Krví zkropený ostrov: Německá operace Merkur 1941 (3)

Ve večerních hodinách 20. května se situace německých vojáků jevila jako nejistá. Výsadkáři se obávali nočního protiútoku na své nezajištěné pozice, který by je zatlačil až k moři. Avšak protiúder nepřišel, protože i obránce den intenzivních bojů vyčerpal. Navíc 22. novozélandský prapor hájící kótu 107 ztratil spojení s velitelem brigády plukovníkem Jamesem Hargestem. Velitel praporu podplukovník Leslie Andrew proto nemohl požádat o posily, a tak raději pod rouškou tmy ustoupil na východ. 

Střídavé úspěchy

Student pochopil, že pokud mají Němci Maleme dobýt, musí právě nyní na místo vyslat čerstvé síly. Věřil, že jeho muži konečně ovládnou přistávací plochu, na které pak budou dosedat další letouny s vojskem i výzbrojí. Dne 21. května kolem 17. hodiny do boje vyrazil prapor 100. horského pluku o 800 mužích.

Junkersy přistávaly pod těžkou palbou a mnoho z nich se zřítilo. Z jednoho letounu vyskočil i zkušený plukovník Bernhard Ramcke, jenž se po Meindlově zranění stal velitelem západního sektoru bojiště. Horští myslivci skutečně vytlačili obránce z pozic východně od Maleme a zajistili letiště, takže od 22. května tam mohl Student vysílat nepřetržitý proud posil. Hargestovu pokusu o dobytí letiště zpět chyběla razance a výsadkáři ho odrazili palbou z kulometů a minometů dopravených vzduchem.

Přes úspěchy v západním sektoru neměli Němci vyhráno a Hitlera ztráty jeho oblíbených parašutistů rozčarovaly natolik, že zakázal o operaci cokoliv zveřejnit. Bitvu měly ve prospěch Berlína zvrátit další a další junkersy plné posil. Některá letadla se vydávala až nad území držené nepřítelem, aby dopravila potraviny, léky a munici skupinám výsadkářů bojujících v obklíčení. Nedaleko Heraklionu se prapor 1. pluku 7. divize bránil přesile 8 000 spojeneckých vojáků a přes beznadějnost situace jeho velitel major Karl Schultz odmítl výzvu ke kapitulaci slovy: „Naše armáda dostala rozkaz obsadit ostrov. A my ho splníme.“ 

Obrat v bitvě

V této fázi bitvy převzal kontrolu nad jednotkami v oblasti Maleme velitel 5. horské divize generálmajor Julius Ringel, jenž měl připravit koordinovaný útok na východ do oblasti Galatas–Chania–Souda. Své muže přeskupil do tří bojových skupin. První Kampfgruppe majora Schätteho měla bránit Maleme od západu a podnikat výpady směrem ke Kastelli. Skupina plukovníka Ramckeho dostala za úkol zahájit výpady na sever, bránit letiště a postupovat podél pobřeží na východ. Třetí skupina plukovníka Utze zamířila na východ a vedla přes hory útok na křídlo nepřítele.

Díky posilám, kdy v Maleme každou hodinu přistávalo až dvacet Ju 52, mohl Ringel 24.–26. května dokončit přeskupení. Jádro posil tvořil 85. horský pluk, jemuž velel plukovník August Krakau. Část oddílů zaútočila na Galatas, další pochodovaly 80 km přes hory na jih, aby obsadily silnici z Chanie do Rethymna. Bitva se konečně začala vyvíjet dle Studentových představ a v Německu si civilisté přečetli v novinách, že výsadkové jednotky pátým dnem bojují na Krétě. Šlo o jasné znamení, že Hitler už si je jistý vítězstvím.

Žádné posily

K optimismu přispěl úspěch horských útvarů, které vytlačily Novozélanďany z Galatasu. Ráno 25. května se výsadkové oddíly plukovníka Richarda Heidricha, obklíčené po několik dnů v takzvaném vězeňském údolí, dočkaly posil. S nimi za doprovodu kanonády i jekotu Ju 87 udeřily na Kastelli. Bombardéry podnikaly nálety též na Heraklion, aby podpořily parašutisty, kteří zde uvízli už prvního dne bojů.

