Lee-Enfield vs. Carcano: Souboj britské a italské opakovačky na pouštním válčišti

Druhá polovina 19. století přinesla velký rozmach opakovaček, tedy pušek s ručně ovládanými otáčivými závěry a vnitřními nábojovými schránkami. Na přelomu 19. a 20. století tyto zbraně již představovaly standardní výbavu pěšáků všech vyspělých zemí, kteří se s nimi vydali také do bojů první světové války. Zkušenosti z tohoto konfliktu sice vedly k rozvoji dalších typů zbraní, jež měly schopnost poloautomatické či plně automatické palby, jenže opakovačky nadále dominovaly a armády většinou sahaly jenom k lehkým modernizacím osvědčených vzorů.

Jiná hlaveň

Britská opakovačka systému Lee-Enfield zajisté patří mezi nejslavnější zbraně své kategorie a nadále si udržuje širokou úctu a popularitu. Kořeny jejího zrodu sahají do roku 1889, kdy byla přijata do služby puška Lee-Metford Mk.I na náboj 7,7×56 mm, známý také jako .303 British. Označení zbraně napovídalo, že závěrový systém a schránku vytvořil James Lee, kdežto autorem drážkované hlavně byl William Metford. 

Onen závěr patřil do tehdy dominantní kategorie válcových otáčivých mechanismů, zamykal se dvěma zadními ozuby a ovládal se za pomoci typické zahnuté páky. Schránka pojala osm nábojů, ale tento počet se u varianty Mk.II zvýšil na deset. Od roku 1892 se nábojnice plnily výkonnějším bezdýmným prachem a v roce 1895 se zavedla jinak drážkovaná hlaveň, která se ukázala být nezbytná pro užívání nábojů s onou novou náplní.

Mimořádně vysoká kadence

Tak se zrodila opakovačka Lee-Enfield, kde druhé jméno v názvu říkalo, že sériovou produkci zajišťuje továrna Royal Small Arms Factory v Enfieldu. Její nejznámější podoba zvaná SMLE (Short, Magazine, Lee-Enfield) vstoupila do služby v roce 1904 a konstruktéři ji nadále zdokonalovali. V roce 1907 se tedy objevilo provedení Mk.III s jiným způsobem nabíjení a v roce 1915 nastoupila zjednodušená úprava Mk.III*, která se stala standardním vzorem první světové války, jelikož již byla optimalizována pro masovou výrobu. Od většiny konkurenčních pušek se vzor SMLE lišil zejména vyšší kapacitou schránky, neboť jiné opakovačky nabízely nejčastěji pět ran. 

Velmi nezvyklá byla i možnost mačkat spoušť pouze malíčkem, zatímco pravá ruka držela páku závěru. Dalo se tak dosáhnout takřka neuvěřitelných rychlostí střelby (přes 30 ran za minutu), takže družstvo zkušených britských vojáků s „enfieldkami“ se téměř vyrovnalo schopnostem kulometu. Souviselo to i s doktrínou britské pěchoty, která preferovala míření na skupiny nepřátel a ideu „zahlcení prostoru palbou“. Tato koncepce se udržovala také v dalších letech, kdy proběhly i úpravy britské opakovačky.

Nové varianty pro novou válku

Opětovným zjednodušením vznikla zbraň SMLE Mk.V, která navíc obdržela nové dioptrické hledí kalibrované na 300 yardů (274 m). Na počátku 30. let se pak odehrála další série změn, ze kterých vzešlo kompletně přepracované provedení nazvané No 4 Mk.I. Na první pohled se od starších zbraní řady SMLE odlišovalo tím, že hlaveň o přibližně 5 cm přesahovala předpažbí, kdežto u předchozích britských opakovaček tento přesah neexistoval, což propůjčovalo sta rým puškám série SMLE charakteristický „krátký“ vzhled. 

Opakovačka No 4 Mk.I se tak v roce 1941 stala standardní pěchotní zbraní britské armády a rozběhla se masová produkce, nicméně továrna RSAF v Enfieldu se na ní podílela už jen minimálně. Dodávky zajišťovalo několik závodů po celé Velké Británii a rovněž v Kanadě, kde se vyráběla poněkud upravená varianta zvaná No 4 Mk.I*.

Nepodařený bajonet

Z důležitých variant si zasluhuje zmínku ještě puška No 5 Mk.I, známá též jako „Jungle Carbine“ („karabina do džungle“). Ta se vyznačovala zkrácenou hlavní, která se hodila zvláště pro asijské bojiště. Navzdory hromadné produkci nových „enfieldek“ ale platilo, že se pořád běžně používaly i různé starší vzory, takže snímky britských vojáků z mimoevropských bojišť či fotografie pěšáků z do minií často zachycují i pušky SMLE Mk.III a Mk.III*. Obecně se pušky Lee-Enfield těšily dobré pověsti jako spolehlivé a odolné zbraně, ačkoli se z hlediska přesnosti nemohly vyrovnat například systému Mauser. Výše zmíněná doktrína britské pěchoty ale preferovala kadenci, takže se to nepokládalo za větší problém.

