Ladislav Miko: Zachovat biodiverzitu neznamená jen „chránit žabičky“

Jedním z mnoha problémů současnosti je degradace zemědělské půdy. Můžete čtenářům přiblížit situaci u nás v Česku?

Degradace zemědělské půdy je problémem prakticky v celém světě a souvisí především s intenzifikací zemědělství. Česko není výjimkou – nejvýrazněji se tady degradace projevuje v oblastech, kde se intenzivně hospodaří dlouho, což je bohužel právě tam, kde bývaly nejúrodnější půdy. Základními faktory jsou bilance organické hmoty, změny nebo téměř absence rotace plodin, způsob kultivace a s tím související nárůst eroze – jak vodní, tak i větrné, široké používání minerálních hnojiv i pesticidů. To vše u nás najdeme ve velké míře, ať už mluvíme o moravských úvalech, Polabí, nebo dalších zemědělských oblastech.

Jak se takový způsob hospodaření promítne do vlastností půdy?

Klíčové jsou dopady na půdní strukturu a v důsledku toho na funkci půdního systému. Souvisí to se stále menším množstvím organické hmoty, která se do půdy dostává, resp. která zde zbude po sklizni. Lidská společnost má tendenci organickou hmotu ponechanou na polích považovat za „ztracenou“, a proto se snaží ji sbírat a použít jinde – třeba pro výrobu bioplynu nebo biopaliv. Jenže organická hmota je jednak materiálem a jednak důležitým zdrojem energie pro půdní organismy, které jejími přeměnami při rozkladu vytvářejí složité organické molekuly, souhrnně a ne zcela přesně nazývané „humus“. Navíc svou činností vytvářejí v půdě mikroskopické i větší půdní agregáty, hrudky, které budují složitou strukturu půdy s mnoha prostůrky. Tak vzniká prostředí pro velmi bohatý půdní život a současně se v půdě udržuje voda i živiny.

Je zkrátka potřeba respektovat přirozené přírodní procesy, které v půdě probíhají…

Přesně tak. Půdní organismy využívající mrtvou organickou hmotu jsou tvůrci, ale také údržbáři půdní struktury a jejich oslabování vede k půdní degradaci. Vadí jim přitom i příliš jednostranná produkce, tedy když chybí střídání plodin, nemluvě o nadměrném užití pesticidů a intenzivní agrotechnice která může vést k utužování půdy. Ještě složitější to je s chemickými vlivy na bakteriální a houbovou mikroflóru. Navíc si musíme uvědomit, že na mnoha polích je povrch půdy holý po větší část roku, kdy tam nejsou plodiny. To vede k mnoha extrémům, zejména teplotním, ale také k urychlování eroze i rozkladu v půdě naakumulované organické hmoty. Suma sumárum, intenzivní zemědělství má potenciál silně degradovat půdní strukturu a pokud se na to při hospodaření nemyslí a nepřijmou se protiopatření, opravdu k ní dochází.

Týká se tento problém pouze zemědělsky využívané půdy?

Degradace bohužel není jen doménou polí a zemědělství, k podobným procesům může docházet i na lesních půdách. Musíme si uvědomit, že odvážení biomasy (dřeva) z lesa, zejména u monokultur kde se vytěží téměř vše, není ničím jiným než ochuzováním lesní půdy o organickou hmotu, která tam byla vyprodukována. Jde samozřejmě o pomalejší proces, protože jednak v půdě přece jen zůstává kořenový systém a k zetlení i pařezy a drobné větve s listy či jehličím, na chudších půdách s pomalým uvolňováním živin z podloží se však absence některých živin může projevit docela rychle. Navíc byly tyto procesy v minulosti umocněny či urychleny kyselými dešti, dnes je také ovlivňuje atmosférická depozice, zejména oxidů dusíku.

Vraťme se zpět k degradaci zemědělsky využívané půdy. Co se s tím dá dělat?

