Krvavý jugger, mudlovský famfrpál i bláznivý šachbox: Šílené sporty inspirované fantazií

Soutěž vzešlá z krve

• Sport:  jugger – krutá hra
• Původ:  film Pozdrav od juggerů

Když v roce 1989 dorazil do kin australský postapokalyptický snímek Pozdrav od juggerů (Salute of the Jugger), nevyvolal téměř žádnou pozitivní reakci. Zápletka byla následující: V roce 2200 je svět téměř zničený a lidé v pustině stěží přežívají. Mezi umírajícími osadami kočují hráči brutální zábavy známé jako jugger a za pár drobných baví křupany tím, že se mlátí po hlavách a snaží se nabodnout na kůl psí lebku. Mezitím ovšem sní, že jednoho dne proniknou do Ligy. Ta se odehrává v ohromném podzemním městě, kde civilizace přežila a úzká elita se tam snaží zabavit krvavými zápasy. 

Ačkoliv hlavní roli ztvárnil Rutger Hauer, hollywoodská hvězda s holandským pasem, kritici film ztrhali hodnocením ve stylu „Není se na co dívat ani co poslouchat. Dokonce i samotná hra je nuda!“. Pokud jde o filmové kvality, měli více méně pravdu, v jednom se však mýlili – hra rozhodně není nudná, zvlášť když se přenese do reality. Záhy po uvedení inspirovalo dílo hráče v Německu a Austrálii: Nezávisle na sobě vytvořili pravidla, zrodily se i ligy, a disciplína tak expandovala do celého světa. 

O kapku tvrdší česká verze 

Na rozdíl od filmu dali tvůrci sportu přednost bezpečnosti před brutalitou, což ovšem neuspokojí každého. Hráči juggeru totiž v dresech působí dojmem, že by stačilo odhodit zbraně a pustit se do fotbalového klání. V Česku ovšem vznikla v roce 2009 zcela jiná verze hry, a to aniž by si byli zakladatelé vědomi, že se jugger hraje i někde jinde ve světě. Češi si vzali za vzor původní postapokalyptickou poetiku a vrátili se ke kořenům – herním stylem i vizuálně. 

Místo dresů se dostaly ke slovu divoce pomalované hokejové chrániče a přílby, které záměrně vypadají jako vyhrabané na skládce. Tam, kde mezinárodní pravidla juggeru výslovně zakazují údery do hlavy, je česká verze naopak vyžaduje. A zatímco ostrý kontakt představuje v globální verzi faul, česká varianta si v pořádném bodyčeku doslova libuje. Není divu, že k odlišení od „měkké“ podoby, jež se však u nás také hraje, používají domácí tvůrci pro „svůj“ jugger přídomek „krutá hra“. 

Účastní se jí dva týmy po čtyřech borcích, kteří mají jasně rozdělené role. Smyslem je donést a položit napodobeninu psí lebky do hnízda na straně soupeře, dotknout se jí ovšem smí pouze neozbrojený „qwik“. V průniku mu pomáhají „holaři“, kteří mohou soupeře úderem do hlavy donutit, aby si lehl – a v této pozici jej „zaklíčují“, když na něm podrží hůl. Třetího hráče představuje převážně defenzivní „řetězák“, jenž se ohání hadrovou koulí na šňůře. Qwika však srazí kdokoliv úderem do kterékoliv části těla. 

Kostýmově barvitou zábavu si lze užít na různých festivalech nebo – v největší slávě – na akci Junktown, kde si můžete každoročně vyzkoušet přežívání v postapokalyptické budoucnosti na vlastní kůži.

Vzhůru za zlatonkou

• Sport:  mudlovský famfrpál
• Původ:  svět Harryho Pottera

Kdo někdy v knihách o Harrym Potterovi četl o famrfpálu (v originále „Quidditch“) nebo ho pak viděl na plátně kina, těžko uvěří, že se dá hrát i ve skutečnosti. Samozřejmě musíte zapomenout na zběsilé létání vzduchem na ultravýkonném koštěti Nimbus 2000 a poměrně skromně se přesunout na obyčejný trávník. Pokud se smíříte s nadvládou gravitace a zlatonkou v podobě tenisáku, který visí v ponožce na „pozadí“ neustále unikajícího hráče, nic vám nebrání užít si mač. 

