Krví zaplacená sláva: Češi ve Francii si získali svou odvahou respekt spojenců

Před začátkem války žilo ve Francii jen asi 10 000 českých krajanů, většina v Paříži. Hlavní roli při udržování národního vědomí zde hrály dvě organizace – Sokol a socialistický spolek Rovnost. Když se na konci července 1914 už jasně schylovalo k válce, uspořádaly oba spolky českou demonstraci v Paříži. Za volání „Pryč s Rakouskem“ došli účastníci před budovu velvyslanectví Rakouska-Uherska, kde při zpěvu písní Hej Slované a Marseillaisy spálili černožlutý prapor monarchie. Nezůstalo ale jen u demonstrací, představitelé obou spolků se 29. července 1914, tedy den po vypuknutí války, dohodli, že zorganizují dobrovolníky pro francouzskou armádu. Francouzské zákony ovšem umožňovaly vstup cizincům jen do cizinecké legie.

Odvody se konaly 22. srpna v pařížské Invalidovně a do zbraně bylo přijato asi 300 Čechů, kteří se hlásili s nadšením. „Jeden z Čechů prosil lékaře, aby jej odvedl, protože všichni jeho přátelé jsou již odvedeni a on by nemohl sám zůstat v Paříži. Ač byl sláb a krátkozraký, byl přece odveden,“ vzpomínali současníci na vypjaté chvíle. Čeští krajané se tak stali dobrovolníky přijatými do legie na dobu trvání války a do konce boje proti Německu a jeho spojencům. Začala se tím psát historie české odbojové činnosti ve Francii.

Compagnie Nazdar

Po odvodu se dobrovolníci přesunuli na jih Francie do výcvikového tábora ve městě Bayonne. Zde se stali součástí 2. pochodového pluku a vytvořili 1. rotu praporu C. Díky užívanému českému pozdravu rota rychle přijala za svůj název compagnie Nazdar, tedy rota Nazdar. Krátký dvouměsíční výcvik zakončili dobrovolníci 12. října 1914, kdy převzali z rukou žen města Bayonne svůj vlastní prapor a složili přísahu: „Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěře v Republiku slibujeme, že budeme bojovati za práva Republiky a lidskosti až do posledního muže a do poslední kapky krve.“

Přísaha československé roty Nazdar 12. října 1914. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Velitel Čechů kapitán Marie Sallé zvaný Dědek nato svým vojákům nařídil, aby rudý prapor s bílým českým lvem se zlatou korunkou rozvinuli až ve chvíli, kdy vyrazí na zteč proti Němcům. A ten okamžik se blížil, neboť po složení přísahy vyrazily 23. října 1914 oddíly cizinecké legie na frontu do Champagne, kde se jednotka stala součástí Marocké divize. V den odjezdu z Bayonne po obloze plula chmurná a šedivá mračna a místní starosta si poznamenal: „Jak krásní byli ti synové Čech, překypující energií! Když nás opouštěli, pociťovali jsme obzvlášť silně jejich sebeobětování a rozsah jejich odříkání.“

Hned v první linii

Dne 11. listopadu 1914 se rota Nazdar poprvé ocitla v zákopech a rovnou v první linii. „Ani nevíme, kam položit svůj vak, všude bláto. Máš nový sport naučit se chodit ve vodě a blátě. Několik drátů před námi narychlo naházených, dále jiné dráty, to jsou německé zákopy. Vzdálenost asi 200 metrů,“ zapsal si jeden z dobrovolníků své první dojmy z fronty.