Jedinou cestou je odstranit příčiny a doufat, že si s tím půdy rychle poradí a regenerují. Můžeme tomu samozřejmě pomoci. To znamená především snížit intenzitu hospodaření a zajistit mnohem větší dotace mrtvé organické hmoty do půdy, což můžou to být statková hnojiva jako v minulosti, ale i zelené hnojení, ponechání většího množství posběrových zbytků či jiné zdroje organické hmoty. Rovněž je nutná větší rotace plodin, ale ještě lepší by bylo pěstování více plodin v mozaice na stejné ploše, což by samozřejmě vyžadovalo i změnu mechanizace a celkově agrotechniky. Smysl mají i protierozní opatření a zajištění lepšího vodního režimu, ovšem zde si musíme uvědomit, že obvykle řešíme následky a ne příčiny, taková opatření jsou proto jen záchrannou brzdou a dlouhodobě nestačí, je třeba se věnovat právě příčinám. Je tedy především potřebné obnovit funkce krajiny, to pak vyřeší spoustu problémů za nás a bez dalších nákladů.

Jak ve světle těchto požadavků vidíte budoucnost nejen českého, ale i světového zemědělství?

Nedokážu si ji představit bez mnohem výraznějšího respektování těchto poznatků. Je nutné změnit přístup k intenzitě produkce, zajistit permanentní rostlinný pokryv, větší pestrost plodin atd. Mnohé z toho však bude možné jenom pokud se změní také ekonomika zemědělství. Dnes do ní nejsou mnohé externality započteny a postupy které degradují půdu se ekonomicky „vyplatí“, to se musí samozřejmě přenastavit. Je možné to zkoušet regulací, tj. příkazy a zákazy, praxe ale ukazuje že to moc nefunguje, nebo jenom s obtížemi. Lepší by bylo mít systém, který k tomu vede i přes ekonomický zájem zemědělce. Takové modely dnes už existují, jde jenom o vůli je prosadit a začít implementovat.

Dobrou zprávou každopádně je, že zemědělské půdě lze navrátit úrodnost...

Určitě ano, záleží ovšem na míře degradace a na intenzitě protiopatření. V místech, kde jsme již strukturu půdy zcela zničili a obsah organické hmoty dramaticky poklesl, to bude trvat déle, možná několik desetiletí. Pokud se však vstupy upraví, půdy reagují a mají často až překvapivou schopnost se regenerovat. Musíme jen umožnit, aby probíhaly potřebné procesy a byl k dispozici potřebný materiál. To ovšem není tak jednoduché, pokud na nich chceme nadále intenzivně a konkurenceschopně produkovat.

K problémům, které si způsobujeme přímo, se přidávají i ty, které jsme zřejmě vytvořili nepřímo. Mám konkrétně na mysli letošní léto, jež nám dalo jasně najevo i to, jak se nás týká riziko vysychání vodních toků. Myslíte, že se podobná léta bez dešťů budou i v budoucnu opakovat?

Je to velmi pravděpodobné, se změnou klimatu prokazatelně přichází více extrémů. Očekávám, že budou roky s dramatickými záplavami i s velkým suchem jako letos. Musíme si uvědomit, že k tomu opravdu sami velice přispíváme, a to nejen přes skleníkové plyny. Právě kapacita půdy zadržet živiny a především vodu je v tomto klíčová. Zásadní je také mylná doktrína co nejrychlejšího odvedení vody z povodí, praktikovaná po dlouhá desetiletí. Narovnání toků, meliorace, odvodnění – to vše k současné situaci výrazně přispívá, stejně tak ale už zmíněné intenzivní zemědělství a monokulturní lesnictví. Ani velké množství přehrad a nádrží nedokáže nahradit ztracenou kapacitu půdy zadržovat vodu. Potřebujeme především obnovit půdní strukturu. Celková změna klimatu je ale velmi pravděpodobná a jen stěží bude vše „tak jako předtím“ – i přesto ale má hluboký smysl kvalitu a strukturu půdy obnovovat. Je to řešení, kterému se říká „no regret“ – nemůžeme s ním udělat chybu. Pochopitelně je třeba také předcházet plýtvání, uvažovat o objemech vody nutných pro některé technologie atd. Nakonec ale vždy dojdeme k tomu, že bez funkční krajiny to dlouhodobě nepůjde.

Jak lze lépe hospodařit s vodou v krajině a jaké kroky jsou v oblasti vodohospodářství zásadní?

