Lovci válek: Jak reportovali zahraniční novináři o Československu v roce 1938

Podobně jako krvavá občanská válka ve Španělsku (1936–1939), i Československo v roce 1938 poutalo pozornost zahraničních tiskových agentur a novinářů. Hrozící rozsáhlý evropský konflikt přilákal i mnohá žurnalistická esa. Jejich reportáže jsou cenným svědectvím o atmosféře v zemi, kde byl ve vzduchu už téměř cítit střelný prach.

Velká jména

Jedním z nich byl nositel Pulitzerovy ceny Hubert Renfro Knickerbocker, který pracoval pro Hearstův tiskový koncern. Platil za jedničku mezi novinářskými lovci katastrof a bitev. Jméno mu udělaly knihy o Číně a Sovětském svazu či reportáže ze Španělska.

Už v roce 1934 vyšla (i v českém překladu) jeho kniha Bude válka v Evropě? (Will war come in Europe?). V ní například upozorňoval na revizionistické snahy Maďarska a Německa a strategicky nevýhodnou polohu ČSR. Zkušeného žurnalistu, který měl za sebou mimo jiné interview s Hitlerem i Churchillem, udivovalo, jaký mezinárodní rozhled Češi mají, třeba i řadoví vojáci.

Hned od března 1938 přibyl do Prahy další světoběžník, podle historika Roberta Kvačka až příliš sebevědomý Angličan George Ward Price. Psal do Daily Mailu, jehož majitel nemohl už ve 20. letech přijít Československu na jméno. Ward Price smýšlel obdobně. Zato dělal reklamu Hitlerovi a Mussolinimu.

Půjdeme do toho sami!

Ovšem mezi českými čtenáři je dodnes známý především Sydney Morrell, který v Československu působil v letech 1938 a 1939. Právě tento žurnalista z britského Daily Expressu poskytl o dění u nás jeden z nejplastičtějších obrazů. Své postřehy a reportáže – i v dnešním měřítku ve velmi čtivé formě – shrnul v knize Viděl jsem ukřižování (I Saw the Crucifixion). Ve dnech mobilizace si poznamenal: „Češi se připravovali na válku téměř s radostí. Nikoliv snad proto, že by měli válku rádi nebo že nenáviděli Němce, nýbrž proto, že se jim naskytla příležitost bojovat za existenci své vlasti.“

Morrell chrlil reportáže takřka denně. Netrávil většinu času – jako mnozí jeho kolegové – jen v Praze, ale v autě křižoval republiku, hovořil s obyčejnými lidmi i vojáky. V Československu působil už řadu měsíců předtím, než krize vyvrcholila mobilizací a mnichovskou konferencí. V reportáži z března 1938 popsal velké odhodlání Čechoslováků: „Stál jsem v české pohraniční celnici v Mikulově. (…) Pozoroval jsem dva české finančníky v khaki uniformách, jak prohlížejí moje zavazadla. (…) Co byste dělali, kdyby vás Německo napadlo? otázal jsem se. Finančníci se na sebe usmáli."

Strážce hranic reportérovi odpověděl: „Ten, který uměl lépe německy, odpověděl: Když nás Německo napadne, budeme bojovat. Nejsme přece Rakušáci. U nás to Hitlerovi tak nepůjde, jako mu to šlo v Rakousku. My Němce známe. Žijeme už tisíc let v jejich sousedství; vládli nám přes tři sta let a pokoušeli se nás poněmčit, ale nepovedlo se jim to. (…) A dejme tomu, že vám vaši spojenci Francie a Rusko nepomohou? zeptal jsem se. Pak se do toho dáme sami, odpověděl bez rozmýšlení.“

Raději zemřít než žít vkleče

Atmosféru v době mobilizace a pomnichovského zabírání pohraničí německou armádou ve svých reportážích poutavě popisoval také americký novinář Vincent Sheean, který od března 1938 do března 1939 reportoval o událostech v Evropě – především ze Španělska a Československa, a to hlavně pro New York Herald Tribune. Svědectví o tom, co v těchto zemích prožil, podal poté také v knize Ne mír – ale meč (Not Peace But A Sword), jež v roce 1946 vyšla i v českém překladu.

Na rozdíl od některých jiných novinářů neměl Sheean pro fašistické režimy ani zrnko uznání a tvrdě kritizoval Francii a Británii za jejich neochotu postavit se Hitlerově rozpínavosti. „Až se někdy odhodlají k odporu, bude to proto, aby si uchránily své žoky peněz a své říše, a nikdy ve jménu nějaké zásady, která by měla všelidský význam,“ poznamenal ve své rozsáhlé reportáži z Prahy, která se během mobilizace připravovala na úder německé Luftwaffe.

„I Češi, podobně jako Španělé v občanské válce, byli podle všeho přesvědčení, že je lépe zemřít než žít vkleče. (…) Očekávali nejhorší a nic si nenalhávali. Ale dívali se tomu nejhoršímu do očí s odhodlaným klidem, nesentimentálně a bez uhýbání. (…) Země byla na takový den dokonale připravena a věděla, co má dělat. Tento moderní David byl tváří v tvář Goliášovi nebojácný, vážný a odhodlaný,“ líčil Sheean.

