Luskoun tlustoocasý: Noční rytíř Indie
Luskouni tlustoocasí vypadají jako masivní obrněnci. Jakékoli konfrontaci se ale raději vyhýbají a ani jejich potrava je k nošení těžkého oděvu z tvrdých šupin „neopravňuje“. Až patnáctikilová zvířata se totiž živí mravenci a termity
Zabarikádován v noře
Luskoun tlustoocasý (Manis crassicaudata) může dorůstat 45–75cm. Jeho ocas přitom představuje dalších 33–45 cm. Samci jsou obvykle větší než samice, ale jinak jsou si obě pohlaví velmi podobná. Malá hlava má trojúhelníkovitý tvar a tělo luskouna na ni navazuje velmi kompaktně, jakoby zvíře ani nemělo krk. Dlouhé a poměrně štíhlé tělo je velmi dobře uzpůsobené k pronikání do podzemí. Pro tento účel jsou luskouni také vybavení silnými drápy. Drápů je na každé končetině pět, ale z toho tři jsou zvlášť uzpůsobené k hrabání. Luskoun si vyhrabává nory v půdě, které to umožňuje. Pokud je dostatečně měkká, může být nora až šest metrů hluboká. Naproti tomu v kamenité půdě nebývá hlubší než dva metry. Vchod do podzemí obvykle luskoun ucpe uvolněnou půdou, aby se tak chránil před predátory. (foto: Shutterstock)
Život v ohebné ulitě
Luskoun tlustoocasý, kterému se u nás také říká luskoun indický, je na zádech a bocích pokryt 15–18 řadami tuhých šupin a dalších 14–16 řad má na ocase. Jde o přetvořenou srst, přičemž tento tuhý krunýř zvíře chrání nejen před predátory, ale také před parazity, studeným podnebím a proti zraněním, které by si mohlo způsobit kopáním v kamenité půdě. Šupiny tvoří čtvrtinu až třetinu celkové hmotnosti luskouna. Vzhledem k tomu, že šupinami není chráněna oblast kolem očí, uší, ani čumák a holé je rovněž luskounovo břicho, se ohrožený živočich stočí do klubíčka a úplně schová hlavu. Pro zapuzení predátorů rovněž používá žlázy u řitního otvoru, z nichž vypuzuje páchnoucí nažloutlou tekutinu. Předtím, než se stočí do klubíčka někdy atakujícího nepřítele odhání syčením a funěním a přitom kolem sebe seká nepříjemně ostrým ocasem. (foto: Shutterstock)
Cílem pákistánských lovců
Luskoun tlustoocasý žije v Indii, Nepálu, Bangladéši, Pákistánu a na Srí Lance. V poměrně nedávné historii se vyskytoval také v jihovýchodní Číně a na začátku 20. století se objevily (pochybné) zprávy o tom, že byl spatřen v Barmě. Prostředí, kde luskoun prospívá, je variabilní. Daří se mu v tropických deštných pralesech, subtropických křovinatých oblastech, na otevřených pláních i nižších svazích hor. Zejména v Pákistánu jsou často loveni, aby byly části jejich těl využity pro výrobu přírodních léčiv.(foto: Ansar Khan, Life Line for the Nature Society, CC BY-NC 2.0)
Bezzubý lovec
Existuje zpráva, která uvádí, že žaludek jednoho z luskounů byl naplněn nestrávenými schránkami brouků, švábů a červů. Převažující část potravy těchto zvířat je ovšem tvořena mravenci a termity. Luskouni nemají dobrý zrak ani sluch, a proto se při vyhledávání mravenišť a termitišť řídí téměř výhradně čichem. Když objeví zdroj potravy, prohrabou se zeminou a pustí se do konzumace. Tady přichází ke slovu jejich zhruba 25 cm dlouhý jazyk, kterým pronikají do mravenčích a termitích chodeb. Jazyk kmitá sem a tam, jakoby luskoun svoji kořist pil. Protože však tento tvor nemá žádné zuby, k rozmělňování potravy dochází až v žaludku, který má dvě komory. V první komoře se jídlo shromažďuje a pak postupuje do druhé, která představuje asi pětinu celého objemu žaludku. Tato druhá komora je vybavená svalovinou a drsným vnitřním povrchem. A právě tady dochází k „rozžvýkání“ jídla předtím, než je ke strávení posunuto do střev. (foto: Shutterstock)
Ocas jako věšák
Pouze v noci vylézají luskouni ze svých úkrytů a snaží se najít potravu. Jsou to samotářská zvířata, která společnost jiných jedinců vyhledávají pouze v období námluv. V té době je dokonce možné samce a samici najít v jedné společné noře. Luskouni jsou považováni za zvířata žijící na zemi, ale v případě potřeby dokážou i šplhat. Na Srí Lance žijí v tropických pralesích, kde se mravenci většinou živí ovocem a květy rostoucími na stromech. Tady se pomocí silných končetin a ocasu dostávají ke své kořisti. (foto: Wikimedia Commons, verdammelt, CC BY-SA 2.0)
Noční rytíř Indie
V zajetí se luskoun dožívá až 13 let, o maximálním věku ve volné přírodě není nic známo. Hmotnostní rozpětí dospělých jedinců se pohybuje mezi 5 až 15 kilogramy. Doba březosti je asi dvouměsíční a samičce se většinou narodí jen jedno mládě. Novorození luskouni váží 200–500 gramů a od narození jsou schopni samostatného pohybu. Luskoun indický je jedním ze sedmi žijících druhů rodu luskounovitých (Manidae). (foto: Wikimedia Commons, A. J. T. Johnsingh, WWF-India and NCF, CC BY-SA 4.0)