Pro Čechy nastal klasický život v zákopech. Museli si zvyknout na neustále promočenou obuv a denní prohlubování zákopů. Na poměrně klidném úseku fronty u Champagně strávili Češi i první válečné Vánoce a Silvestra. Svátky přitom oslavili hloubením zákopů. „Na Štědrý den jsme začali dělat nové zákopy před první linií, a sice od 4 hodin odpoledne do 6 hodin druhého dne do rána na vzdálenost 250 metrů od Němců. Neviděli nás, ale podle hluku nás poznali a začali střílet. Polovice nás pracovala a druhá asi 80 m před námi byla pohotově s puškou v ruce. Ti zkusili ještě víc než my, kteří jsme pracovali. Tu noc byl silný mráz a to víš, co to znamená ležet bez pohnutí na zemi 3–4 hodiny,“ psal domů své zážitky jeden z českých vojáků. U Champagně oplakala rota Nazdar i svého prvního padlého. Stal se jím číšnický učeň Lumír Březovský z Paříže, kterému ještě nebylo ani 17 let… Na tomto úseku zůstali Češi s Marockou divizí až do dubna 1915.

Jatka u Arrasu

Na jaře toho roku začal chystat francouzský generál Ferdinad Foch velkou ofenzivu v Artois na severu Francie. Protože cizineckou legii obvykle nasazovalo velení na nejtěžší úseky fronty, přesunula se Marocká divize severozápadně od Arrasu. Prapor C s rotou Nazdar se tak ocitl ve středu útočných akcí 33. armádního sboru, kterému velel generál Philippe Pétain. Francouzská generalita viděla jako neuralgický bod německých linií výšinu na Falaise de Vimy, která v plánech nesla jméno kóta 140. Právě 33. sbor generála Pétaina posílený o Marockou divizi měl vést hlavní útok.

Pluky oddílů cizinecké legie s 20 000 muži ihned po příchodu zaujaly pozice na 1 400 metrů širokém úseku fronty. Rota Nazdar zaznamenala první zraněné hned po příchodu – granát poranil pět dobrovolníků. „Zde, kde je těžké dělostřelectvo, je to strašné. Každých deset metrů je dělo a jsou třemi řadami za sebou. Stojíme před místem, které se musí dobýt, a proto celá naše divise je rozložena na frontě ani ne 2 km široké. V Champagni nám bylo lépe, zde je to špatné. Nejsou zde žádné úkryty na spaní, není možné se nikam schovat. Stojíme celou noc u střílen pro případ, kdyby chtěli Němci zaútočit. Teprve za dne je dovoleno si zdřímnout,“ poznamenal si jeden z Čechů dojmy po příchodu.

Rota Nazdar v alžírském Siddi-Bél-Abbés, leden 1916. (foto: Wikimedia Commons, Kramerius Digital Library, CC BY-SA 4.0)

Rozhodující okamžik nastal 9. května 1915. Rota Nazdar vyrazila do útoku v čele Marocké divize. Vojáci běželi kupředu v čele se svými důstojníky vzpřímeni a v jasných červenomodrých uniformách cizinecké legie a jejich útok tak připomínal doby, kdy ještě neexistovaly kulomety. První linie německých zákopů padla překvapivě snadno, pak ale nastalo nefalšované peklo. Němci začali pálit z děl a kulometů a útočící dobrovolníci jeden po druhém padali do bahna. Mnoho zraněných zůstalo na místě, ti šťastnější se odplazili do relativního bezpečí jam po granátech.

Rota Nazdar nehleděla na ztráty a hnala se stále dopředu. Těžce zraněn nakonec klesl k zemi i kapitán Sallé a zraněni nebo mrtví byli i ostatní důstojníci. Útočící pluk Marocké divize nakonec sice kvůli rychlému postupu ztratil kontakt se sousedním plukem, ale přesto se podařilo kótu 140 dobýt.

„Útok vykonaný praporem C asi 4 km do hloubky německých pozic v krátké době 90 minut byl tak rychlý, že nebylo času na zastávky u padlých a raněných druhů, nebylo možno ohlížet se po kamarádech, kteří bez hlesu zalehli jakoby k odpočinku a kteří již nedošli,“ vzpomínali přeživší dobrovolníci.

Za postup do hloubky čtyř kilometrů do německých pozic ale francouzské jednotky draze zaplatily a zásadní průlom, který měl v hlavách francouzských generálů způsobit obrat ve válce, se nekonal. Pluk cizinecké legie velení nakonec po několika hodinách útoku stáhlo zpět. Ztratil 50 ze 75 důstojníků a 1 889 z 3 822 poddůstojníků a vojáků.

