Láskyplné řemeslo v Československu: Jak se žilo prostitutkám v éře šantánů?

Rozdíl mezi šantánem a nevěstincem tvořila za první republiky jen velice tenká hranice. Tu hranici většinou představovaly jedny dveře kryté závěsem z rudého sametu, který rozděloval budovu na poloviny. Zatímco v přední části se vesele tančilo a ukazovaly se nožky, v zadních pokojích se o to veseleji souložilo a ukazovalo se úplně všechno.

Prostituce za první republiky

Říkali jim různě, kurvice, anka s čárkou, cajdrnožka, kočinda. Zaznamenány jsou i případy osobnějších oslovení, jako „moje chlupatá kapustička“. Dámy se možná smály, ale náš zákazník, náš pán. A u cajdrnožek z nejluxusnějšího pražského nevěstince na rohu ulic Josefovské a Rabínské to platilo dvojnásob. Aby ne, když tu holka stála dvacetinásobek toho, co se platilo za pouliční animírky.

Život to nebyl špatný. Luxusní prostitutka v salónu, když se umí ohánět, si může s klidem vydělat více, než univerzitní profesor. Svým zapálením pro věc v kombinaci s precizní technikou provedení si dokázala vydobýt mezi návštěvníky nevěstince Leopolda Frýdmana velkou popularitu. A to navzdory jedné velké nevýhodě, byla příliš hubená. Její kolegyně vážící běžně přes sto kilo a pyšnící se rozložitými matronovitými prsy si z ní často utahovaly. I to ovšem patřilo ke konkurenci, která mezi amazonkami veselosti často panovala.

Před policií opatrně…

Na ulici, kde svou kariéru cajdrnožky začínala, byly poměry daleko horší. Prostitutky měly zakázáno své zákazníky lovit oficiálně. Nesměly se svůdně oblíkat, výrazně líčit, ani na své potenciální kunšafty pokřikovat. Musely se chovat nenápadně, neboť policie jim šla neustále po krku. Mnohé z pouličních zběhlic si pomáhaly při shánění kšeftů různými srdcervoucími historkami o ztracených klíčích, nebo přísném otci, který je vyhodil z domu. Ačkoliv podobné historky od žen, které už dávno překročily čtyřicítku, ve dvou případech dokonce i šedesátku, zněly dost podivně. Některé se proto pro větší autentičnost začaly uchylovat k ukazování svých předností za oknem svých domů.

Policie sajtky relativně tolerovala, samozřejmě pouze při dodržováním jistých pravidel. Povinná registrace na úřadech byla jednou z nich. Po válce bylo v Praze registrovaných asi dva tisíce prostitutek a dvacet nevěstinců. Podle neoficiálních odhadů jich však mohlo nelegálně fungovat dvakrát více.

Do nevěstince za prací

Třeba v podniku U Červeného páva byl slavný skladatel Gustav Mahler pravidelným hostem. A to nejen kvůli milostnému sbližování. Chodil tam komponovat ty svoje slavné symfonie. Seděl celé hodiny v jejich japonském pokoji a pochvaloval jsi, jak ho tam jiní neruší. A nebyl jediný.  Do nevěstinců chodili za společností také další velikáni české kulturní scény, od Fráni Šrámka přes Jana Nerudu až po Egona Kische.

TIP: Pouliční láska na prodej: Zlatá éra českých nevěstinců

Navzdory ptačímu názvu, vážení pánové chodili k Pávovi lovit kamzíky. A to ne jen tak ledajací pánové, ale ti nejvyšší státníci. Třeba kancléř Otto von Bismarck měl kamzíky velice rád. Prý s nimi dosahoval těch nejvyšších vrcholů. Za jedním zlatovlasým kamzíkem tam chodil také následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este.

Mnohé zákaznice se dokonce staly slavnými. Jména právě jako Černá Mary, Tonka Myš fórová nebo Studentská Líza se objevily právě v dílech oněch výše zmíněných pánů. O Tonce Šibenice dokonce pan Kisch napsal povídku, ve které splní Tonka poslední přání odsouzence a stráví s ním noc před popravou.