Na první pohled vypadá famfrpál jako zběsilé pobíhání po herní ploše, rvačka o míč a pokus ho prohodit obručí. I v jiných sportech by se jednalo o úctyhodné úkony, jenže tady hráčům mezi nohama neustále zavazí koště. Při bližším pohledu pak zjistíte, že všechno, čeho jste si všimli na počátku, stále platí – a že je to přesně tak šílený sport, jak jeho popis zní. 

Nejde ovšem jen o nějakou lehkovážnou zábavu, nýbrž o zcela seriózní klání se vším, co k tvrdé soutěži patří, včetně profesionální ligy. Jen si pusťte dovedně sestříhané záběry ze závěru mistrovství světa: S akční hudbou v pozadí si borci před prvním výkopem vyměňují pohledy, jež by dokázaly do soupeřů vypálit díry. Prudká akce a tělesné střety si v ničem nezadají se špičkovou házenou (a občas ani s ragby), zatímco za kombinace by se zas nemuseli stydět fotbaloví kouzelníci. 

Zlatonka jako hvězda

Na hřišti o rozměrech 55 × 33 metrů proti sobě stojí smíšené týmy o sedmi hráčích, kde musí být poměr zástupců pohlaví vždy 4 : 3. Úkolem je prohodit „camrál“ protivníkovou obručí a získat tak bod. Hráč si však musí dávat pozor, aby nedostal zásah „potloukem“, který ho donutí „spadnout“ z koštěte a opět nasednout až ve vlastním brankovišti. Hra trvá obvykle 30–40 minut a končí, jakmile je chycena zlatonka, reprezentovaná žlutě oděným hráčem. Obvykle jde o nejdůležitější cíl na hřišti, protože jeho lapení garantuje 30 bodů a okamžitý konec hry, což může zvrátit i zcela ztracený zápas. 

Roli zlatonky proto obvykle zastává zdatný sprinter a může svůj poklad bránit jakkoliv kromě faulů. Běžně si tedy drží specializované chytače od těla odstrkováním či kradením košťat, jež poté odhazuje mimo herní plochu. Vítězí tým, který má při chycení zlatonky víc bodů. Každopádně existuje i mezinárodní federace famfrpálu, a v USA dokonce vznikla zmíněná profesionální liga. 

Souhra svalů a mozku

• Sport:  šachbox
• Původ:  komiksová trilogie Nikopol

Když srbsko-francouzský komiksový kreslíř Enki Bilal vytvářel svoji slavnou sci-fi trilogii Nikopol, pomohl si v příběhu s názvem Chladný rovník prazvláštním sportem, tzv. šachboxem. Protivníci v něm poměřují nejen sílu paží, ale také obratnost strategického myšlení, a finální skóre tudíž vzejde ze dvou zápasů: jednoho v šachu a druhého v boxu. Idea byla natolik praštěná, že mnohé příznivce komiksu nenechala chladnými a rozhodli se ji uvést do praxe. 

Věci se chopil holandský umělec Iepe Rubingh a vytvořil pravidla tak, aby byl šachbox skutečně hratelný. Zápas má jedenáct tříminutových kol, přičemž se střídají tzv. rychlé šachy s boxováním. Zvítězit lze knokautem soupeře v ringu nebo šachmatem na herní desce. Pokud však dojde k remíze na šachovnici, vyhrává boxer s větším počtem zásahů. Hráče, který šachovou partii protahuje, mohou navíc rozhodčí přinutit k tahu, jinak mu hrozí diskvalifikace.  

Pomalu a zběsile

Největší slabina sportu tkví ovšem v jeho velmi nerovném tempu. Po vyhecovaných kolech plných úderů usedají hráči přímo v ringu ke stolku a v tichosti se soustředí na své tahy, což zasazuje dynamice zápasů citelné rány. Prapodivná disciplína si přesto našla své fanoušky, pravidelně se konají evropské i světové šampionáty, odehrály se první profesionální zápasy, a organizátoři už dokonce stačili šachbox rozštěpit na dvě konkurenční sportovní asociace. 

