Ledovec v Horách duchů: Putování kyrgyzstánským Ťan-Šanem

Nejvyšší vrcholy mohutného hřebene Ťan-Šan dosahují výšky sedmi tisíc metrů nad mořem a dostupné jsou jen trénovaným horolezcům. Ochutnat krásu tohoto pohoří je však možné i při trecích v „nižších patrech“

30.12.2020 - Jan Miklín



Hory duchů či Nebeské pohoří. Tak zní v překladu název pohoří Ťan-Šan, jenž se táhne středem Asie mezi Kyrgyzstánem, Kazachstánem a Čínou. Právě tady jsme si vybrali dlouhou variantu túry k ledovci Inylček.

Cesta začíná v malé vesničce Šacht Džergalansk pár hodin cesty z Karakolu, významného turistického centra na jihovýchodním okraji jezera Issyk-kul. Trasa dlouhá okolo 150 kilometrů začíná v nižších horách pokrytých travnatými pláněmi a řídce osídlených pastevci, aby se věčně zasněženým velikánům přiblížila po několika dnech cesty přes horská sedla a údolí.

Z továren na pastviny, z jurt do stanů

Jediná ranní maršrutka do vesnice Šacht Džergalansk vyjíždí z Karakolu plně vytížená. To však nebrání další desítce místních, aby se do jejího malého prostoru vměstnali cestou. Po hodině jízdy opouštíme asfaltku a začínáme stoupat do hor, kde nás autobusek vyplivuje na malé návsi. Prohodíme pár slov s vesničany a po nezbytných přípravách se už po svých vydáváme dál. Šacht Džergalansk vyrostl okolo dolu, a tak míjíme důlní vozíčky a další pozůstatky těžby, která skončila před desítkami let. Bylo tomu tak prakticky po celém Kyrgyzstánu – s rozpadem Sovětského svazu skončil i téměř všechen průmysl země, jejíž obyvatelé, tradiční pastevci a nomádi, o závody a města pečovat neumějí.

Nad vesnicí (2 300 m n. m.) míjíme první stany pastevců. Zatímco symbolem a tradičním obydlím zdejších nomádů je bezesporu jurta, v horách převládají spíš normální plátěné stany. „Tradiční jurta váží mnohem víc, její stavba i transport je složitější, a tak používáme praktičtější stany,“ vysvětluje odklon od tradice jeden z pastevců, s nímž se dáváme do řeči. Mladík na koni sloužil v armádě jako pohraničník, ale spokojenější je se svým psem a stádem, pobíhajícím po travnatých stráních okolo. Ani se mu nedivíme, malebnou scenérii okolo si vychutná na koni rozhodně lépe, než se samopalem v ruce.

Brodem tam a zpět

Ťanšanské předhůří v této oblasti je dočasným domovem několika desítek rodin, které sem vyhánějí stáda na letní pastvu. „Obvykle do hor míříme na přelomu června a července. Na konci září – s prvním sněhem – přesouváme stáda zase dolů,“ vysvětluje další z pastevců, jenž dohlíží na stáda koní. „Na trhu se kůň prodává asi za tisíc dolarů,“ dodává. Na loukách okolo se tedy prohání pěkných pár milionů korun.

Ovce i koně je však třeba chránit před smečkami vlků. V horách žijí i další šelmy, ale medvědi (v Ťan-Šanu žije o něco menší poddruh medvěda hnědého) jsou doma spíš v nižších, zalesněných polohách, zatímco levharti sněžní (nazývaní také irbisové nebo sněžní leopardi) obývají vyšší polohy pohoří. A krom toho patří tahle kočkovitá šelma s až metr dlouhým ocasem k tak vzácným druhům, že se ji poštěstí zahlédnout jen málokomu.

