Legionář ve službě: Jak vypadal život vojáků v římském táboře
Legionáři většinou netrávili celý život v bitvách. Svůj čas obvykle dělili mezi jídlo, hlídky, výcvik a údržbu výzbroje a výstroje. Volna sice moc neměli, ale i odpočinek a zábava jejich morálku významně ovlivňovaly: Pokud zrovna nebyli na výpravě, mohli se ve stanu oddávat hazardním hrám. Převážně však trénovali a posilovali fyzičku při dlouhých pochodech
Časté přesuny legií z jednoho konce impéria na druhý dávaly římské armádě potřebnou flexibilitu, takže vojáci si na dlouhé pochody museli zvyknout. K přemísťování sloužila rozsáhlá a dobře udržovaná síť silnic. Legionář si nesl štít, zbroj a zbraně, zásobu jídla na tři dny až týden, čutoru s vodou, houni na spaní, nádobí, náhradní tuniku a další vybavení. Na jiné osobní věci už nezbývalo moc místa, takže si jich mohl brát jen minimum. Historici dnes odhadují, že reálná zátěž římského vojáka na pochodu představovala 30–40 kilogramů.
Pochodová formace zůstávala kompaktní i na bezpečném území, aby se zabránilo promíchání jednotek či pokusům o dezerci. Důstojníci tak měli o svých mužích přehled. Běžná denní trasa mohla měřit 30–35 km. Díky pravidelnému režimu si vojáci na pochodování natolik zvykli, že po náročném přesunu zvládali svést i bitvu.
Jak se staví opevnění
Jakmile vojsko dorazilo na místo, kde mělo nocovat, vykrokovali vojáci pozice stanů. Tím se ujasnilo, kde má být která jednotka a družstvo legionářů. Uprostřed tábora se nacházel velký stan velitele, jenž tak byl skvěle chráněn, a navíc strategická pozice umožňovala prvnímu muži rychlý přesun do všech částí ležení.
Tábor rozdělovaly dvě cesty, po nichž se vojáci snadno dostali do jeho středu a v případě potřeby mohli sešikovat jednotku. Museli také zajistit vnější ochranu ležení – většinou vykopali příkop a navršili u něj drnový val. Tyto práce si nedovolil ignorovat žádný velitel od dob Spartakova povstání, kdy jen kvůli lenosti a ignoraci utrpěly překvapené římské jednotky porážku.
Pestré příděly
Základní potravinové příděly vojáků sestávaly z obilí, masa, sýra, zeleniny (cibule, ředkviček či zelí), luštěnin a kyselého vína (acetum), které se lišilo od skutečného vína, označovaného jako „vinnum“. Z obilovin dostávali legionáři obvykle pšenici; ječmen se vydával za trest jednotkám, jež ztratily čest, případně sloužil jako píce pro dobytek.
Místo masa se často používala trvanlivější slanina, jinak římští vojáci jedli především vepřové nebo hovězí. Příděly, které si platili sami pravidelnými srážkami z platu, dostávali v surové podobě, načež je obvykle zpracovávala jednotlivá družstva sdílející stan.
Lék na vzpoury
Stany zůstávaly zcela prázdné, jen když všichni legionáři nastoupili ke společnému cvičení, při němž se udržovali v celkové kondici: Trénovali například i střelbu z luku a praku či zacházení s kopím. Většinou se však zaměřovali na boj s mečem (gladiem) a štítem (scutem), případně s vrhacím oštěpem (pillem). Důležitý byl rovněž nácvik formací, které představovaly základ římské armádní taktiky. Díky téměř každodennímu výcviku nezbývalo legionářům moc volného času, takže nedocházelo k tolika sporům s obyvateli v okolí a rovněž se předešlo vzpourám. I řadoví vojáci přitom museli zvládat alespoň jednoduchý zápis a počty pro případ, že by později zastávali nějakou vyšší hodnost či funkci. Rostla tak jejich všestrannost.
Vycvičit nové rekruty
Někdy jednotka dostala posilu nových rekrutů – a ti měli vojenský život organizovaný zcela jinak. Většinu dne trávili mimo tábor a učili se pochodovat, nejprve však s menší zátěží. Dál musel nováček například prokázat, že umí plavat.
TIP: Pompeje u vídeňských bran: Gladiátorská škola Carnuntum nedaleko českých hranic
Poté následoval výcvik se zbraní. Zpočátku dostali noví muži do rukou jen dřevěné meče a štíty z vrbového proutí, které však byly díky zabudovaným olověným částem podstatně těžší než skutečné zbraně. Nejdřív se trénovalo bodání proti cvičnému kůlu, později i vzájemné souboje. Teprve když nováčci skvěle ovládli zacházení s nápodobou, dostali reálné zbraně, které jim pak připadaly lehké.
