Letáky místo pum (1): Letecká operace Nickeling v roce 1939

Třetího září 1939 v 11.00, tři dny poté, co Německo napadlo Polsko, začal mezi Spojeným královstvím a třetí říší platit válečný stav. Francouzská vláda váhala ještě několik hodin a ke svému ostrovnímu spojenci se přidala až v 17.30 odpoledne. Od té chvíle de facto vypuklo na západní frontě nepřátelství.

V době, kdy Francie teprve zdráhavě vstupovala do válečného konfliktu, na základnách Velitelství bombardovacího letectva (Bomber Command) britského Královského letectva (RAF) již vrcholily přípravy k úvodní bojové akci. Zbrojíři ale do pumovnic tří bombardérů Armstrong Whitworth Whitley od 51. perutě a sedmi strojů stejného typu z 58. squadrony nenakládali pumy, nýbrž pět milionů propagandistických letáků.

Britské letouny poté v noci z 3. na 4. září pronikly nad přístavy Hamburk a Brémy a nad řadu měst v průmyslovém Porúří, kde svrhly svůj „hrozivý“ náklad. S odporem se nesetkaly, zato je potrápila délka letu trvající až sedm a půl hodiny. Tři whitleye kvůli nedostatku pohonných hmot přistály ve Francii a jeden z nich nakonec Britové museli kvůli rozsahu poškození vyřadit. Jednalo se o první z dlouhé řady podobných operací, kterými stroje Bomber Command v následujících válečných měsících prošly.

Bomby padat nebudou

Vyhlášení války nacistickému Německu představovalo ze strany Francie a Velké Británie spíše formální akt, na konkrétní čin v podobě mohutné pozemní ofenzivy čekalo na východě drcené Polsko marně. Na západní frontě setrvávaly pozemní síly až na malé výjimky po více než osm dlouhých měsíců v pasivním vyčkávání. Odtud úvodní válečné období získalo v Británii označení Phoney War (předstíraná válka) a v Německu zase Sitzkrieg (válka vsedě).

Také letecká kampaň na západní frontě probíhala v omezeném rozsahu. Na rozdíl od Polska, na které od prvních hodin německého útoku dopadal příval pum svržených bombardéry Luftwaffe, se tam obě strany omezily pouze na vysílání průzkumných letounů a na hlídky stíhaček. Francouzské vojenské letectvo (Armée de l’Air) i na kontinentě umístěné útvary Královského letectva se zdržely jakýchkoliv aktivit, které by mohly vést k růstu intenzity letecké války a k nutnosti nasadit rovněž bombardéry. Také Luftwaffe se této situaci během akcí nad Francií prozatím ochotně přizpůsobila.

Kriegsmarine na mušce

Absolutní omezení ofenzivních aktivit se ale nevztahovalo na útvary velitelství bombardovacího letectva operující přímo z britských letišť. Wellingtony, hampdeny a blenheimy pronikaly během podzimu a zimy nad pobřeží severozápadního Německa v sérii denních náletů cílených proti nepřátelskému námořnictvu. K prvnímu útoku proti plavidlům Kriegsmarine došlo hned den po vyhlášení nepřátelství 4. září. I v těchto případech ale kampaň podléhala přísným restrikcím. Bombardovány mohly být pouze nepřátelské lodě, cíle na vlastním německém území měli britští letci přísně zapovězeny. K prvním náletům na pozemní objekty vojenského charakteru došlo až v březnu 1940, poté co Luftwaffe svrhla úvodní pumy na britské Orknejské ostrovy.

Velitelství bombardovacího letectva vstupovalo do války na mateřských ostrovech se čtyřmi skupinami dvoumotorových bombardérů Bristol Blenheim, Vickers Wellington, Handley-Page Hampden a Armstrong Whitworth Whitley. Jedna skupina vyzbrojená jednomotorovými stroji Fairey Battle se přemístila na francouzská letiště. Hlavní úderná síla Bomber Command spočívala ve strojích těžších kategorií, nazývaných v té době těžké bombardéry, byť ve skutečnosti šlo o letadla střední třídy: No. 3 (Bomber) Group tvořilo šest perutí wellingtonů, No. 4 Group pět squadron whitleyů a No. 5 (Bomber) Group šest squadron hampdenů.

Zanedbaná příprava

Velitelé Bomber Command patřili mezi zapálené zastánce strategického bombardování a přáli si své „těžké“ bombardéry vrhnout do útoků proti průmyslovému Porúří. Pro odpor domácích politiků i francouzského spojence ale velitelství nemohlo kampaň zahájit hned na začátku války. Letecký maršál Edgar Ludlow-Hewitt, velitel Bomber Command, tedy musel přistoupit na omezené operace a jednou z jejich forem se stalo letákové „bombardování“. Tyto akce probíhaly výhradně v noci a obdržely krycí označení Nickel (niklák).

Zpočátku se na letákové kampani podílely výhradně stroje Whitley, neboť k nočním aktivitám byla původně určena právě jedině jimi vyzbrojená No. 4 Group. RAF totiž zprvu počítalo především s denním nasazením svých bombardérů. Až po úvodních těžkých ztrátách nad pobřežím severozápadního Německa a v dubnu 1940 nad Norskem přešly na noční akce i dvě další skupiny vyzbrojené „těžkými“ bombardéry.

Zprvu ale pro podobnou činnost nedisponovaly náležitou přípravou. Negativně se projevoval jen málo realistický výcvik z předválečného období, kdy se létalo téměř výhradně za pěkného počasí. Instruktoři zanedbávali také navigaci (orientační lety probíhaly jen nad Anglií) a noční lety (za tmy se orientace omezovala na linie železničních tratí a osvětlení měst). Často vysmívané „niklákování“ (Nickeling) tedy osádkám wellingtonů a hampdenů poskytlo příležitost k operačnímu výcviku před rozběhem vlastní bombardovací kampaně, ke které došlo během dubna v Norsku a nad Německem záhy po 10. květnu 1940.

V září 1939 byla tedy pro noční činnost připravovaná jediná ze skupin velitelství, No. 4 (Bomber) Group, vyzbrojená silně zastaralými dvoumotorovými bombardéry Whitley. Ty ale pro podobné aktivity disponovaly některými přednostmi: spolehlivostí a velkým doletem.

Dokončení: Letáky místo pum (1): Letecká operace Nickeling v roce 1939

Whitleye do noci z 23. na 24. prosince 1939 vykonaly při „niklákování“ celkem 113 vzletů (operovaly během 22 nocí) a RAF přitom muselo odepsat úhrnem 11 letadel. Během letákové akce v noci z 1. na 2. října stroje 10. perutě jako první britské letouny během druhé světové války pronikly nad Berlín. Od října přitom Britové při dálkových akcích používali jako předsunutou základnu francouzské letiště Villeneuve-les-Vertus nedaleko od Paříže.