Myslím, že v teoretické rovině je tohle již známo delší dobu, problém máme s praxí. Víme, že vadí svázání a napřímení řek, víme že přehradní nádrže věc neřeší nebo ji řeší jen zčásti, víme že klíč je v půdě a způsobu hospodaření, víme že záleží na zasakování a vybetonované plochy ho eliminují atd. – a přesto stále často a zhusta děláme opak. Příčinou jsou nejspíš ekonomické zájmy, tedy jak už jsem uvedl nezapočtení externalit a určité „tradiční“ nebo konzervativní myšlení. Pokud ho neprolomíme a nezačneme se chovat v souladu s poznatky které už dnes máme, výsledek se nedostaví a problémy budou přetrvávat nebo se ještě zhorší.

Je Česká republika v oblasti vodohospodářství pozadu?

Nemyslím, že bychom byli konceptuálně pozadu. Naopak máme oproti jiným zemím dost zásadní náskok v oblasti know-how, naše zkušenosti i teoretické přístupy jsou často v zahraničí přebírány jako dobrá praxe. Připomenu jen léta probíhající program revitalizací říčních systémů, nebo koncept říční krajiny nedávno zesnulého profesora Štěrby. Víme co, víme jak – teď už jen to udělat. Společnost se ale musí shodnout, že to chce a že je to ochotná zaplatit. Mělo by to být jednoduché, předejde se tím mnohem větším následkům a nákladům v budoucnu. Věřím že si to budeme schopni uvědomit.

Je z hlediska množství vody v krajině vývoj posledních let tak překvapivý, že se to ani nedalo předvídat?

Rozhodně si nemyslím, že by byl vývoj posledních let překvapivý. Byl předvídán a odborná obec třeba v oblasti krajinné ekologie na něj opakovaně upozorňuje co pamatuji. Ještě za komunismu u nás vznikly dva přístupy k řešení krajiny (Územní systémy ekologické stability v Česku a LANDEP na Slovensku), které s tím počítaly a které nám záviděla Evropa i svět. Ve zprávě, kterou jsem jako spolueditor připravoval v roce 2009 jsme znovu upozorňovali na nárůst zpevněných ploch, kde voda nemůže vsakovat i na ztrátu některých ekosystémových funkcí, které jsou pro vodní režim významné. Zdá se, že dokud realita nedojde opravdu „na dřeň“, varování ani teorie se moc neprosadí. Jako obvykle začneme něco dělat, až když obrazně opravdu „poteče do bot“ – i když bychom asi měli toto přísloví změnit, třeba že do bot nepoteče, i když by mělo…

Jak výše probrané problémy souvisí z biodiverzitou?

Už jsem naznačil že ta souvislost je zásadní. Málokdo si uvědomuje že půdní struktura je jednou z věcí, které prostě a jednoduše vyrobit neumíme. Je produktem práce milionů půdních organismů a jejich vzájemné souhry, přitom právě jejich – byť okem neviditelná – diverzita zajišťuje, že systém funguje v měnících se podmínkách, za různých teplot a vlhkostí apod. Ochrana biodiverzity tak, jak ji lidé vnímají – například když chráníme rostliny, ptáky, hmyz či další živočichy – je v podstatě o tomtéž. Diverzita živých organismů, kromě toho že je „chceme“ v přírodě vidět, protože se nám líbí, je jakýmsi „pojištěním“, že systém dokáže reagovat a fungovat v různých, měnících se podmínkách. Na tento aspekt biodiverzity se často zapomíná, mnoho lidí si myslí, že, obrazně řečeno, „chráníme žabičky“ pro plezír ochránců. To, že jejich přítomnost indikuje schopnost krajiny zajišťovat to, co je pro přežití lidí zásadní, za tím vidí málokdo.

Cílem festivalu Ekofilm, jehož jste prezidentem, je přitáhnout k tématu ochrany životního prostředí pozornost širší veřejnosti. Daří se to?