Po překonání prvních sedýlek klesáme do údolí řeky Tjun, kolem které cesta pokračuje dál. V první části svírají vodní tok skály, a tak je třeba brodit. Silný proud však z přechodu na druhý břeh dělá nelehký úkol, a tak se raději z bezpečnostních důvodů jistíme lanem. Hledání vhodného místa trvá nějaký čas a skály střídající se po obou stranách řeky způsobují, že druhý den treku se vzdušnou čarou posouváme sotva o pár kilometrů. Krásné tábořiště v místě, kde se údolí již rozšiřuje, ale námahu toho dne vynahrazuje.

Slunce ukazuje velikány

Třetí den údolí řeky Tjun opouštíme a stoupáme do sedla Ašutor (3 614 m n. m.), za nímž teče řeka Čon-Džanalač a nás čeká další, stejnojmenné sedlo (3 510 m n. m.). Zde se již charakter krajiny mění: nad travnatými pastvinami se již tyčí skalnaté vrcholky korunované ledovci. Ty tvoří kulisy výstupu do dalšího bezejmenného sedla nad údolím řeky Sarydžaz, rozhodně nejhezčího místa první části treku.

Na obzoru před námi se totiž konečně objevuje panorama hlavního hřebene Ťan-Šanu, nad jehož zaledněnými vrcholky přechází jedna sněhová bouře za druhou. Na tomto místě s krásným výhledem stavíme stany. Do večera ještě zbývá dost času, a tak se z pohodlí plátěných přístřešků kocháme přírodním divadlem. Zapadající slunce nám pomáhá odpovědět na otázku, který ze stovek vrcholků je nejvyšší. Jako poslední rudě září do okolí na první pohled nenápadná stěna Džengiš Čokusu (7 439 m n. m.), známější pod sovětským jménem Pik Pobědy neboli Štít vítězství. Nejvyšší horu Kyrgyzstánu a druhý nejvyšší bod bývalého Sovětského svazu lidé poprvé zdolali až roku 1956.

Ledovec na dosah

Řeka Sarydžaz, na jejímž břehu leží vojenská základna, je proti dosavadním říčkám „jiné kafe“. Pohled na rozbouřenou špinavou vodu, která pochází z horských ledovců, naznačuje, že pokus o brodění by tady dopadl špatně. Jediný mostek ale leží pár kilometrů dolů po proudu, což nám do nohou přidává zbytečnou desítku kilometrů navíc. K horám už míříme podél řeky Ťuz, kterou pod stejnojmenným sedlem brodíme (silný proud, lehký déšť a voda o teplotě sotva pár stupňů) a stoupáme do místa, které bývá označováno za nejhezčí vyhlídku treku.

Sedlo Ťuz (4 000 m n. m.) a přiléhající, ještě o pár stovek metrů vyšší kopce, jsou skutečně skvělým vyhlídkovým místem. Za sedlem stezka prudce padá do údolí, jehož dno leží o téměř dva kilometry níž. Naopak skoro o dva tisíce metrů vyšší je Pik Nansena, jenž se tyčí přímo naproti. Po levé ruce pak naše oči poprvé padnou na ledovec Inylček, jenž se plazí z nitra hor.

První skutečný kontakt s ledovcem na nás čeká už po noci v tábořišti Čontaš. Inylček je s 60 km délky tím nejdelším v Kyrgyzstánu, ve spodní části jeho tloušťka dosahuje 150 až 200 metrů. Zpod ledové masy vytékají mohutné proudy stejnojmenné ledovcové řeky, rozlévající se v několik kilometrů širokém údolí.

Bludištěm ledových trhlin

Odhadovat vzdálenosti je zde, v krajině obřích balvanů, suti a ledu mimořádně obtížné. Bez stromů se oči nezachytí žádného měřítka, a tak se zdá, že na druhou stranu to může být pár set metrů. Jenže chyba lávky, údolní dno je široké ke čtyřem kilometrům! Nelehký je i samotný přechod ledovce, jenž je třeba hned u čela překonat. Ledovec je „živý“, a tak se cesta po jeho povrchu mění i několikrát za rok. Hledání pěšinky v bludišti kopečků, kde člověk vidí sotva pár desítek metrů před sebe, obcházení trhlin, potůčků a jezírek doprovází co chvíli zlověstný praskot odněkud z nitra ledovce.