Nechť vás provází Síla

• Sport:  šerm se světelnými meči
• Původ:  filmová série Hvězdné války

Taky jste si vždycky říkali, že souboje se světelnými meči vypadají v legendárních Hvězdných válkách zatraceně dobře – jen vám není jasné, jak do sebe mohou narážet dva svazky protonů, které jsou navíc přesně metr dlouhé a neběží do nekonečna? Dnešní neúplné znalosti fyziky samozřejmě nelze aplikovat na technologie daleké budoucnosti, takže nadšený divák musí hodit pochyby za hlavu a souboje rytířů Jedi s temnou stranou si prostě užít – včetně všech zvuků, které máchající světlo běžně vydává, jako „vzzzzmmmm“ a „bžžžiiijúúú“. 

Světelné meče (v originále „light sabres“, doslova „světelné šavle“) se staly symbolem celé filmové série. Tímto druhem „archaické“ zbraně směli vládnout jen trénovaní rytíři řádu Jedi, a jak pravila jedna z hlavních postav Obi-Wan Kenobi, „kdo uměl používat světelný meč, ten stvrzoval, že není jen tak někým“. Málokterému fanouškovi se chce na sci-fi festivalech soukat do nepohodlného plastového brnění obyčejných „stormtrooperů“, kteří navíc ve filmu neumějí svou laserovou pistolí nic trefit. Zato mávat svítící replikou meče by si přál každý. 

Z hračky je zbraň

Plastové meče dlouho zůstávaly pouze na okrasu a často se už při neopatrném ťuknutí lámaly. Technologie však mohutně poskočila a výrobci je nyní dokážou osadit tvrzenými plastovými pruty, které dobře vedou světlo, při úderu pruží, ale nelámou se. Jsou natolik odolné, že se s nimi mohou směle ohánět i zkušení praktici japonského kenda, kteří obvykle trénují s dřevěnými napodobeninami, tzv. bokkeny. 

Jakmile se ukázalo, že se nové zbraně hodí k reálnému použití a nestojí víc než pět či šest tisíc korun, roztrhl se s turnaji na festivalech pytel. Vznikly první školy, jež boj se světelnými meči vyučují. Jelikož je plast mnohem lehčí než poctivé železo, může být poměr fanoušků sportu genderově zcela vyrovnaný. Po celém světě se zrodily nejen ligy, ale také velké turnaje. A odtud už zbýval jen krok, aby se nová disciplína dočkala oficiálního uznání: Letos v únoru ji vzala pod křídla francouzská asociace sportovního šermu. Nadšencům už tudíž nikdo nemůže spílat do „nerdů“, neboť se stali součástí dlouhé a úctyhodné tradice. 

Efektní souboje? Ehm, ne

Pravidla jsou, podobně u jiných šermířských disciplín, v podstatě jednoduchá. Protivníka je třeba zasáhnout a body se udělují podle toho, kam trefa míří. Zásah trupu vynese pět bodů, úder do paží či nohou tři a trefený hřbet ruky jeden. Vítězí ten, kdo první získá patnáct bodů. A pokud se nerozhodne do tří minut, vyhrává šermíř s vyšším skóre. 

Na rozdíl od ostatních šermířských disciplín si ovšem tvůrci dali práci, aby boj sestával z rozmáchlých vířivých úderů „čepelí“, takže bodání je zakázáno. Stejně důležitou roli hraje vizuální podoba zápasů, proto se odehrávají v příšeří, aby si i diváci přišli na své. Dostat ránu tvrdým kusem polykarbonátu samozřejmě není úplně příjemné, a šermíři tak nastupují do klání v celotělovém brnění. 

TIP: Tohle raději nezkoušejte: Vybrali jsme 5 nejnebezpečnějších sportů

Nicméně podle videí z mistrovských zápasů se rozmáchlá filmová estetika plná piruet a boje těsně u sebe příliš nekoná. Světové scéně dominují borci, na nichž je patrný trénink v klasickém historickém šermu nebo kendu, takže zápas tvoří spíš sekvence taktického vyčkávání na velkou vzdálenost, následovaného přiskočením a smrští rychlých výměn. To, po čem touží oko fanouška, tudíž častěji najdete v dobře sehraných exhibicích, na které je ovšem radost pohledět.