Prapor C s rotou Nazdar utrpěl největší ztráty. V bahně u Arrasu padli bok po boku mezi jinými náčelník pařížského Sokola Josef Pultr stejně jako předseda Rovnosti Josef Šíbal. Češi ztratili i svůj prapor z Bayonne. Z 250 vojáků roty Nazdar, kteří vyrazili do útoku, zůstala jen stovka bojeschopných. Rota Nazdar přestala existovat, Čechy, kteří přežili, velení přesunulo k jiným částem pluku. V řadách cizinecké legie pak bojovali až do konce války, ale samostatnou českou jednotku už nikdy nevytvořili. Podporučík Ivan Štafl, který zde také utrpěl zranění, později na bitvu zavzpomínal ve verších: „Nadšení se bilo s nimi – s láskou krev jsme dali – a ti naši padlí hoši – zemi pokrývali jako mrtvé suché listí.“

Konec české jednotky ve francouzské armádě

Po neúspěšné bitvě u Arrasu byla zdecimovaná Marocká divize z fronty stažena, prapor C byl dokonce rozpuštěn. Většina Čechů se poté soustředila v 1. rotě praporu B, v jehož řadách pak znovu útočili u Champagně. Další nábor českých dobrovolníků do cizinecké legie se pak už nekonal i kvůli Bérengerově zákonu z června 1915, který zakazoval nabírat do armády cizince – příslušníky států bojujících s Francií. Náborová střediska cizinecké legie zůstávala sice vůči Čechům poměrně benevolentní, ale jejich počet v armádě nijak nerostl, protože ve Francii se nenacházeli žádní čeští zajatci.

V lednu 1916 odešly oddíly, kde sloužili i Češi, na poměrně klidný úsek fronty na řece Oise. Nejvýznamněji se zde zapsalo do análů zatčení dobrovolníka a později světoznámého sochaře Otty Gutfreunda, který sloužil už v rotě Nazdar a tvrdě kritizoval Bérengerův zákon. Skončil kvůli tomu v internačním táboře Frigolet, kde zůstal až do konce války. Náhoda tak možná zachránila před smrtí jednoho z nejvýznamnějších českých umělců 20. století.

Francouzský přístup k Čechům se ale nakonec v roce 1916 začal měnit. „V době boje Francie nezapomíná, že vedle jejích dětí přišli bojovati chrabří vojínové, jež jí poskytla česká kolonie ve Francii. Krev prolitá pro ni nejlepšími z vašich synů zpečetila navždy bratrskou unii obou národů, které budou bojovati bok po boku až k vítězství, z něhož vzejde nový život pro celé lidstvo,“ poznamenal generál Roques.

TIP: Kubista v cizinecké legii: Kariéru Otty Gutfreunda přerušila Velká válka

Tomáš Garrigue Masaryk nakonec na začátku února 1916 při jednání s francouzským ministrem zahraničních věcí Aristidem Briandem dosáhl slibu o zřízení Československé armády ve Francii. Češi v cizinecké legii se ale nestali základem budovaných legií, francouzská vláda totiž zkušené vojáky odmítla z legie propustit v obavě, že by tak musela postupovat i v případě dalších národnostní. Skutečným zárodkem československých legií ve Francii se tak stali dobrovolníci, které do Francie přivezl z Rumunska Milan Rastislav Štefánik, a hlavně 1 200 mužů z Ruska pod vedením kapitána Otokara Husáka v roce 1917.

Datum 9. května se v českých dějinách neprávem spojuje jen s rokem 1945, kdy za Pražského povstání vjely do Prahy první sovětské tanky. Nemělo by se ale zapomínat, že ve stejný den třicet let před rokem 1945 bojovali a umírali čeští dobrovolníci roty Nazdar v bitvě u Arrasu. I jejich statečnost přispěla k tomu, že mohlo vzniknout samostatné Československo.