Přijal jsem tu – podotýkám, že čestnou a nehonorovanou – funkci právě proto, že věřím v jeho význam a poslání. Ekofilm je podle mých znalostí nejstarším ještě fungujícím filmovým festivalem o životním prostředí a určitě oslovuje mnoho lidí. Nejde jenom o diváky přímo na festivalu, tam bych si přál aby jejich počet dále narůstal – jde zejména o filmové tvůrce, kteří své filmy pro festival připravují a posílají (jsou jich tisíce ročně z celého světa), a kteří samozřejmě mají svoji klientelu a diváckou obec. Reálný dosah festivalu je proto podle mého významný, je to koneckonců vidět i na tom, jak si vítězové ocenění na festivalu tohoto ocenění považují.

Je ale pravdou, že po depresi způsobené dle mého nešťastným rozbitím tradičního Ekofilmu v jižních Čechách a ne příliš přátelským postojům ministrů za ODS k ekologické výchově a vzdělávání v nedávné minulosti festival tak trochu ztrácel dech. Souvisí to i s nárůstem různých filmových festivalů v Česku, přibývá jich jako hub po dešti, někdy je to fajn a někdy naopak škoda, protože se dělí a rozbíjí jejich klientela. Je teď třeba hodně pracovat a festival navracet tam, kam patří – věřím, že má v portfoliu festivalů v ČR i v Evropě svou významnou pozici a že v městě s tak významnou tradicí environmentální výchovy a s takovým počtem studentů, kteří se životním prostředím zabývají, jakým je Brno, se to určitě podaří.

TIP: Fotograf sopek Patrick Koster - Člověk, který má rád horkou půdu pod nohama

Mám podezření, že mnohé lidi uvádějí ekologická témata spíše do deprese, než k aktivnímu přístupu. Co se s tím dá dělat?

No, musíme si připustit, že výsledky naší činnosti v krajině a v přírodě jsou často opravdu depresivní, a výhledy do budoucna často taky. Pohled mnoha politických subjektů tuto depresi často ještě umocňuje. Musíme si zkrátka přiznat, že jsme ledacos jako společnost zvorali, a to není jednoduché, zvláště ne v politice. Tato deprese by však neměla vést k odevzdanosti a pasivitě, spíše naopak. Zejména když víme, že se s tím stále dá něco dělat, že náprava je možná. I politici půjdou směrem, který bude většina společnosti vyžadovat, takže jen sedět v depresi a koukat na to, co se děje špatně, určitě není řešením.

Předloni byl festival věnován problematice vody, loni se mluvilo o vzduchu. Jaké téma je na řadě v roce 2018?

Vracíme se k tématu vody, i když přesnější by bylo říct, že se budeme věnovat suchu. Vývoj situace v Evropě, ale i stále sílící poznání, že sucho a s tím související absence potravin a následné regionální konflikty jsou jednou z hlavních příčin neřízené migrace, se kterou si nevíme moc rady, to do značné míry docela akutně přináší.

Na co lidi chcete letos především pozvat?

Festivalová odborná komise ze stovek přihlášených filmů opět vybrala 25 do hlavní soutěže. Jako prezident nechci žádný předem chválit nebo vyzdvihovat, jsou mezi nimi snímky našich autorů i autorů z celého světa, některé už dobývají kina po celé Evropě. Bude tedy z čeho vybírat. Ale festival Ekofilm nejsou jenom filmy, je to i setkání s tvůrci a mnoho velmi zajímavých doprovodných akcí. Připravujeme velkou diskusi právě o suchu, které se zúčastní snad všichni relevantní aktéři v ČR, proběhnou besedy s laureáty Ceny Josefa Vavrouška i ceny za ekologickou žurnalistiku, jsou připraveny výstavy a několik koncertů. Rád bych všechny čtenáře a přátele Ekofilmu, ale i nové zájemce pozval, ve dnech 11.–13. října do Brna, Určitě to bude stát za to!

Mezinárodní filmový festival Ekofilm začíná 10. října v Brně

Geoderma: film o složitosti půdních procesů

Půda provází život na Zemi a člověk by na této planetě bez ní nemohl existovat. Vzácná nebo obyčejná, živá či neživá, ztrácená a nenahraditelná. Co dnes vlastně o půdě víme? A jak s tímto poznáním nakládáme? Jak se člověk stará o pokožku naší matky Země, o Geodermu? Na tyto otázky odpovídá film, jehož průvodcem je půdní biolog Ladislav Miko.