Kritice však čelil nový krátký bajonet pušky No 4 Mk.I, který vojáci považovali za absolutně nepodařený a vhodný jen na „propichování konzerv s mlékem“. Opakovačky Lee-Enfield pak zůstaly ve výzbroji armád řady států i dlouho po válce, část byla upravena pro nové střelivo 7,62×51 mm a odstřelovačská modifikace tohoto kalibru nazvaná L42A1 opustila arzenál britské armády až v 90. letech. Dokonce ještě dnes pušky Lee-Enfield figurují v arzenálech několika států třetího světa a prokazují kvalitu této nadčasové konstrukce.

Spojení osvědčených prvků

V době nástupu opakovačky Lee-Metford hledala novou pušku také italská královská armáda, která se rozhodla pro podobný přístup jako Němci. Ti sestavili odbornou komisi, aby vyhodnotila různé konstrukce pušek a zkombinovala jejich přednosti. V Německu vznikl tímto způsobem model Gewehr 88, který užíval modifikovanou variantu závěru pušky Mauser Gewehr 71 a nábojovou schránku dle rakouského principu Steyr-Mannlicher. 

Německá zbraň, jež se nakonec příliš neosvědčila, však tehdy velmi zaujala italskou komisi, v jejímž čele stál generál Gustavo Parravicino a která posuzovala řadu pušek domácího a zahraničního původu. Za vítěze byl vyhlášen vzor, který nabídl Salvatore Carcano, hlavní inženýr zbrojovky v Turíně; zdaleka však nešlo pouze o jeho originální výtvor. Komise navíc zažádala o četné změny, takže italská armáda nakonec zařadila do služby model, jenž zahrnoval mnohá řešení zahraničního původu.

Funkční mechanismus se jasně inspiroval puškou Gewehr 88 a také použitý spoušťový systém vycházel z pušek Mauser, zatímco způsob zásobování se podobal principu Mannlicher, a tudíž se definitivní podoba běžně označuje též například jako Mannlicher-Carcano, Parravicino-Carcano nebo Mauser-Parravicino. Oficiální italské označení pušky znělo Fucile Modello 1891. Kromě samotné zbraně vstoupil do služby i nový náboj ráže 6,5×52 mm s vlastnostmi, jež odpovídaly podmínkám očekávaného bojiště, totiž Alpám.

Znamenalo to vedení palby na relativně dlouhé vzdálenosti a proti nepřátelům chráněným několika vrstvami oblečení, takže se nové střelivo muselo vyznačovat plochou dráhou letu a vysokou průrazností. Zrodil se tak značně lehký náboj, vlastně už dosti blízký oblasti střední výkonnosti, kde se nalézá střelivo pro moderní útočné pušky. Vznikla i zkrácená varianta Moschetto Modello 1891 pro jízdu. Pušky sloužily i v meziválečném období, aniž by doznaly nějakých vět ších změn, nicméně činnost italské armády ve válkách v Africe přinášela stížnosti na 6,5mm náboj.

Vyšší ranivý efekt

Italské střelivo sice teoreticky nabízelo dlouhý dostřel a dobrou průraznost, ale ukázalo se, že výrazně zaostává z hlediska přesnosti a ranivého účinku. Ve druhé polovině 30. let tedy začali Italové hledat řešení, kterým se měl stát nový náboj postavený na zkušenostech, jež královská armáda posbírala v afrických konfliktech. Zrodilo se tak střelivo kalibru 7,35×51 mm, jež se vyznačovalo projektilem s lehkou hliníkovou špičkou. Ta měla po zásahu vyvolat nestabilitu střely a podstatně zvýšit ranivý efekt. 

K tomuto řešení Italy patrně inspirovaly britské náboje, ovšem plán plného pře chodu na novou ráži se v praxi projevil jako příliš komplikovaný. V roce 1938 vznikla zmodernizovaná puška Fucile di Fanteria Modello 1938 pro nový náboj a posléze také zkrácená varianta Moschetto Modello 1938, avšak italské továrny nedokázaly střelivo dodávat v potřebných počtech ani v požadované kvalitě.

Pro volkssturm i atentátníka

V roce 1940 se proto výroba vrátila k puškám a nábojům původní ráže 6,5 mm a standardním vzorem se stala opakovačka Modello 1891/38, která se (s výjimkou ráže) shodovala s typem Modello 1938. Část zbraní ráže 7,35 mm zůstala ve službě a část se exportovala (mimo jiné do Finska). Italští ani zahraniční vojáci si tyto pušky nikdy příliš neoblíbili, neboť se museli potýkat s neustálým nedostatkem specifických nábojů. V roce 1941 přibyla 6,5mm varianta Modello 1891/41, jež dostala hlaveň prodlouženou z 530 na 690 mm, od čehož si konstruktéři slibovali zlepšení přesnosti. V menším počtu se dodávaly zbraně kalibru 7,92×57 mm Mauser, které měly zjednodušit logistiku společných operací Osy. 

Značné počty opakovaček Carcano poté padly do rukou Němcům, kteří je přidělovali především jednotkám Volkssturmu. Kromě dodávek do armád řady zemí se italské pušky po válce hodně rozšířily i mezi civilními uživateli, u nichž si získaly oblibu jako levné a jednoduché sportovní a lovecké zbraně. Majitelem jedné lehce opotřebené, ale plně funkční a dalekohle dem osazené opakovačky Modello 1891/38 se stal i muž jménem Lee Harvey Oswald a právě její střely ráže 6,5 mm dne 22. listopadu 1963 zabily amerického prezidenta Johna Kennedyho.