Ledový ráj langust: Potápění u Mysu dobré naděje

Voda má jen devět stupňů Celsia, takže mrzneme i v nejsilnějších neoprenech. Jen stěží překonáváme nechuť vůbec se do té ledárny potopit, ale drkotající zuby jsou nakonec bohatě vyváženy zážitkem, který překonává všechna naše očekávání

22.01.2020 - Richard Jaroněk



Pravá část Mysu Dobré naděje a pobřežní městečko Hout Bay jsou již dávno na nohou. Běžný rybářský ruch je v plném proudu a racci se už dávno pozdravili s lachtany líně se povalujícími na dřevěných bárkách nebo rozpadajících se molech. Damani jsou rozpláclí na rozehřátých skalách, zatímco naše pětice se poskakováním na gumovém člunu snaží alespoň trochu zahřát. Stále jsme oblečeni v mokrých neoprenech a i při pětatřiceti stupních nad nulou se klepeme zimou. Z předchozího ponoru jsme tak prochladlí, že zpočátku nemáme ani trochu energie, abychom jakkoli komentovali nevšední potápěčský zážitek.

Nelákavý kus železa

Echo našeho průvodce Mika, který je zároveň majitelem místního potápěčského centra, a dovolím si tvrdit, že i dlouholetým přítelem, že jedeme na vrak potopený někde v hloubce dvaceti pěti metrů, se nesetkává s žádným nadšením. „Kus železa…, co tam budeme dělat?“ houkne někdo dozadu. „Choďme radšej do krčmy!“ zaburácí slovenská sekce. „Jsem všema deseti pro!“ přidávám svou vlastní špetku lži. Dobře vím, že stejně jako ostatní si odhodlání zabalit dnešní ponor jen nalhávám. Klejeme nad ledovou vodou, děravými neopreny a netěsnícími manžetami. Hudrujeme nad tenkými rukavicemi a gigantickou kapucí, kterou protéká voda jako ve splavu. Lamentujeme, nadáváme. Stejně jsme ale přesvědčeni, že do vody půjdeme.

Ponory v těchto končinách jsou tak jedinečné, že jen hlupák by opovrhl příležitostí. Zážitky ze zdejších vod se zdaleka nepodobají ničemu, co známe z běžného potápěčského světa sluncem prozářených „vroucích“ moří. Do vody se všichni těšíme, ale co bychom to byli za ‚česko-slovenské‘ turisty, kdybychom si aspoň trochu nezanadávali. Přitom už slyším, jak večer budeme znovu probírat stovku lachtanů řádících pod vodou a snad i ten „kus železa“.

Nevlastní bratranec Titaniku

Obeplouváme pobřeží a najednou se za skálou objeví monstrum. Z hladiny se nad námi do výšky dobrých třiceti metrů tyčí obrovský jeřáb, jehož základna vychází ze železné paluby velikosti fotbalového hřiště. „Co to probůh je?“ otáčím hlavu k Mikovi a zároveň šátrám po fotoaparátu. „Přece loď! Tedy vrak!“ opravuje se.

„Tohle že někdy plulo?“ Můj údiv rozhodně není hraný. Na tuhle železnou obludu prostě fakt čumím. „Jojo, nějaká pracovní loď,“ vysvětluje Mike. „Kde je asi příď? Když je tohle záď…“ uvažuju nahlas. „To je zhruba střed lodě,“ přeruší mě štíhlý Jihoafričan. „Příď je někde tam u těch útesů,“ ukazuje prstem k oválným kamenům bránícím hoře, aby se zřítila do hlubin oceánu. „V mlze prý narazila do skály a sesunula se do oceánu.“

Očima odhaduju vzdálenost a v duchu přebírám slavné obry, kteří kdy brázdili oceány. Titanic nebo Bismarck jsou nezapomenutelnými giganty moří, ale člověk si přitom neuvědomuje, že vedle nich existovaly nebo stále existují pracovní, doprovodné a pomocné lodě, které se s nimi klidně můžou měřit.

