Árijské děti pro vůdce: Německý nadčlověk z Lebensbornu

O všech dětech v nacistickém projektu Lebensborn se vedly pečlivé záznamy. Nemanželský původ se v oficiálních dokumentech neuváděl a děti narozené v domovech obdržely jenom osvědčení o „rasové bezúhonnosti“, aby pak v dalším životě neměly problémy s úřady. Matky nesměly být fotografovány a nemusely uvádět svá bydliště. To vše představovalo hlavní problém v poválečném období, jelikož takto narozené děti bylo velice těžké vypátrat.

Předchozí část: Počátky nacistického projektu Lebensborn

Celkově vykazovaly domovy Lebensbornu solidní výsledky, protože úmrtnost novorozenců tam před rokem 1939 byla ve srovnání s celoněmeckým průměrem poloviční.

Bezdětnost je zločin!

Další fáze projektu nastala po vypuknutí druhé světové války. S narůstajícími ztrátami Němců na frontách totiž Himmler došel k závěru, že všichni příslušníci různých složek SS musí mít co nejvíc dětí. Kdo se vyhýbal rodičovským povinnostem, musel platit citelné finanční pokuty. Platit byli nuceni osmadvacetiletí bezdětní muži, a když se jim do 30 let nenarodily alespoň dvě děti, tak se částka zvyšovala. Bezdětným se navíc zastavoval služební postup u jednotek SS. Himmler pak nechal vytisknout oběžník, ve kterém stálo:

„Těm, kdo si myslí, že se mohou vyhnout povinnostem k národu a rase a zůstat svobodní, bude uložen poplatek ve výši, která je přiměje, aby dali přednost manželskému stavu před staromládenectvím.“

Sídla Lebensbornu mezitím vznikala také na územích, která nacistické Německo postupně okupovalo. Šlo například o Krakov, Poznaň, Brusel, Haag, Oslo a další místa. Organizace často zabírala budovy luxusních klinik či sanatorií patřících předtím židovským majitelům.

Pozornosti nacistů nakonec neunikly ani Normanské ostrovy v Lamanšském průlivu, okupované koncem června 1940. Jednalo se o jediné britské území, které Němcům za války padlo do rukou. Himmler měl o britské rase vysoké mínění a jeden z velitelů Wehrmachtu o skladbě tamního obyvatelstva uvedl: „V nordické složce místního obyvatelstva se většinou setkáváme s rasově prvotřídními matkami i dětmi. Obecně lze s jistotou říci, že ve srovnání s Francií představují cenný materiál.“

Chovné stanice

Domovy Lebensbornu se v průběhu války změnily v podniky, které by šlo nazvat chovnými stanicemi. Mnoho mladých žen s nordickými rysy se zde totiž programově setkávalo s vybranými příslušníky SS. Dvojice se společně bavily, tančily a zejména trávily noci. Esesáci se pak po několika dnech vraceli ke svým jednotkám, zatímco těhotné dívky zůstaly v péči Lebensbornu a děti jim byly po narození hned odebírány. V domovech končily i děti zplozené v okupovaných zemích vojáky Wehrmachtu či SS s místními matkami.

Nejvíc takových dětí se narodilo v Norsku a jejich počet je odhadován na 60 000. Chod domovů finančně zajišťovali různí průmyslníci, bankéři a další movití nacisté. Vybavení tvořil luxusní nábytek a koberce, často nakradené Židům v mnoha částech okupované Evropy. Stavební úpravy obvykle prováděli vězni z koncentračních táborů a například do domova ve Steinhöringu vedla železniční trať přímo z Dachau. Pokud jde o děti, tak obzvláštní pozornost vyvolávaly ty, jež se narodily v den Hitlerových narozenin 20. dubna nebo těch Himmlerových 7. října.

Ihned po narození obdržely svíčku vyrobenou na objednávku v Dachau a každý rok pak dostaly další podle toho, kolik jim bylo let. Mimoto jim nacisté ukládali na knížku menší finanční částky. Ženy umístěné v domovech však byly centrem zvýšené pozornosti i z politického hlediska a musely procházet ideologickým školením. Sledovaly propagandistické filmy, poslouchaly rozhlasové projevy německých potentátů a musely zpívat nacistické písně.

Každý domov měl jako šéf na starosti lékař SS, dále zde působil velitel technické správy, sekretářka a vrchní sestra obvykle rekrutovaná z řad organizace Nacionálně socialistická lidová péče. Celkové podmínky v domovech byly nadstandardní až do konce války, takže se v nich od roku 1943 stále častěji objevovaly také manželky vysoce postavených nacistů a důstojníků SS, které chtěly přivést své potomky na svět v pohodlí a co nejdál od rozbombardovaných měst.

Únosy dětí

Nejhorší fáze projektu Lebensborn nastala poté, co nacisté začali unášet děti z rodin žijících na okupovaných územích. Jak řekl Himmler roku 1940: „Co je v těchto národech dobré krve našeho rodu, to získáme pro sebe, a třeba i tím způsobem, bude-li to nutné, že jim ukradneme děti a převychováme si je u nás.“ A v praxi to tak skutečně probíhalo. První akce se uskutečnily v Polsku, kde se vytipované děti násilně odebíraly rodičům, a poté dostaly německá jména. Následovala adopce některou z „uvědomělých německých rodin“.

Řadu dětí nacisté odváželi také ze sirotčinců, pokud svým vzhledem vyhovovaly ideálu světlovlasého modrookého Germána. Ještě dodnes bezpochyby žijí v Německu lidé s nacisty přiřčenou falešnou identitou, kteří o svém pravém původu nic nevědí. Němci však odebírali potomky také svým politickým protivníkům nebo lidem, kteří jim z nějakého důvodu nevyhovovali. Týkalo se to i území protektorátu, kde je dobře znám zejména osud lidických dětí.

Po zastřelení jejich otců 10. června 1942 a transportu matek do koncentračního tábora Ravensbrücku byly děti pečlivě proměřeny a rasově testovány. Nacisté však dospěli k názoru, že většina z nich má slovanské rysy a k poněmčení se nehodí. Vybrali tak pouze 13 ze 105 a ty pak převezli do domova Lebensbornu v Puschkau nedaleko Poznaně (zbylých 82 rasově nevyhovujících lidických děti pak bylo s největší pravděpodobností zplynováno ve vyhlazovacím táboře Chełmno).

TIP: Snoubenky vlasti a děti čisté krve: Fakta o nacistickém projektu Lebensborn

Zde se musely naučit základům němčiny a prošly ideologickou masáží. Poté byly „dány na náležité vychování“ do německých rodin. Závěrem lze říci, že program Lebensborn se stal nedílnou součástí nacistického režimu a jeho hlavním cílem bylo vyšlechtit árijského nadčlověka.