Zahraniční novináři měli být v případě vypuknutí války v roce 1938 z Prahy evakuováni, pokud si výslovně nepřáli zůstat. Odjezd měl koordinovat přednosta tiskového odboru ministerstva zahraničí Miloš Šafránek, který předtím v letech 1927 až 1938 působil jako diplomat v Paříži a byl kulturním a tiskovým atašé.

Očekávali jsme bomby

„Psát pro tisk nebylo v těch dnech v Praze vůbec možné – nebylo žádné spojení. (…) V pondělí 26. září večer pronesl Hitler v berlínském Sportovním paláci svou řeč. (…) Očekávali-li jsme někdy bomby, očekávali jsme je teď. (…) Na poslech onoho projevu jsme si vyjeli do Šeberova, vesnice nedaleko Prahy, kde jsem si se svou ženou a několika kolegy novináři pronajal od místního berního úředníka část domu, abychom v případě bombardování měli kde v klidu přespat,“ popisoval Vincent Sheean, který byl rozhodnutý v případě vypuknutí války hned ráno odjet zase do Prahy, nasbírat zde materiál pro zprávu do Ameriky a pokusit se ji pak nějakým způsobem odeslat.

Když místo očekávané války přišla mnichovská konference, Sheean a další žurnalisté se vydali do pohraničí, aby reportovali o zabírání čs. území německými jednotkami a hlavně – aby sledovali příjezd Adolfa Hitlera. „Odjeli jsme,má žena, já a Walter Kerr (zpravodaj americké rozhlasové stanice NBC, pozn. red.) velmi časně ráno do Karlových Varů, chtěli jsme spatřit Hitlerův triumfální vjezd do města. Nesmírně mi na tom záleželo, protože šlo o mou poslední zprávu z Československa,“ vysvětloval Sheean v již zmiňované knize Ne mír – ale meč.

Ze zuboženého Československa odjel 8. října 1938 přes Brno a Bratislavu do Vídně. Později vzpomínal, jak tiskový šéf z Berlína, který Hitlera v Karlových Varech doprovázel, před britskými a americkými novináři poznamenal: „Tak, a teď už je všechny jen poženeme. Teď už se nezastavíme!“

Hovořil s Hitlerem, pak hájil ČSR

V Praze působil také Denis Sefton Delmer, další z britských novinářů. V roce 1938 mu bylo teprve 34 let, měl však už za sebou zářnou kariéru, kdy se mu například podařilo uskutečnit rozhovor s Adolfem Hitlerem. Právě nacistické Německo a jeho represivní režim znal velmi dobře a na jeho textech bylo znát, že stále silněji sympatizuje s Československem. I proto se ostatním kolegům reportérům rozhodl vysvětlovat pozadí propagandy, kterou se zahraničním politikům i novinářům snažila podsouvat Henleinova Sudetoněmecká strana.

Za zmínku jistě stojí také práce anglického dopisovatele Daily Telegraphu a New York Times George E. R. Gedye. O tom, co v roce 1938 zažil v Československu i v Rakousku, napsal knihu Padlé pevnosti: Tragédie střední Evropy (Fallen Bastions: The Central European Tragedy). Nutno podotknout, že angličtí nakladatelé odmítali knihu vydat a požadovali po autorovi vyškrtnutí pasáží, v nichž ostře kritizoval Chamberlainovu politiku. Rukopis nakonec vyšel v Klubu levicových knih v únoru 1939 a jen během prvních dvou měsíců se dočkal čtyř dotisků! Ve Spojených státech nakladatelé žádnými ohledy vůči londýnským appeaserům netrpěli a kniha vyšla s přímočarým názvem Zrada ve střední Evropě.

Nepříliš chutná „česká klobása“

Situace v českém pohraničí a osud Československa bylo téma, které silně rezonovalo také ve francouzském tisku, byť je částečně zastiňoval tehdy právě probíhající konflikt ve Španělsku a také japonská agrese vůči Číně. Souboj odpůrců závazků vůči středoevropskému spojenci a naopak zastánců společné obrany vrcholil na stránkách francouzských deníků a časopisů na jaře 1938.

Dárkem pro nacistickou propagandu byl například článek z 12. dubna 1938 v pařížském listu Le Temps, kde profesor právnické fakulty Joseph Barthélemy zpochybňoval, proč by „miliony Francouzů“ měly padnout ve válce za „udržení tří milionů sudetských Němců pod pražskou správou“. V textu se autor podivnou právní konstrukcí snažil tvrdit, že v případě Sudet vlastně Francie není smluvně povinná za ČSR válčit. Článek vyvolal značnou mezinárodní odezvu a Německo jej okamžitě převzalo a šířilo po celé Evropě. Československo se stávalo i terčem francouzských karikaturistů, kteří ho kreslili jako „saucisson tchéque“ – českou klobásu, čímž naráželi na národnostní mix obyvatel republiky.

TIP: Recept na válku: Čím oslovoval Adolf Hitler své voliče a co jim sliboval?

Navzdory mezi Francouzi obecné oblíbenosti Čechoslováků jako spřáteleného národa ale rychle převážil názor, proč by francouzští vojáci měli opustit bezpečí za Maginotovou linií a vrhat se do války s nejistým výsledkem kvůli jakýmsi národnostním pohraničním třenicím ve středu Evropy. Když navíc Adolf Hitler sliboval, že zabráním čs. pohraničí jeho územní požadavky končí, většina Francouzů tomu ráda uvěřila.