Le Tour de France: Tři týdny v pekle

Konec 19. století se ve Francii i na celém starém kontinentu nesl v duchu průmyslové revoluce, s níž přišly netušené možnosti. V roce 1900 se v Paříži uskutečnila Světová výstava oslavující úspěchy končícího století a jedním z jejích hlavních trendů se stalo – v Evropě stále oblíbenější – jízdní kolo. Na popularitě získávaly také cyklistické závody, mezi nimiž dominovala především extrémní trasa z Bordeaux do Paříže. Dnes bychom ji nazvali jednodenní klasikou, jenže vítěz prvního ročníku strávil na trati přes 26 hodin!

Mezitím však Francií zmítala Dreyfusova aféra, v níž byl židovský důstojník křivě obviněn ze špionáže pro německé císařství. Na dva tábory se rozdělila nejen veřejnost, ale také redakce největšího sportovního deníku Le Vélo, přičemž rozkol nakonec vedl k založení konkurenčního plátku L’Auto. A protože se novinka nesetkala s očekávaným zájmem čtenářů, padlo rozhodnutí dostat ji do širšího povědomí pořádáním etapového závodu kolem Francie – a tak vznikla Le Tour de France.

Utrpení na dvou kolech

Prvních 144 odvážlivců odstartovalo 31. května 1903 a během následujících šesti dní absolvovali závod, který se současné Tour de France skoro v ničem nepodobá. Každý den ujeli přes 400 km na těžkých kolech bez přehazovačky a jakékoliv vnější pomoci, odkázáni pouze na svůj výkon a dovednosti. Místo superlehkých dresů z prodyšných materiálů se potili v těžkých svetrech či kabátech. Na hlavách neměli aerodynamické přilby, nýbrž apartní hučky. Ti nejlepší trávili v sedle kolem 18 hodin denně: výjimku nepředstavovaly starty za úsvitu a noční návraty.

Hrdinou prvního ročníku se stal Maurice Garin, který ovládl tři z šesti etap a do Paříže dorazil s neuvěřitelnou průměrnou rychlostí 25,7 km/h. Mezi zúčastněnými přitom panovaly obrovské rozdíly – poslední závodník projel cílovou páskou až o 64 hodin a 22 minut později. Dnes by k ničemu podobnému dojít nemohlo: každou etapu totiž uzavírá auto, tzv. zameták, a sbírá největší opozdilce, kteří tím v klání končí.

Už s druhým ročníkem však odstartovala i série skandálů okolo Tour. Z vítězství se opět radoval Maurice Garin, jenže o titul záhy přišel. Spolu s dalšími jedenácti jezdci jej diskvalifikovali za podvádění: v průběhu závodu se totiž svezli vlakem či auty. Dodatečně byl tedy vítězem prohlášen Francouz Henri Cornet, který dosud drží titul pro nejmladšího favorita – triumfoval ve svých dvaceti letech.

Odkázáni sami na sebe

Ačkoliv už v prvních letech pořádání Tour existovaly přehazovačky, vedení závodu jejich montování na kola zakazovalo. I ta nejprudší stoupání proto borci překonávali typickým kolébavým způsobem s velmi těžkým převodem. Bicykly dále nesměly mít kovové ráfky, protože se organizátoři báli nadměrného přehřívání brzd ve sjezdech a následných pádů v důsledku odlepených plášťů. Jezdilo se tedy na dřevěných ráfcích a toto nařízení bylo zrušeno až v roce 1937.

Největší rozdíl oproti dnešku však představoval zákaz jakékoliv vnější pomoci. Zatímco v současnosti se o špičkové jezdce stará řada techniků, lékařů či masérů a závody doprovází kolona týmových vozů, průkopníci cyklistiky museli všechny role zvládnout svépomocí. Jezdili proto například omotáni náhradními dušemi.

Vznikla tak mimo jiné celá řada historek, z nichž povstali i hrdinové. Eugène Christophe se zúčastnil Tour de France v roce 1913 a dokončil ji na sedmém místě. V průběhu celý závod vedl a jako první se dostal na legendární horu Tourmalet. Ve sjezdu mu však praskla vidlice, a veškeré naděje na dobré umístění se tudíž rozplynuly. Bojovný Christophe přesto došel pěšky do nejbližší vesnice, vyhledal tamní kovárnu a vidlici si sám opravil. Ještě před koncem etapy předjel čtyři závodníky a finišoval s pouhou čtyřhodinovou ztrátou na vítěze. Protože mu ovšem při opravě šlapal měch kovářův osmiletý syn, dostal jezdec v cíli desetiminutovou penalizaci za cizí pomoc.