Když stojíme na „pevné“ zemi na druhé straně, hluboce si oddechneme, ale ani tady není cesta bez potíží. Vede po moréně neustále nahoru a dolů, traverzuje prudké sypké suťové svahy, překonává několik bočních přítoků ledovce. Na této stezce už vládne větší provoz, většina turistů se totiž nechá dovést právě do údolí Inylčeku a trekuje jen podél ledovce, zpáteční cestu pak nabízí populární (a drahé) lety vrtulníkem.

Nevyzpytatelná Merzbecharova jezera

Po únavném dlouhém dni večer konečně spatříme budovy tábořiště na Polaně Merzbachera. Kromě stanů využívaných klienty místních cestovních kanceláří zde stojí několik buněk německo-kyrgyzské vědecké stanice, která sleduje globální změny klimatu. Kemp leží u místa, kde se stéká severní a jižní větev ledovce. Podél té první se (teoreticky) dá dojít k hraničním sedlům s Kazachstánem a severní stěně Chan Tengri, druhá vede k základnímu táboru Džengiš Čokusu. My se ale vydáváme jen na druhou stranu ledovce k jednomu z přírodních divů oblasti, Merzbecharovým jezerům. Ty každoročně plní tající voda ledovců, aby se obvykle na přelomu července a srpna protrhly a na místě vodní hladiny zůstaly jen ledové kry.

Někdy je vody málo nebo postupně odtéká několik měsíců, jindy dojde k vypuštění milionů kubíků vody prakticky během okamžiku. To pak dravý proud spláchne vše, co mu stojí v cestě, ať už jde o mosty nebo cesty. Při těchto situacích se také mění poloha výtoku vody z ledovce. Ledovcová jezera, hrazená obvykle nestabilní morénovou hrází, jsou bezpečnostním rizikem pro lidi obývající zdejší údolí. Jejich monitoringu se – byť primárně v trochu jiné lokalitě – věnují i čeští vědci.

Poslední brod na rozloučenou

Když večer zapadá slunce, jako poslední dopadají rudé paprsky na vládce této části údolí, mohutnou černou pyramidu Chan Tengri (7 010 m n. m. včetně ledovcové čepice, o 15 metrů méně bez ní), jíž místní přezdívají „Vládce nebes“. Spolu s Matterhornem a Alpamayem bývá tato hora označována za nejhezčí na světě. I s padajícím soumrakem je na co se dívat. Zde, uprostřed pustých hor, se na nebi třpytí několikanásobně více hvězd, než kdy zahlédneme u nás. Co chvíli nebe rozčísne meteorit, kdesi za obzorem zuří bouřka, z níž vidíme jen tlumené záblesky. Jediné, co pozorování nočního divadla kazí, je zima – i uprostřed léta tu začíná mrznout chvíli po setmění.

TIP: Přírodní krásy Kyrgyzstánu: V srdci panenských hor

Zbývá absolvovat poslední etapu treku – zpátky dolů podél ledovce a pak další půlden údolím dolů. Zpestřením je brodění řeky At-Džajloo, jejíž proud je kolem poledne na hranici našich možností. Později, kdy korytem teče ještě více vody, bychom ji už určitě nepřešli. Hned za řekou stojí pár budov turistické základny, z níž jezdí terénní automobily zpět do Karakolu. Během několikahodinové cesty překoná auto vysoká sedla i hluboká údolí, v této části už opět řídce obydlená pastevci dohlížejícími na svá stáda. Pohledem přes okno se tak po jedenácti dnech s Ťan-Šanem loučíme a vzpomínáme na krásu majestátních hor, která nám plně vynahradila námahu vynaloženou při tomto náročném pochodu.


Další články v sekci