti dospělého jedince.

TIP: Baobaby – Pozapomenutí králové sucha

Aktuálně je velikost populace sifaků zlatokorunkatých odhadována na šest až deset tisíc jedinců, žijících v několika vzájemně izolovaných lesích. Teprve od června roku 2005 je oblast o rozloze zhruba 570 km², na níž se sifakové vyskytují, oficiálně označena jako chráněné území. Od roku 2008 je Sifaka Tattersallův klasifikován jako ohrožený druh.