Bez drog to nešlo

Jakkoliv se mohou zdát počátky etapové cyklistiky romantické, námahu na Tour de France nebylo možné přežít bez podpůrných látek. Slovo „doping“ v té době nikdo neznal, a tak jezdci své utrpení potlačovali mnoha způsoby. Běžnou součást klání tvořil alkohol a také éter, který tlumil vnímání bolesti. K vyššímu výkonu pak pomáhaly tvrdé drogy – kokain či amfetaminy se staly téměř povinnou výbavou každého závodníka. Používaly se i látky jako chloroform a nitroglycerin, jež ovlivňují funkci tepen a okysličování krve. Nejčastěji však borci v prvních letech užívali strychnin, který dnes známe spíš jako jed.

K braní drog se v roce 1924 vyjádřil jeden z nejznámějších francouzských jezdců Henri Pélissier. V rozhovoru zmínil, že cyklisté jezdí na dynamit, načež začal před reportérem z tašky bez rozpaků vytahovat kokain, chloroform a další tři tuby s tabletami. Ital Fausto Coppi na toto téma uvedl: „S těmi, kteří nám [cyklistům] radí, abychom nebrali amfetamin, se nemá cenu bavit o cyklistice.“ 

Situace vyvrcholila několika vážnými incidenty v 50. a 60. letech, kdy se jezdcům podávaly stále účinnější – a také nebezpečnější – látky. Symbolem výstupu na Mont Ventoux v roce 1955 se stal Jean Malléjac, který se podle reportérů začal extrémně potit a kličkoval po cestě. Posléze už ani nereagoval na okolí a postupně upadal do bezvědomí. Když se nakonec i s kolem zřítil na silnici, jeho uvolněná noha trčící do vzduchu stále šlapala. Díky včasné pomoci přežil.

Komerční Tour 

Prvních ročníků Tour se mohl zúčastnit kdokoliv. Většina závodníků tehdy nepatřila do světa profesionální cyklistiky a ve Francii se jim říkalo touriste-routiers – tedy silniční turisté. Postupem času se však kolem výrobců bicyklů formovaly cyklistické organizace, které na klání vysílaly sponzorované jezdce. Profesionálové měli logicky nad amatéry navrch, což závodům ubíralo na atraktivitě. Šéf celého podniku Henri Desgrange proto zavedl tzv. francouzské regionální týmy, jež měly těm sponzorovaným konkurovat.

V roce 1930 otřásla podnikem další aféra, když navzdory nepříliš dobrému zdravotnímu stavu triumfoval Belgičan Maurice De Waele. Jeho tým Alycon totiž podplatil soupeře, aby jej nechali vyhrát. Po ukončení závodu Desgrange prohlásil, že zvítězila mrtvola, a rozhodl o zákazu komerčních týmů na Tour de France.

Uvedený koncept vydržel až do roku 1966. V následujících dvou letech se Tour ke sponzorovaným mužstvům experimentálně vrátila, načež dostal v roce 1969 zmíněný pokus oficiální požehnání pod podmínkou, že se jednou za několik let uspořádá čistě národní ročník – k čemuž ovšem nikdy nedošlo.

Žlutá nad zlato

Jakkoliv se Tour de France v průběhu více než sta let změnila, jedno zůstává stejné – symbolizuje ji žlutá barva. Zatímco v prvních ročnících se vedoucí jezdec označoval žlutým náramkem, od roku 1919 září lídr díky žlutému dresu. Volba na tuto barvu přitom nepadla pouze pro její nepřehlédnutelnost v pelotonu – žlutá byla také charakteristická pro časopis L’Auto.

Každý závodník, který si alespoň na jednu etapu oblékne proslulý maillot jaune neboli žlutý dres, se navždy zapíše do dějin cyklistiky. Rekordmanem, jehož nástupce budeme hledat velmi těžko, se stal legendární Eddy Merckx: ve žlutém absolvoval celkem 96 etap, tedy více než čtyřnásobek kompletního programu Tour.

I přes silnou symboliku žlutého dresu jej ovšem několik borců v historii odmítlo – většinou ze solidarity k jezdcům, kteří přišli o pozici lídra nešťastnou náhodou. Jako první se k takovému činu odhodlal právě Merckx, jenž se vzdal trikotu po pádu vedoucího závodníka Luise Ocañy. Stejně se zachoval i Joop Zoetemelk, když si Bernard Hinault zranil koleno, či Lance Armstrong po pádu Davida Zabriskieho.