Britové se pokusili vyslat na Krétu čerstvé síly po moři, avšak letouny s kříži na křídlech jim v tom zabránily. Tváří v tvář horšícím se poměrům vyslal Freyberg do Londýna zprávu: „Bez ohledu na rozhodnutí vrchního velení je situace z vojenského hlediska bezvýchodná. Naše jednotky nedokážou odolávat soustředěným náletům, s nimiž se potýkáme už šest dnů. Proto se domnívám, že část jednotek musí ustoupit.“

Hořký konec na východě

Na základě těchto zpráv v Londýně uznali, že pád Kréty je otázkou několika dnů, a rozhodli o zahájení evakuace z jižního pobřeží. Některé oddíly spontánně přerušily boj ještě před oficiálním rozkazem a vydaly se k přístavu Chora Sfakion. Němci netušili, že protivník bitvu o ostrov vzdal, a Ringel nařídil útok na Chanii. Pozdě odpoledne 27. května i přes lokální protiútoky Australanů a Novozélanďanů Němci město obsadili a pronikli do zálivu Souda.

Z významných center zůstávaly v britských rukou již pouze Heraklion a Rethymno ve východní části Kréty. Následujícího dne obdržela britská posádka Heraklionu pokyn připravit se na evakuaci. Zbytky paliva i munice letěly do povětří a kolem půlnoci se 4 000 mužů nalodily na křižníky a torpédoborce. V ranních hodinách se na konvoj vrhla Luftwaffe a pumy zabily na 800 vojáků.

Lépe se nevedlo ani australským oddílům v Rethymnu. Drsní válečníci však svou houževnatostí přiměli generála Studenta později prohlásit, že kdyby podobně bojovala celá posádka Kréty, vše by dopadlo jinak. Velitel Australanů plukovník Ian Campbell ještě 28. května zaútočil na dorážející výsadkáře s takovou intenzitou, že se raději stáhli. Nakonec však Němci 30. května na Rethymno udeřili s podporou děl i tanků a vyhladovělí Australané kapitulovali. 

Pyrrhovo vítězství

Dne 28. května Royal Navy zahájila evakuaci ze Sfakie. Němci konečně pochopili, co se děje, a vyrazili na jih ve snaze odříznout Britům cestu k přístavu. Zdržely je přestřelky s partyzány i zadním vojem ustupujících vojsk, a tak stažení sil Commonwealthu nezabránili. Do Alexandrie odplulo asi 8 800 Britů, 3 100 Australanů a 4 700 Novozélanďanů. Večer 31. května opustil Krétu také generál Freyberg a prvního červnového dne v 9 hodin ráno se zbytky obránců vzdaly.

Do zajetí putovalo 12 000 mužů, asi 1 700 vojáků Commonwealthu padlo a podobný počet utrpěl zranění. Šrámům se nevyhnulo ani námořnictvo, jež odepsalo tři křižníky, šest torpédoborců a více než 2 000 členů posádek. Počet obětí z řad řeckých vojáků, partyzánů a civilistů není znám. Na obyvatelstvo Kréty čekaly útrapy okupace a tresty za pomoc spojeneckým vojákům. Oddíly gestapa a SS pročesávaly ostrov a často bez důkazů zatýkaly nešťastné vesničany. Mnozí skončili v pracovních táborech, asi 25 000 dalších nacisté postříleli.

TIP: Operace Compass: Africký blietzkrieg na britský způsob

Ani pro Němce se obsazení Kréty nestalo jednoznačným úspěchem. Sice dobyli ostrov hájený silnou posádkou, ale zaplatili za to vysokými ztrátami. Výsadková elita ve Středomoří vykrvácela a Luftwaffe musela odepsat tři stovky Ju 52. Nová posádka Kréty navíc do konce války už nedokázala prakticky nic – od severoafrického bojiště byla moc daleko a neměla prostředky, jak zabránit Američanům v bombardování naftových polí v Rumunsku. Hitler po bitvě zaskočenému generálu Studentovi sdělil: „Čas vzdušných výsadků je u konce. Hlavní zbraň parašutistů tvoří moment překvapení a bez něj nemají budoucnost.“ Boj o Krétu se tak stal posledním velkým nasazením německých vzdušně výsadkových jednotek.