Pomoc zakončená ponorem

„Tady se budeme potápět?“ ptám se s nadšením. Počáteční „hraná“ nechuť je tatam. „Ne tady, kousek dál… víc vpravo,“ překvapuje mě Mikova odpověď. „Tam je další vrak, který leží na skále. Začíná někde v pěti metrech a končí v pětadvaceti.“ Zapomínám na ledovou vodu a tělem mi projede teplo, provázející příjemné vzrušení.

„To je Oakburn, která vezla kolejnice a náhradní díly na železnici. Někdy začátkem minulého století to tady ‚zaparkovala‘ a šla ke dnu. Tady ten druhý kolos (pojmenovaný Boss 400) měl po mnoha letech vytahovat železo z vraku …„ odmlčí se Mike, jako by chtěl s nostalgickou slzou v oku dodat, že plavidlo snad patřilo jejich rodině. „… no a skončil tady taky!“

Připravujeme se na ponor. Při pádu do vody zalapám po vzduchu. Zima, zima, strašná zima! Kapky vody jako by se domluvily a sjednotily do nikdy nekončícího proudu, který si vybral místo zrovna uprostřed mých zad. Brrrr!

Skrz kelpovou džungli

Po prvních mukách chladu v Neptunově království začínáme klesat. V průzračně vodě, která je díky ledovému přívalu stále se hrnoucího oceánu na denním pořádku, se marně rozhlížíme po vraku. Viditelnost je přitom dobře dvacet metrů… S ostatními na sebe jen pohlédneme a bezradně krčíme rameny. Nacházíme jen masivní kelpy – dlouhé mořské chaluhy.
Vždy si říkám, že mám víc naslouchat místním, dávat na jejich rady a respektovat jejich znalosti. Proto se přes zdánlivou nesmyslnost takového počínání vrhám přímo doprostřed nejhustšího porostu kelpu a v hloubce sedmi metrů se snažím prosoukat hlouběji. Tyhle podvodní „trifidy“ dobře znám a za léta potápění jsem se mezi nimi naučil solidně pohybovat. Každý ponor je ale jiný. Někdy proudy pomáhají, jindy brzdí a ještě víc vás do řas zamotávají. Při pohybu přes chaluhy zápasím s fotoaparátem a chvílemi se vůbec nedokážu hnout.

Skrz kelpový porost ale prosvítá „světlo na konci tunelu“. Když se konečně vymotám, přímo pode mnou se objevuje dlouhý levobok lodě, která klesá hluboko do modrých hlubin. Mike nás samozřejmě navedl dobře – nad příď, která byla nárazem rozdrcená, s léty se rozpadla a dnes je porostlá stromovím kelpu. Přemýšlím, jaké tvory ukrývající se v bezpečí kelpu tady můžu očekávat. Lachtani budou kolem vraku určitě a pod kusem plechu by se možná mohl krčit nějaký druh větší trnuchy. Nedá se vyloučit, že potkáme menšího žraloka, skrytého ve stínu rezavějícího motoru. Vrcholem by pak bylo setkání s velkým bílým žralokem – pánem těchto vod.

Langusty kam se podíváš

První obyvatel stoletého vraku, když tedy pominu drobné rybky a průsvitné medúzy, má vzrůstem i potenciální nebezpečností do velkého bílého žraloka hodně daleko. Přitom ale není o nic méně zajímavý. Na hnědém povrchu neidentifikovatelného kusu plechu šmejdí urostlá langusta. Ohmatává svými nekonečně dlouhými, žlutě zbarvenými tykadly dobře známé okolí, kde se nemusí bát. Hloubka dvaceti metrů jí dává dobrou šanci obstát před náhodnými lovci langust, kteří se na nádech pokoušejí vyrvat svůj podíl na bohatství oceánu. Bubliny vydávající človíček, který před sebou tlačí prapodivného foto-pavouka, ovšem desetinohému korýši stojí za pozornost. Opírá se svým tykadlem o oko vodotěsného pouzdra, což uvede v činnost senzor, který zaznamená jakoukoli neobvyklou věc. Langusta zbystří, a aniž bych stačil upravit úhel blesku, postaví se na všechny zadní končetiny, prudce se odrazí … a je pryč.

Chvíli proklínám svou neopatrnost, ale brzy mi dochází, že každá díra, proláklina, prohlubeň, skulina a nepatrná škvíra vraku skýtá langustám bezpečný úkryt a pocit domova. Kam jen pohlédnu, odevšad trčí desítky párů tykadel, která prozrazují své majitele. V teplých vodách Indického oceánu je langusta oblíbenou pochoutkou mnoha predátorů, a proto se důkladně ukrývá. Snad jen během nočního ponoru lze v teplých vodách odhalit více z jejího života.

Tady, v ledové vodě Atlantiku, je ovšem situace úplně jiná. Langusty sice mají spoustu nepřátel, ale studená voda spolehlivě utlumí apetit i nejaktivnějšímu lovci. Dnes se neloví a nežere. Je příměří a možná období dlouhodobého míru.

Bezpečí na „konci světa“

Trpíme zimou a proklínáme ledové vody. Už teď ale víme, že za měsíc budeme uprostřed Evropy nadšeně popisovat neopakovatelné zážitky, které nás tady potkaly. Stovky langust na jednom místě, to se jen tak nevidí. Modrá voda v pozadí, tajemně se vlnící listy kelpu, kusy potrhaného železa a do toho … stovky langust. Při každém zmáčknutí spouště jsem si jist dokonalostí fotografie.

TIP: Návrat do vln u Mosambiku: Zázrak modrých vod Jangama

Langusty jsou v těchto afrických končinách doslova na talíři každý den. Rybáři s oprávněnou licencí je chytají do pastí a klecí a k tomu se na každé poště dá koupit povolenka. Když zrovna není období páření, může si po uhrazení poplatku každý smrtelník ulovit tři langusty na den. „Podmíráci“ samozřejmě musejí zpátky do moře a komisaři pobíhající vytrvale v přístavu, zjišťují pomocí cedule s několika různými otvory, zda je langusta už dost velká.
Kromě oficiálního lovu je tady i ten ilegální, který probíhá nejen za účelem zahnání hladu, ale taky pro zisk. Langust ubývá, stejně jako ostatních mořských obyvatel, kteří se dají v chutné podobě pozřít. Vše, co můžeme sníst, mizí. Na vraku u Hout Bay, úplně „na konci světa“ langusty prozatím našly místo, kde se cítí bezpečně.

Lodě obydlené langustami

Loď Oakburn ztroskotala u pobřeží dnešní Jihoafrické republiky 21. května 1906. Britská nákladní paroloď o výtlaku 3 865 tun zde skončila svou poslední cestu, která mířila z New Yorku do Sydney. Na palubě vezla nejen kolejnice a další součástky pro stavbu železnic, ale také sklo, šicí stroje, hudební nástroje, olej a papír. Při ztroskotání zahynuli dva členové posádky.

The Boss 400 byl největší plovoucí jeřáb v Africe a jeden z největších na světě. Jeho rameno uneslo 1 200 tun a hodnota celého zařízení se odhadovala na 70 milionů dolarů. Obrovská loď neměla vlastní pohon a na místo potřeby musela být proto vždy dotažena. Během zimní bouře v roce 1995 se Boss 400 utrhnul z tažných lan a najel na skálu. Všech 14 členů posádky bylo vrtulníky dopraveno do bezpečí. Z důvodu obrovské ceny lodi byly podniknuty kroky k jejímu vyzvednutí a opravě, ale kvůli citelně poškozené zádi byl nakonec záchranný tým odvolán.


Další články v sekci